Sejdeme se na terapii. Deprese jako nová generační norma

Jednu pošmournou prosincovou neděli jsem ležela na koberci vedle postele v bytě svojí kamarádky a s očima upřenýma do stropu jsem mluvila o tom, jak jsem týden předtím strávila v zahraničí. Byla jsem tam na vzdělávacím programu, který obsahoval spoustu přednášek a diskuzí a opravdu mě zajímal, ale z celého výletu si pamatuju nejvíc to, jak sedím sama v hotelovém pokoji na zemi a snažím se nezbláznit, nebrečet, nepanikařit, dýchat, dožít se další minuty a přesvědčit sama sebe, že můžu zase ráno vstát, fungovat a do jisté míry předstírat, že jsem normální člověk, co žije normální život.

„Připadala jsem si celou dobu, jako když dostanu panickej záchvat, ale jako v tu chvíli těsně předtím – když to už skoro přijde, ale pořád to ještě nepřišlo, takže pořád ještě funguješ. Ale prostě nevíš, jestli budeš fungovat i za minutu.“ Pořád jsem se dívala do stropu. „Jo, já ten pocit znám, vím přesně o čem mluvíš,“ ozvala se z gauče nade mnou další kamarádka z naší trojice. „Ale je to hrozný, když to trvá tak dlouho.“ Holky kývou hlavou, chápou, rozumí a přihazujou svoje vlastní historky. („Jednou jsem šest hodin v kuse byla takhle úplně paralyzovaná a nemohla jsem vlastně vůbec mluvit a vedle mě na posteli seděl kluk a sledoval na telefonu Tour de France a občas se mě zeptal, jestli chci obejmout.“) Nakonec se tomu všechny smějeme a já poleju sebe i koberec čajem a je mi mnohem líp, než mi bylo samotné v hotelovém pokoji. Dvě z nás chodí ke stejné terapeutce a třetí už se k ní taky objednala. Ke stejné terapeutce už vlastně chodí většina mých kamarádek, kromě těch několika málo, které (zatím) nepotřebovaly terapii.

A má spoustu následovnic, se kterými se identifikuje ještě snáz, protože na rozdíl od Hannah z Girls je jejich sebedestrukce mnohem víc estetická – Potvora Phoebe Waller-Bridge je nejzářnějším příkladem, méně expresivní a excesivní jsou literární hrdinky Sally Rooney. Za každou královnu pozitivního – a povrchního – boje za ženská práva, jako je Beyoncé, tu máme jednu tragickou, melancholickou a rezignovanou Lanu Del Rey, anebo právě Rue a Jules z Euphorie. Jak upozorňuje zmiňovaná Rebecca Liu, problém všech těchto hrdinek je v tom, že jsou často pohledné a zmučené velmi estetickým způsobem, který vypadá, že je svým způsobem přístupný. Budí iluzi, že být v depresi je tak trochu cool a člověku to může slušet. Tenhle postřeh je důležitý a platný, ale pro mě osobně znamenala Hannah, Potvora i Rue především poznání, že druh vnitřního zmatení a bolesti, které všechny prožívají, je sdělitelný a taky sdílený. (I když mě samozřejmě trápí, že v depresi nevypadám jako Zendaya ani jako britská aristokratka Waller-Bridge).

Že být ženou znamená trpět, věděla už Anna Karenina

Není ovšem náhoda, že všechny tyhle zdánlivě blízké „holky od vedle“, v jejichž obrazu se nejenom já, ale tolik dalších nacházíme a máme dojem, že jsou to naše nejlepší kamarádky, jsou právě a jen ženy – a nikoliv muži. Představa estetizované ženské bolesti je stará jako lidstvo samo. Anna Karenina, Draculova Mina, omdlévající ženy romantické literatury následně umírající na tuberkulózu – jak ukazuje ve své eseji Leslie Jamison, archetyp „zraněné ženy“ je tady s námi odnepaměti. Archetyp geniální, zraněné ženy, která bolest přetváří v krásu, ztělesňuje Sylvia Plath nebo Virgina Woolf, další hrdinky mých pozdních teenage let. „Starověký Řek Menandros prý řekl: žena je bolest, která nikdy nezmizí. Pravděpodobně to myslel tak, že ženy jsou prostě obtížné, ale jeho slova v sobě obsahují mnohem zlověstnější návrh: možnost, že být ženou vyžaduje trpět, že bolest je nekonečným pojivem a požadavkem ženského vědomí,“ píše Jamison.

Symbolicky dva dny předtím, než se mi povedlo dopsat tenhle text, prolétla světovými médii zpráva o smrti Elizabeth Würtzel, autorky memoárů Prozac Nation. Würtzel by do škatulky pronikavě inteligentní, extrémně zajímavé, extrémně složité a velmi depresivní ženy zapadla dokonale. Je možná symptomatické, že byla jednou z prvních uživatelek Prozacu, tedy prvního léku z generace SSRI antidepresiv, a její memoáry popisují mimo jiné právě to, jak jí objev těchto léků v podstatě zachránil život. Pokud rozkliknete téměř jakýkoliv nekrolog Würtzel, všechny se shodují na tom, že byla prototypem „difficult woman“. Když přišla o panenství, uspořádala párty, pracovní úspěchy se díky talentu vršily stejně jako neúspěchy způsobené nespolehlivostí, závislostí, depresí.

Elizabeth Würtzel byla ženou, která byla prostě too much, příliš (všeho) pro společnost a její konvence. A byla na to pyšná. Byla ztělesním archetypální ženy-mileniálky dávno předtím, než tohle pojmenování existovalo (a kdyby se narodila o něco později, nepochybně by na všechny četné kritiky své osobnosti odpovídala „ok boomer.“) Prozac Nation svým způsobem popisoval právě to, co pitvá třeba i Phoebe Waller-Bridge a její Potvora – je možné fungovat jako žena v pozdním kapitalismu, který všechny naše selhání prezentuje jako naše vlastní nedostatky, a zároveň nastavuje zoufale úzké mantinely proto, jaká žena vlastně může být? Znamená prototyp zraněné, depresivní a cool ženy odpověď na tuhle paradoxní situaci, ve které není možné vyhrát?

Hashtag depka

Čím dál častější přítomnost toho archetypu v popkultuře má samozřejmě spoustu pozitivních dopadů, včetně toho, co bychom mohli nazvat jako „osvěta“. Pokud se o depresi natáčejí seriály, je samozřejmě mnohem jednodušší o ní mluvit, je mnohem jednodušší ji také poznat a je mnohem pravděpodobnější, že si ten, kdo ji u sebe bude schopen rozpoznat, dokáže také říct o pomoc – protože bude vědět, že v tom není sám a že chodit na terapii dávno není stigma (a možná je to vlastně cool). Internet a sociální sítě, které mají tendence téměř jakýkoliv kulturní trend dohnat do extrému a převrátit do absurdity, samozřejmě nezůstává pozadu. Tendence mluvit o úzkostech, antidepresivech, anorexii a mentálním zdraví se šíří kulturou influencerů stejně rychle jako avokádové toasty (ztělesněním tohoto trendu a zároveň ironickým výsměchem tomu samému budiž třeba projekt Depressiongrams).

Superúspěšná britská blogerka Zoella byla jedna z prvních, která svůj Instagram zasvětila mimo jiné osvětě ohledně úzkostné poruchy, kterou trpí. Následovalo ji mnoho dalších, včetně top celebrit influencerského nebe jako Garance Doré, v Česku svou troškou do mlýna přispěla třeba Teri Hodanová, kdysi slavná youtuberka Teri Blitzen, která se snaží dospět. Hashtag #mentalhealth je extrémním projevem všeho výše popsaného a není asi potřeba dodávat, že influencerky své posty o temných stránkách života doplňují fotkami, na kterých vypadají, jako kdyby právě opustily kosmetický salon. Zatratit je všechny šmahem coby povrchní by ale bylo příliš jednoduché. Nebýt tohohle všeho, možná bych si myslela, že jsem ve svých depresivních stavech sama a možná bych ani já o nich nepsala.

Takhle prostě naše mozky fungují

Jak moc mě tedy archetypální mileniálky a jejich veřejně deklarované deprese ovlivnily? Jedno už po létech terapie a testování všeho od SSRI antidepresiv po benzodiazepam vím jistě. Moje deprese (nejen) v hotelových pokojích nemají žádnou zjevnou vnější příčinu – bez horších propadů jsem přežila extrémně náročná období plná příšerných stresů, a přitom se hroutím, zrovna když všechno vychází a svět by měl být báječné místo. Moje diagnóza nemá žádné vysvětlení v minulosti nebo rodinné anamnéze, dětství jsem měla šťastné, moje rodina je jedna z nejlepších věcí v mém životě. Nezažila jsem nikdy nijak extrémní materiální strádání a nezažívám ho ani teď, protože jsem díky rodině také dost privilegovaná. Nikdo mi nikdy neublížil, alespoň ne jinak, než jak si běžně ubližujeme všichni navzájem, protože to jinak nejde (rozchody, rozpady přátelství, pracovní neúspěchy).

Nezažila jsem nic extrémně traumatického, když nepočítám věci, kterým jsem se sama dobrovolně vystavila s vědomím, že budou traumatické, ale smysluplné (jako je extrémní chudoba nebo lidské utrpení uprostřed humanitární katastrofy), a ve všech těch situacích jsem měla podporu okolí a privilegium z nich kdykoliv dobrovolně odejít. A že mám okolo sebe spoustu zajímavých, přemýšlivých, zábavných a až nepochopitelně chápavých lidí, je asi už z úvodu tohohle textu evidentní. „Takhle prostě váš mozek funguje, Marie,“ říká mi už po několikáté moje terapeutka a já se s ní nepřu, protože tou dobou už jsem týden nespala a jsem tak unavená, že jenom kývu. „Je to stejné, jako kdybyste diabetikovi řekla, že má místo inzulinu víc pít heřmánkový čaj. Ale ten mu ten inzulin nevytvoří. A vám ten serotonin taky ne.“

Že „takhle můj mozek prostě funguje“, si opakuju v situacích, kdy se mi chce mlátit hlavou do zdi a nahlas křičet proč, proč, už zase. Skoro až instinktivní tendenci pojmout všechno jako osobní selhání je těžké rozporovat a nepřijmout. Ale není přesně tohle součástí problému? Takhle to prostě funguje: prostě nejsi dost dobrá, prostě jsi to nezvládla – podívej se, kolik je kolem tebe možností, podívej se, kolik je kolem tebe úspěšných lidí, a pak se podívej na sebe. Celá společenská situace je nastavená tak, abychom se z depresí sami obvinili a přičetli je osobním selháním. Stejně jako chudobu, nízkou výplatu, život v podnájmu s vlastním bydlením v nedohlednu, všechny ty ustavičné, každodenní, někdy nenápadné a někdy nesnesitelné tlaky života v západní společnosti 21. století.

Víte, co v tuhle chvíli slyším? Všechny ty pobouřené a pohoršené odpovědi, které nás vykazují z čekáren psychoterapeutů do „reálného života“, řešit „opravdové problémy“, přemýšlet o tom, že žijeme přece v blahobytu, máme všechno, máme to jednodušší, než to měly naše babičky. Máme to jednodušší než lidé na spoustě jiných míst světa. Můžeme si samozřejmě ukazovat prstem na generaci rozmazlených spratků, kteří nevědí, co se sebou – ale pak se chytáme přesně do té pasti, kterou popisuje Mark Fisher a nejenom on. Například umělkyně Juliana Huxtable říká, že duševní choroby jako deprese, úzkosti a bipolární porucha jsou „klinickými projevy myšlenkových struktur, které jsou nyní inherentní sociálním a epistemologickým podmínkám, ve kterých žijeme“. Jinými slovy – nejenom můj mozek takhle funguje. V situaci, kdy každé selhání je selháním osobním, protože selhání systému se nepřipouští, žijeme nad propastí černé díry deprese všichni a pořád.

Na titulní fotografii je Zendaya v seriálu Euphoria z produkce HBO. Zdroj: Imdb