Byly slyšet

Letos v červnu uplynulo sto let od prvních obecních voleb ve svobodném Československu. Což by asi nestálo za zvláštní připomínku, kdyby to zároveň nebyly volby, ve kterých svoji vůli mohli prvně projevit nejen českoslovenští občané, ale také občanky. Jestli jste nezaznamenali bujaré oslavy, je to doufejme tím, že tenhle výdobytek – a můžeme být hrdí, že v jeho zavádění jsme byli vcelku na špici – je pro nás něčím úplně samozřejmým. Jako by to tak bylo odjakživa.

Někdo si ale přece vzpomněl. Z významných institucí především Národní muzeum. To otevřelo už v dubnu ve staroměstském domě U Halánků, tedy v Náprstkově muzeu, výstavu Vlastním hlasem, zasvěcenou příběhu emancipace žen v Česku.

Než o ní řeknu víc, ve dvou bodech to nejdůležitější:

• Stojí za návštěvu
• Trvá do konce roku, takže to stihnete

Vymykaly se

Jestli hledáte nějaký fór v tom, že se výstava věnovaná hrdinkám úsilí o rovná práva koná právě v Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur, nehledejte. Nenašli byste. Naopak – místo je to zvolené perfektně. Právě tenhle dům byl jedním z prvních center snah (s Amerlingovou Budčí) o zlepšení společenského postavení žen u nás. Právě tady Vojta Náprstek v druhé půlce devatenáctého století, po návratu z desetiletého amerického exilu, zakládá Americký klub dam. Spolek, který pro své členky pořádal osvětové přednášky, byl jednou z prvních – i když pochopitelně neoficiálních – institucí, která aspoň hrstce žen z vlasteneckých kruhů dokázala poskytovat vzdělání a rozhled nad úrovní tehdejšího základního školství.

Výstava Vlastním hlasem skládá zhruba stopadesátiletý příběh české emancipace na relativně nevelké ploše tří místností v přízemí Náprstkova muzea ze střípků. Nesnaží se shrnout a povědět všecko, co by se dalo. Sází na silné příběhy šestadvaceti silných žen, které v některém ohledu nežily podle dobových konvencí, snažily se prosadit v mužském světě, obrazně řečeno chtěly, aby byl slyšet jejich hlas, aby mohly veřejně mluvit vlastním hlasem, nikoli hlasem manžela nebo otce.

Stručně, o to úderněji

Pětadvacet hrdinek je v expozici řazeno chronologicky, od Němcové po Šiklovou. Jejich příběh je představen jen krátce, tak akorát, aby to unesla výstavnická popiska, dál ho ilustrují artefakty spojené s jejich životem, může to být sportovní dres, může to být battledress z druhé světové, může to být kalamář a může to být výšivka, kterou věnovala Bohuslava Rajská svému nastávajícímu – a která tak kontrastuje s portrétem, zachycujícím ji v laboratoři.

Pokrok? Ano, ale

Dobový kontext pak doplňují vybrané artefakty, které souvisejí víc s postavením ženy ve společnosti a s jeho proměnami, volněji pak s konkrétními představovanými ženami. Jde třeba o agitační letáky, o komunistickou propagandu, ale také o předměty denní potřeby, které nenápadně upozorňují, že zrovnoprávnění žen je příběhem silných jedinců jen částečně. Že veliký podíl měly i velké dějiny: nad úspornou válečnou kuchařkou si připomenete, jakou roli v emancipaci hrály právě války, do kterých si mužové odešli válčit – a nechali po sobě prázdná místa v hospodářství.

Jenže to nic neubírá ze zásluh průkopnic (a také jejich mužských podporovatelů, jako byl zmiňovaný Náprstek nebo třeba TGM). Pracovat ostatně ženy mohly i dřív – jen to bývaly pomocné a míň kvalifikované práce. Švadlena nikdy nevadila, doktorka, to je ovšem něco jiného. Možná by se tedy dalo obrazně říct, že velké dějiny posílily „vyjednávací pozici“ žen tak, že už jim nebylo možné upírat přístup k tomu, co si ženy před nimi musely vydobývat.

Když se z muzea dostanete zase ven na ulici, máte pocit, že pokrok, který jsme v emancipaci za dvě stě roků udělali, je veliký. Ujdete pár metrů na nábřeží a tam do vás málem vrazí moderní auťák, máte ještě po muzejním šeru oči oslepené ostrým slunkem. Hlavou vám bleskne, že před sto lety se před autem běhalo s praporkem. Před sto padesáti lety nebyl spalovací motor. Dneska máte motory, že můžete lítat do vesmíru. A pořád ještě řešíme pay gap a jestli by milánek taky jednou nemohl vytřít?

Jdu vytřít.