Angličtinářka: V Česku drtíme gramatiku tolik, že pak kvůli strachu z chyby raději vůbec nemluvíme
S cizím jazykem se v Česku začíná ve školách nejpozději ve třetí třídě základní školy a v naprosté většině jde o angličtinu. I po deseti letech výuky se ale mnoho Čechů odmítá vůbec zkusit domluvit. Nově ministerstvo školství přišlo s tím, že by se všechny děti měly učit anglicky už od první třídy. Pomůže to? „Když se hned v začátku soustředíme na to, abychom mluvili stoprocentně gramaticky správně, tak se k plynulosti propracujeme jen stěží,“ říká Hana Mádrová, která učí angličtinu na Gymnáziu Olomouc-Hejčín.
Vyrůstala jste v době, kdy povinným cizím jazykem ve školách byla ruština. Kudy vedla vaše cesta k angličtině?
Já jsem se angličtinu učila na základní a střední škole, samozřejmě vedle té povinné ruštiny. Milovala jsem Beatles a Simona a Garfunkela a chtěla jsem vědět, o čem ve svých písničkách zpívají. Přirozeně jsem v té době ale s mluvenou, živou angličtinou neměla kontakt vůbec žádný, ani mí učitelé neměli možnost konverzace s rodilým mluvčím, takže jsme asi všichni mluvili dost špatně. Nicméně jsem podala přihlášku na filozofickou fakultu, obor anglistika – bohemistika. Tam jsem dostala do ruky obrovskou bichli s názvem Angličtina pro filology, která mě vybavila velkou spoustou pojmů a obratů, jež si držím v hlavě dodnes. Nicméně jsem stále neměla prakticky žádný kontakt s mluveným jazykem, takže jsem neměla vůbec důvěru v to, že bych se domluvila.
A domluvila?
V roce 1990, hned po revoluci, k nám na univerzitu přijela skupina studentů z anglického města Hull. Chtěli poznat zemi, která byla až donedávna skrytá za Železnou oponou, a škola jim k tomu vytvořila podmínky. Učili nás anglicky neformálně ve skupinkách a také jsme trávili společně hodně času během dne. A právě díky této zkušenosti jsem se v podstatě rozmluvila. Ověřila jsem si, že systém jazyka, který jsem si v hlavě vytvářela, skvěle funguje. Poslouchala jsem bedlivě i své spolužáky. Tehdy jsem dospěla k vnitřnímu přesvědčení, že nezáleží tolik na tom, jestli dělám chyby, ale na porozumění, vztazích, a tak by to mělo být i ve třídě.
Pak už se to samozřejmě zlepšovalo. Jednak jsem hodně cestovala a jednak na gymnáziu, kde jsem začala učit, jsme bilingvní sekci společně tvořili s rodilými mluvčími, od nichž jsme se učili metodiku či výuku v tandemu. Vytvořili jsme skvělý kolektiv. Dodnes i mezi sebou jako učitelé, pokud je v blízkosti rodilý mluvčí, vedeme porady v angličtině. Ne jen ze zdvořilosti, ale víme, že je to pro nás dobré. Jazyk je nástroj a je třeba ho neustále používat. Je to jako jóga, když ji na prázdniny vypustím, v září budu těžce hledat ztracenou ohebnost.
Říkáte, že nezáleží tolik na tom, zda uděláte chybu, ale podstatné je, zda se domluvíte. To mi ale přijde ve velkém rozporu s tím, jak se v Česku často jazyky vyučují...
Máte pravdu v tom, že v Česku se tradičně hodně fixujeme na to, abychom věci říkali správně. Jenže to potom vede k tomu, že se tolik obáváme chyby, až raději vůbec nemluvíme. Při učení cizího jazyka se člověk může soustředit buď na fluency neboli plynulost, nebo na accuracy čili správnost. Bylo dokázáno, že pokud se od počátku soustředíme hlavně na to, aby vše, co řekneme, bylo gramaticky správně, pak se k plynulosti už propracujeme jen velmi těžce. Na druhou stranu soustředění na plynulost přináší to, že mám šanci se rozmluvit, v komunikaci se učím různé výrazy a potom nastoupí autokorekce. Začnu vnímat, že to, co říkám, mi nezní dobře. V tu chvíli začíná soustředění na správnost, ovšem už ne tak, že by mě to blokovalo ve vyjadřování. Tady je velmi podstatná role dospělého, učitele, který vytvoří ovzduší bezpečí a povzbuzuje žáky v tom, aby hlavně mluvili. Asi to může znít zvláštně, ale při učení cizím jazykům je prostě do začátku důležitá kvantita a až pak přichází kvalita.
Cítit se ve třídě bezpečně
Učíte už dlouho, takže určitě máte srovnání. Zlepšuje se angličtina u českých studentů?
Podle mě rozhodně ano, i když samozřejmě já vždy vidím jen určitou výseč. U nás na gymnáziu se ale setkávám s určitými rozdíly ve vstupní jazykové úrovni nově příchozích žáků a můžu jen odhadovat, zda jsou způsobeny učitelem, nastavením školy, používanými materiály či jinými faktory. V dobách mého středoškolského studia, kdy jsme se většinou učili z učebnic o rodině Prokopových, nebyly k dispozici jiné materiály. Dnes existuje spousta prověřených, metodicky propracovaných učebnic, s doplňkovými cvičeními, poslechy, online materiály pro učitele i pro studenty. Pokud si učitel nastuduje Teacher´s Book a k tomu je ještě empatický člověk, pak máte ve třídě vše, co je třeba, a není důvod, aby se studenti v jazyce nevyvíjeli.
Zmiňovala jste empatii učitele, bezpečné prostředí. Jak vy sama přispíváte k tomu, aby ve vašich třídách to bezpečné prostředí vznikalo?
Pokud si učitel nastuduje Teacher´s Book a k tomu je ještě empatický člověk, pak máte ve třídě vše, co je třeba, a není důvod, aby se studenti v jazyce nevyvíjeli.
Začínám s tím od prvního dne a první hodiny. Vysvětluji studentům, proč je důležité cítit se ve třídě bezpečně, proč si nemáme dělat legraci z toho, jak ostatní mluví. Když se při hodině někdo třeba bezděčně uchichtne, hned zastavuji práci a připomínám, že toto může být pro kamaráda velmi zraňující. Ze začátku prostě nastavuji velmi pevné hranice, co se v hodinách smí a nesmí, a hodně studenty chráním. Nejdu vůbec do kritiky, dávám pozitivní zpětné vazby, oceňuji. Velmi důležité mi přijde povzbuzovat studenty v tom, aby se soustředili na sebe a svůj posun, a nesrovnávali se s ostatními. Každý má svou cestu, každý má jinou počáteční úroveň, nemá smysl se poměřovat. Ve chvíli, kdy je ve třídě podporující atmosféra a bezpečné prostředí, můžeme si začít klást přiměřené výzvy pro svůj další rozvoj. Velmi dbám na to, abychom se navzájem oceňovali. Tleskáme si, povzbuzujeme, abychom úspěch opravdu prožívali. A ten může u každého vypadat jinak. Někdo, kdo na začátku roku dokázal mluvit dvacet vteřin, na konci roku mluví třeba devadesát. To je přece skvělé!
Foto: Kateřina Lánská
Jak to vlastně děláte, aby vaši studenti mluvili?
Mnozí lidé mají i po letech učení angličtiny v hlavě oddělené to, co se děje v hodinách, a reálný život. To, co se učíme, potřebuje provětrávat v běžné komunikaci. Když jsem se kdysi dávno učila v Groningenu holandsky, říkala mi moje učitelka Margaret: „Běž a hned to použij!“ Pro své studenty mám různé techniky. Jednou z nich jsou třeba Speaking Marathons, kdy si nastavíme, jak dlouho má student – třeba i ve dvojici se sousedem – o něčem mluvit. Můžou mluvit třeba deset minut a učí se i na sebe vzájemně reagovat. Další technikou je tzv. „horké křeslo“ nebo prezentace, kdy student vyjadřuje svůj názor k nějakému tématu. Na začátku takový příspěvek trvá třeba jen pár desítek vteřin, postupně přidáváme. Někteří nesmělí studenti začínají tím, že mluví ve skupině, ve dvojici nebo jen se mnou, individuálně. Hledáme, co by jim pomohlo. Důvody pro to, že někdo „zamrzne“, mohou být různé. Mohli někdy zažít nějaké trauma při hodině, možná jen mají nízké sebevědomí... Někdy se mi povede odhalit, co za tím je, někdy ne.
„Rozmlouváte“ někdy i dospělé? Jak na to jdete?
Teď už na učení dospělých nemám čas, ale občas pomáhám kamarádům, kteří se nedostali přes určitou bariéru. Chvíli s nimi pracuji a pak se sami rozhodnou, jestli si najdou rodilého mluvčího nebo se třeba přihlásí někam na kurz. Pomáhá i to, když se díváte na seriály nebo filmy v angličtině s anglickými titulky. To je podstatné i kvůli tomu, že pochytíte celý ten kulturní kontext komunikace, protože například my Češi býváme někdy dost úseční, málo prosíme a děkujeme.
Lidé si často myslí, že je nutné někam odjet nebo mít hodiny s rodilým mluvčím. To samozřejmě pomůže, ale pokud nemáte čas nebo peníze, stačí se domluvit třeba s nějakou kamarádkou, že spolu budete pravidelně mluvit anglicky. Sednete si, dáte si čaj nebo skleničku vína a povykládáte si jako obvykle, ale v angličtině. Ze začátku to bude nepřirozené, ale brzy si zvyknete a zábrany se ztratí. Důležité je, abyste z toho měli radost. Lidé dnes mají spousty povinností, a ještě na sebe naložit další v podobě angličtiny? Když to ale bude „good time“ s kamarádkou, to už je jiná.
Truhlář nebude třeba mluvit v předpřítomném čase, to mu ale nezabrání v tom, aby si na internetu mohl číst o výrobě nábytku nebo si popovídat s někým o dovolené na pláži.
Myslíte si, že se každý může naučit anglicky?
Určitě, o tom jsem přesvědčená. Ne každý ale dojde stejně daleko. Podkladem pro cizí jazyk je to, do jaké míry ovládáme svou mateřštinu, jakou máme slovní zásobu, jak stavíme věty a vyjadřujeme se. Spisovatel bude mít zřejmě úplně jinou angličtinu než technik. Truhlář nebude třeba mluvit v předpřítomném čase, to mu ale nezabrání v tom, aby si na internetu mohl číst o výrobě nábytku nebo si popovídat s někým o dovolené na pláži. Někdy se ptám lidí, proč se chtějí učit anglicky, a oni odpovídají – no abych to uměl. Podle mě ale jazyk sám o sobě není cíl, je to nástroj k něčemu, co nám dává radost. Můžeme dřít a učit se, ale pokud se učíme jazyk pro jazyk, nenajdeme si v tom svůj smysl a stejně to zapomeneme.
Hana Mádrová vystudovala angličtinu a bohemistiku. Po získání magisterského titulu strávila několik let v USA, Velké Británii a Nizozemsku. Nyní učí angličtinu na bilingvní sekci Gymnázia Olomouc-Hejčín. Když neučí, cvičí jógu a tai-či.
Text vyšel původně v magazínu EDUzín.
