Hurá, prázdniny? Spíš „panebože, už zase“. Devět týdnů bez školy stojí rodiče často víc než Vánoce
Hurá, prázdniny! Tohle heslo se na nás valí ze sociálních sítí, reklam i obchodů. Sugeruje nám, že prázdniny jsou čas, na který se máme těšit a užívat si ho. Čas, kdy můžeme dlouho spát, válet se na zahradě v houpací síti, popíjet ledovou kávu a sledovat své šťastné děti, jak si hrají na chundelaté trávě. Představa je to krásná, ale pro mnoho rodin asi stejně reálná jako představa zasněžených a klidných Vánoc bez stresu, píše v komentáři Lucie Kocurová.
Zejména pro rodiče dětí ve věku prvního stupně základní školy jsou prázdniny hlavně velká dřina a cvičení v logistice. Pokud rodinu tvoří dva rodiče pracující na plný úvazek, mají podle zákona dohromady k dispozici nějakých 40 dnů volna. Něco padne na Vánoce, něco na všechny ty podzimní, velikonoční a jarní prázdniny, o ředitelských volnech nemluvě. Na léto tedy zbydou každému z rodičů řekněme tři týdny placené dovolené. I pokud si řeknou, že nestráví ani jeden týden společně jako rodina, stejně to nevychází – prázdniny trvají totiž týdnů devět.
Co najdete v novém čísle
- Strašná (jako) Nina Špitálníková
- Sex pro pokročilé
- Radikální sebepéče – máte pocit, že wellnes je jen navoněná past?
- Trip do hlubin zraněné duše – jak vypadá léčba psychedeliky
Květiny z českých záhonů
V případě, že jeden z rodičů je živnostník, je pochopitelně celé uspořádání flexibilnější. Je ovšem potřeba se smířit s tím, že volno, které si podnikatel zařídí, znamená v tu chvíli nulový výdělek, přičemž fixní náklady typu sociálního a zdravotního pojištění zůstávají stejné. Živnostník platí každou dovolenou dvakrát – tím, co za ni utratí, a tím, co během ní nevydělá. Au.
„Za našich mladejch let nejen bejval svět jako květ,“ ale taky jsme mívali babičky a dědečky, kteří byli od 55 let v důchodu a nezřídka shromažďovali děti širokého příbuzenstva někde na chalupě. Tam s nimi chodili na borůvky, hráli prší a žolíky a vytvářeli krásné vzpomínky na idylický čas dětství. Dnešní senioři často pracují ještě v sedmdesáti. Navíc jejich současní partneři nemusejí být našimi biologickými rodiči a tím se celý koncept „prázdnin u babičky“ ještě víc komplikuje. Kdo se bude dobrovolně několik týdnů starat o děti, které vidí párkrát do roka a které mu nejistě říkají „strejdo“ nebo „teto“? Čest výjimkám, ale není jich tolik, kolik by bylo třeba.
Kolik letních táborů je moc letních táborů
Co tedy zbývá? Poradit si vlastními silami. To znamená už v únoru či březnu zasednout k počítači, zhluboka se nadechnout a začít potomstvo přihlašovat na příměstské a pobytové tábory. A to ideálně takové, které budou děti bavit, protože upřímně – není nic horšího než je celý týden tahat z postele a odvádět někam, kde se jim nelíbí. Sedmileté dítě možná ještě nadchnete vidinou výletů, nového hřiště, kamarádů a obvykle je to v pohodě. Desetiletý prepuberťák už ale vyžaduje sofistikovanější zábavu – tanec, skejty, koně, robotiku, japonské manga komiksy a kdovíco ještě.
Pokud máte dětí víc, znamená to, že buď pošlete všechny na stejný tábor, čímž se výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že aspoň jedno bude totálně otrávené, nebo přihlásíte každé jinam – a v tu chvíli sebe i partnera odsuzujete k dohadování o tom, kdo koho kam přivede a kdo koho kde zase vyzvedne. Zatímco školu mívají městští rodiče často víceméně u nosu, příměstský tábor může znamenat cesty ranní a odpolední špičkou (a většinou i rozkopanými ulicemi, protože léto je časem oprav, výluk a uzávěrek) někam do horoucích pekel s vyhlídkou na odpolední sprint tamtéž. A protože nástup na příměstský tábor bývá kolem osmé a vyzvednutí po čtvrté, stejně nestíháte ani náhodou strávit osm a půl hodiny v práci. Vaši manažeři se mračí a povinnosti kupí. Existují pochopitelně i pobytové tábory, ale ne každé dítě na ně jezdit chce. A vzhledem k tomu, že často také nejsou nejlevnější, si to rodiče dvakrát rozmyslí.
To nás přivádí k dalšímu aspektu letního volna a tím jsou, jak jinak, peníze. Jen co se člověk finančně trochu oklepe z Vánoc, přicházejí jarní prázdniny – a vzápětí právě vlna plateb za prázdninové aktivity. Pod tři tisíce za týden u příměstských a šest tisíc u pobytových táborů se člověk ve větším městě dostane jen zřídka, a to snad pouze u skautů a domů dětí a mládeže, kterým tímto tleskám a děkuji za jejich rozumné ceny. Nicméně – komerční skejtový příměstský tábor vyjde na pět až šest tisíc, florbalový na tři tisíce, plavecký na čtyři, lezení stejně. Tam, kde se navíc počítá s nějakým materiálem, třeba na výtvarných/keramických táborech, stoupají (alespoň v Praze) ceny i nad šest tisíc za týden. Svačiny si děti nosí vlastní a počítá se i s tím, že každý má denně v kapse aspoň padesát korun třeba na nanuka. Za dvě prvostupňové děti, dva až tři příměšťáky, jedno soustředění a jeden pobytový tábor pro každého tak snadno utratíte i třicet tisíc korun, a to jste ještě nevyjeli na dovolenou. Nechápu, jak to dělají matky samoživitelky, a hluboce se před nimi skláním.
Kam s nimi a co s tím
Samozřejmě bych mohla udělat experiment a nezařizovat dětem prostě nic nebo jen holé minimum. Existuje přece teorie, že nuda dětem prospívá, protože díky ní začnou kreativně přemýšlet, co by je vlastně bavilo. Jenže mám pocit, že toto platilo do doby vynálezu Instagramu, YouTube a Robloxu. Některé děti se možná po dni nudy začnou učit drnkat na ukulele nebo přečtou celou knihovnu tam a zpátky, ale u nás bych víc sázela na hodiny strávené u počítačových her a make-up tutoriálů. Říkat jim, že mají jít ven, asi nemá smysl – v létě je u nás na sídlišti vymeteno. Na hřištích poblíž jsou tak leda rodiče s batolaty a místní bezdomovec.
Nechci si stěžovat, děti jsme si pořídili dobrovolně, milujeme je nadevše a vždycky to nějak uděláme. Nakombinujeme home-office, placené aktivity všeho druhu, kamarády a na chvíli i tu pracující babičku. Vím, že tohle všechno není otázkou života a smrti, jsou to prostě takové celkem roztomilé problémy prvního světa. Mimochodem, loni několik desítek tisíc italských matek podepsalo petici za lepší rozložení volna napříč školním rokem. Jejich letní prázdniny totiž trvají dokonce dvanáct (!) týdnů a rodinám s více dětmi se podle signatářek víc vyplatí, když si matka vezme neplacené volno nebo dá v práci výpověď, než aby zaplatila nákladné letní aktivity. Takže v tom evidentně nejsme sami.
Dokonce si i myslím, že neexistuje žádné systémové řešení pro rodiče malých dětí, které ještě nemohou zůstat samy doma. Možná by bylo fajn se zamyslet nad tím, že když město dokáže udržet každý týden otevřenou alespoň jednu mateřskou školku, mohla by se i za týdenní poplatek pár set korun vyplatit i jakási „celodenní družina“ pro děti z prvního stupně, jejichž rodiče nemají peníze na jiné aktivity a dovolená jim celé léto nepokryje. Možná by ale pomohlo i jen to, že si přestaneme nalhávat, že letní prázdniny představují „sladké nicnedělání“, a přiznáme si, že je to sakra drahá dřina.
