Děti jako rukojmí. Neúspěch deváťáků z Prahy a středních Čech je důkaz katastrofální neschopnosti politiků

Nestává se často, aby si člověk na zpravodajských serverech přečetl velký titulek „Nejúspěšnější byli žáci z Ústeckého kraje a Vysočiny, nejméně se dařilo těm z Prahy“. Před pár dny ale přesně toto na první pohled překvapivé sdělení na několik hodin ovládlo český internet. Ve dvou zmíněných krajích se totiž v prvním kole na střední školu dostalo přes 97 procent deváťáků, zatímco v Praze to bylo pouze 83,8 procenta a ve Středočeském kraji pak lehce nad 92 procent. V absolutních číslech tedy z 6000 deváťáků, kteří neuspěli u přijímacích zkoušek na maturitní obor, nemá místo asi 1550 Pražanů, 1250 Středočechů, a abychom byli féroví, tak také 730 žáků z Jihomoravského kraje. V jiných krajích České republiky bude svoje místo ve druhém kole přijímacího řízení hledat do tří stovek uchazečů.

Deváťákům z Ústecka a Vysočiny nezbývá než pogratulovat. K pěkným výsledkům přijímacích zkoušek a zároveň k bydlišti v regionu, který nabídkou míst na maturitních oborech dokáže plus minus autobus pokrýt poptávku uchazečstva. Bohužel v nejlidnatějších regionech naší krásné země stejně staré děti takové štěstí nemají. Deváťáci loňští, letošní a nejspíš i několik dalších ročníků v řadě, kteří žijí v hlavním městě a jeho okolí, se totiž stali oběťmi neschopnosti lokálních politiků i státu.

Mezi nimi je třeba patnáctiletý Hubert, jehož máma sdílí rodinný příběh posledních dnů na Facebooku. Chlapec měl na posledních třech vysvědčeních průměr 1,08 a přijímací zkoušky napsal na 86 bodů ze sta. Bohužel „z kapacitních důvodů“ nebyl přijat ani na jedno ze tří pražských gymnázií, kam podal přihlášku. Hubert si ale nemusí zoufat – získal totiž stipendium na lyceu ve francouzském Dijonu, kde za čtyři roky složí francouzskou i českou maturitu. K přijetí mu stačilo umět francouzsky na úrovni B1. Dostat se na prestižní studijní program pro nadané studenty v zahraničí pro něj bylo paradoxně jednodušší než získat místo na pražském „gymplu“.

Kdyby se přitom Hubert a řada jemu podobných ucházeli o místo kdekoliv v Česku mimo Prahu a Brno, měl by zkoušky s přehledem v kapse. Zatímco na čtyřletá gymnázia v regionech někdy stačí mít jen slušné vysvědčení ze základní školy a k tomu nějakých 25 až 40 bodů z testů z matematiky a češtiny od Cermatu, v Praze, jak vidíme, nemusí stačit 80 bodů – a to ani nemluvíme o těch nejprestižnějších školách. Tady už nejde o nějaké přehnané ambice rodičů, ženoucích na gymnázium dítě, které, jak šmahem začnou tvrdit internetoví mudrlanti v diskusích, „na to prostě nemá“. Tady nejde o „trojkaře“, ale často i „jedničkáře“, kteří se hlásí na lycea, obchodní akademie nebo průmyslovky. Jenom jim třeba rodiče nezaplatili dost lekcí přípravných kurzů. Možná je trápila alergie, nachlazení nebo třeba jen běžná nepohoda z nervozity, takže nepodali optimální výkon. Nebo jen zvolili zrovna ty tři školy, na které jejich výsledek nestačil. To se nedozvíme.

Praha má možná pro „své“ děti míst dost, jenže do jejích škol chodí i děti s trvalým bydlištěm mimo hlavní město a s nimi už se nepočítá. Tisíce dětí z Říčan, Úval, Černošic, Líbeznic nebo Jesenice se každé ráno zvednou a se svými rodiči vyrážejí vstříc hlavnímu městu. A co na to říká středočeský radní pro školství Milan Vácha (STAN)? Krčí rameny a konstatuje, že „Praha byla odjakživa přirozeným centrem regionu, je tam sport, zábava i nákupy, takže děti chtějí studovat tam“. Takže – kdyby to nebylo na první pohled zřejmé – nemá zas tak úplně smysl budovat nové kapacity.

Abychom nebyli nefér: Praha ani střední Čechy nejsou v lehké situaci. Za posledních dvacet let jim dohromady přibylo tři sta tisíc obyvatel (což je pro srovnání celý Karlovarský kraj). Tempo rezidenční výstavby bere dech, občanská vybavenost pokulhává. Jelikož jde i v evropském srovnání o bohaté regiony, nejsou jim dostupné peníze z EU a vytáhnout z rozpočtu zhruba miliardu na jednu střední školu není jenom tak. Už se mluví o tom, že Praha jedno nové gymnázium někdy v budoucnu postaví a další by mělo vyrůst v Černošicích, kousek od hranice hlavního města. Jeho předpokládané dokončení je v roce 2028. Co ale bude do té doby? Proč na situaci musejí doplácet ti, kteří ji nezpůsobili? Jak se regionálním politikům usíná s vědomím, že si berou děti jako rukojmí?

Možná by se dalo čekat, že tváří v tvář dětským osudům někdo – třeba ministr školství – praští už konečně do stolu a řekne, že takhle se to nedá dělat. Že je potřeba vyvodit politickou zodpovědnost a přijít s okamžitým řešením, i kdyby to znamenalo sloučit čtyři poloprázdná učiliště a v uvolněných budovách zařídit do příštího roku lyceum. Ministr Mikuláš Bek (STAN) se, pravda, pro Českou televizi vyjádřil. „Je evidentní, že poptávka úplně neodpovídá nabídce. Není fér, že v Praze je třeba lepších bodových výsledků na gymnázia než v jiných regionech,“ řekl. „My budeme nepochybně jednat s pražskými kolegy.“ No, tak to se nám ulevilo.