Navždy jednou nohou v propasti. Vladivojna la Chia hledá dobrodružství pro sebe i publikum
Křehký atomový reaktor jménem Vladivojna la Chia udělal tečku za pěti lety života, věnovanými básnířce Anně Barkovové. Kvůli obavám z dopadů karantény to byla tečka trochu nesmělá: deska Hrdinům naší doby vyšla jen digitálně a je proti plánu kratší. Ale odvaha přišla. Skladatelka a zpěvačka Hrdiny doplní na regulérní desku, přidá velký křest a koncerty – zkrátka z tečky bude pěkný vykřičník.
„Některé odpovědi,“ říká mně Vladivojna, „už sypu jak kolovrátek. Pořád dokola jsou stejné.“ Například? „Třeba proč Vladivojna.“
Tak… já se samozřejmě na pseudonym taky ptal. Když jsme se pokoušeli interview dělat písemně. Z nouze. Kvůli nemocným průduškám a hlasivkám. Po dvou hodinách jsme se vyčerpaní a rozčarovaní dohodli, že live je live, že to přece jen nějak musíme zvládnout a že v redakci ještě počkají. Takže teď, o dva dny později, poposedám na krajíčku židle ve skromné kuchyni v Praze-Střešovicích a čekám, až Vojnuška, Vojáček, Vojni, jak jí v kapele říkají, nechá v džezvě třikrát vzkypět kafe.
Nenosím masku
Vzpomínám na první zásah Vladivojnou. Na extravagantní zjevení v čele divoké smečky jménem Banana. Od té doby jsem si to tak vysvětloval: je to vladivojní kostým, jméno, maska… A strašně mě zajímalo, jestli ji někdy odkládá. „Ono to tak ze začátku bylo – dominantní Vladivojna v rudé paruce a oblečení v psychedelic-rockové Bananě,“ přitaká. „A pak přišlo ohromné zjemnění, které se jménem Vladivojna vůbec nekorespondovalo, jenže už to byla i značka. Já potom začala docela civilnět, ale jméno Vladivojna bude navždy asociovat spíš to tvrdé a divoké ve mně než to křehké a intimní. Proto když jezdím na sólové koncerty, propaguju je jako Vojnuška sólo.“
Hodně mu pomohlo to, že jsem začala vystupovat jen sama s kytarou. Za nic a za nikoho se člověk neschová.
Svěřuju se, že mně přišlo, jako by se na pětipísňovém albu Hrdinům naší doby, které se bez varování a propagace objevilo na internetu chvilku po začátku karantény, proces civilnění nějak završil. Nesouhlas. „Civilnější věci dělám už dlouho. Jen si toho prostě ne každý všiml,“ upozorňuje zpěvačka na neochotu lidské paměti přepisovat první dojmy. „Všechny moje sólové desky jsou dost civilní. Hlavně tedy Tajemství Lotopu a Bohémy. Šraf je víc elektronicky taneční, Vladivojsko pak zas metal s pařátem Freddieho Kruegera. Pro mě je asi klíčové neustrnout v jedné emoci a náladě, ale vtáhnout posluchače i do dobrodružství. Je v tom velká otevřenost vůči životu a posluchačům.“
Nezbude mně než korigovat svoji nepřesnost, protože tam někam měla moje otázka mířit. K cestě od dominantní vládkyně k někomu, kdo se otevírá – a tím se přirozeně taky dává trochu napospas. „Tohle otevírání u mě proběhlo zhruba před šesti lety a poslední roky se prohloubilo na dřeň. Hodně mu pomohlo to, že jsem začala vystupovat jen sama s kytarou. Za nic a za nikoho se člověk neschová. Album Hrdinům naší doby je dovršení Anny Barkovové, určitě ne nějakého civilnění.“
Vladivojna a Anna
Anna Alexandrovna Barkovová se narodila se v carském Rusku. Revoluce přišla, když jí bylo šestnáct. V sedmnácti začne pracovat jako novinářka a vydává první básnickou sbírku Žena. Prorokují jí velkou budoucnost. Vydává divadelní hry, povídky, ale pak ji přestanou v novinách tisknout a ve třicátých letech jde na čtyři roky do gulagu. Brzy po druhé světové válce ji čeká tábor znovu, na deset let, po osmi je propuštěna na amnestii. A za další rok další rozsudek na deset let. Za osm let změněný na vyhnanství. Za další dva roky se sice může vrátit do Moskvy, ale publikovat už oficiálně nikdy nebude a zbytek života stráví ve strachu z dalšího zatčení.
V roce 2017 měl premiéru film 8 hlav šílenství, který základě osudů Anny Barkovové natočila scenáristka a režisérka Marta Nováková. Vladivojna la Chia k němu dělala hudbu a z použitých motivů pak poskládala – podobně jako to udělala u Hřebejkova filmu Nevinnost a seriálu Až po uši – stejnojmenný písničkový soundtrack. Texty alba jsou básně Anny Barkovové v překladu Radky Rubiliny.
Pětiletka s Annou
„Osm hlav je spíš elektronických,“ chrlí drobná blondýna překotným tempem, na které si nejen začínám zvykat, ale vlastně se mu trochu fascinovaný poddávám, „a já měla kapelu, kde byly dvě kytary, violoncello, basa, bicí, všichni zpívali – takže nastalo to, co miluju, přearanžovávání pro kapelu. Jede se na soustředění, mám nějakou představu, tak řeknu, děcka, pojďme to zkusit takhle, někoho napadne, že by to zahrál takhle – a je to najednou nové dobrodružství.“
Slovo dobrodružství si vpaluju do paměti, zazní ještě mockrát. Jako by pro Vladivojnu mělo zvláštní magnetismus. Dopřát ho chce sobě i publiku. „Jak ty věci najednou zněly jinak, začalo mě to hrozně bavit. Říkala jsem si, proč ty koncerty ještě nějak neposunout, a přemýšlela jsem nad jinou formou. Pamatuju si, jak plavu v bazénu v Hodoníně a jak mě napadlo, že by to mohlo být představení. Podvědomě mě to táhne k nějakým přesahovým celkům. A Anna byl první krok, s ní jsem si mohla vyzkoušet, že koncert nemusí být jenom koncert.“
V recitálu Osm hlav šílenství se střídalo čtení z dopisů a deníků Anny Barkovy v podání Gabriely Míčové s Vladivojnou a její novou kapelou 4Trio. Obojí doplněno videoprojekcemi Jana Cechla. A háček byl zaseknutý. „Když se věci dějí, dál vás to inspiruje. Tak jsem udělala ještě pět nových písniček. Nabalovalo se to – a najednou jsem s Annou byla pět let. Nikdy jsem žádnému projektu nedala takovou péči. Ale teď je hotovo, doděláme desku, recitál s Annou může žít svým životem a já se vrhla na realizaci zas něčeho nového. Vedle toho mám vlastně téměř hotovou sólovou desku, hromadu nového materiálu, o kterém si myslím, že je snad nejsilnější ze všech sólových projektů, co jsem kdy dělala. Je to ale ve frontě. Člověk musí zpomalovat,“ nezpomaluje Vladivojna kadenci slov, „aby posluchače nepřehltil.“
Dovršením pětiletky s Annou je tedy deska Hrdinům naší doby se zmíněnou pěticí nových „barkovovských“ písniček. Přestože ji mimo sociální sítě prakticky nepropagovala, dočkala se Vladivojna pozitivních recenzí. Jenže původně desku avizovala na přelom jara a léta. Je to tedy konečná podoba, nebo se máme ještě těšit na pokračování? „Chtěla jsem udělat vinyl. Nahrát nové skladby a několik přearanžovaných z alba 8 hlav šílenství. Ale jak začala karanténa, spočítala jsem si, že teď na to prostě asi neušetřím, a dostala jsem strach, co bude,“ vysvětluje Vladivojna. „Tak jsem vydala jen EP z nových věcí a bonusy z Osmi hlav jsem ani netočila, abych ušetřila za studio a za mixy. Pak se mi to ale rozleželo a řekla jsem si, že to prostě risknu. Domluvila jsem ještě jednu frekvenci ve studiu a bonusové písničky s kapelou dohrála. Ale jen dvě, tři by se už na vinyl nevešly.“
Co to stojí
Cítím, že s dalšími otázkami se dostávám trochu na tenký led. Padlo totiž, že předprodej vinylu zahájený před několika dny nepokryje zatím náklady na jeho vydání ani z poloviny. Pátrám, jaké to vlastně je, stát jednou nohou v undergroundu a živit se muzikou. „Hudbou se uživím, protože se umím pohybovat v různých vodách. Jsem schopná sama složit a nahrát hudbu k filmu nebo do divadla a to v kombinaci s koncerty a merchem vytváří jakousi finanční základnu. Někdy větší, jindy menší,“ říká Vladivojna. „Pracujete ale v podstatě pořád. Pokud se chcete hudbou živit, musíte počítat s tím, že hodně času strávíte věcmi okolo hudby, organizací, administrativou. Když chci vydat nové album, vím, že se na nějakou dovolenou hned tak nedostanu.“
Vladivojna la Chia se narodila v roce 1983 v Ostravě. Po tatínkovi Vladivojovi má první jméno, zbytek inspirovali vzdálení příbuzní. Vystudovala grafiku na SUŠ Ostrava a výtvarnému umění se dál věnuje. Vydala tři desky s rockovou kapelou Banana, jednu desku s metalovým Vladivojskem, tři soundtracky k filmům nebo seriálům, desku scénické hudby a čtyři sólové desky. Pátou bude vinyl Hrdinům naší doby, který předznamenalo na jaře pětipísňové digitální EP stejného názvu.
Vystupuje v pětičlenné kapele 4trio, jejích různě očesaných sestavách pro komornější příležitosti nebo sólo. Na příští rok chystá kromě koncertů k nové desce premiéru hodinového opusu, o kterém ještě nechce mluvit. Pro Český rozhlas připravuje pravidelný autorský pořad Rádio Dada.
„Musíte se naučit plánovat,“ pokračuje a já už tuším, jak se asi cítily Pompeje, když do toho tenkrát Vesuv praštil. Jen mě místo popílku a lávy zavalila obří excelová tabulka. Ne políčko po políčku, ale celá najednou. Jak se ladí termíny pro kapelu, která je rozesetá po republice a ve které má každý další angažmá, že teď se domlouvají koncerty na jaro příštího roku a že ten, kdo to řídí, musí vědět všechno za všechny, včetně toho, jak je to s noclehem a jestli se u klubu dá po dobu koncertu parkovat.
Do toho Vladivojna hlídá nahrávání desek, počítá, co se musí za drahý peníz natočit v profi studiu a co se dá dobře nahrát v její Mrtvole (tak pojmenovala domácí studio ve vedlejším pokoji). A ještě navrhuje většinu obalů svých desek, nebo na ně aspoň chystá sazbu, vymýšlí plakáty, motivy na merch, tedy na doplňkový sortiment, který se prodává na koncertech, třeba trička…
V prudké záplavě slov se najednou rýsuje obraz ženy, která v sobě záhadným způsobem balancuje hyperaktivní neřízenou střelu a elektronický diář. Rád bych si to nechal vyložit v jednotkách, kterým rozumějí všichni, a ptám se, jestli by dokázala svoje vytížení převést na pracovní úvazek. Narazím. Vladivojna, která nikdy nechodila do zaměstnání, se totiž domnívá pracovat na plný úvazek – jenže to tvrzení doprovodí výčtem dalších aktivit, od tvorby pořadů na klíč pro Český rozhlas přes skládání hudby k filmům a divadlům. Můj záměrně velmi konzervativní odhad se pomalu ustaluje někdy mezi dvěma a dvěma a půl úvazkem.
„Navždy budete stát jednou nohou v propasti, ale rozhodně se nebudete nudit. Musí se jet, člověk se nesmí zastavit, nebo by se zbláznil,“ říká Vladivojna. Jenže se zdá, jako by to nutkání k akci tentokrát nemělo zdroj jen v jejím nastavení, v tom reaktoru uvnitř, ale snad i v obavách, co člověk stihne, než přijde – něco. „Musí se to tam cpát, možná bude na podzim znovu karanténa. No tak se z toho neposerem,“ slyším chvilku před odchodem. A pak přijde krásně nepublikovatelných pár slov o nedávných volbách do Rady ČT. „Je otázka času, kdy se tu začnou svobody ukrajovat, ukrajovat, ukrajovat. Ani si nevšimneme, a bude z nás Maďarsko.“ Zřejmě tedy nakonec přece jenom existují dobrodružství, do kterých se nechce ani té, která si v nich jinak libuje.
(Rozhovor poprvé vyšel v tištěné Heroine 3/2020)
