Hledám náhradní matku pro svoje dítě. Zn. Zdravou a férovou
Eva s manželem hledají matku pro svoje dítě. Eva nemůže kvůli svému onemocnění dítě donosit a porodit, její manžel je zdravý. Rozhodli se jít cestou náhradního mateřství, kdy embryo z jejich genetického materiálu odnosí cizí, zdravá žena. Tu zatím neúspěšně hledají. Až ji najdou, budou stát před řadou dalších nejistot. Třeba před tou hlavní – dokáže se náhradní matka jejich dítěte vzdát? Pokud ne, nic nezmůžou.
Náhradní neboli surogátní mateřství leží v Česku na jakési vodní hladině – není nelegální, zároveň se za něj nesmí zaplatit odměna a žena, která dítě porodí, je automaticky jeho matkou, i když biologicky nemá s miminkem nic společného. Jakákoli dohoda, kterou rodiče s náhradní matkou před procesem uzavřou, není právně vymahatelná, i kdyby měla třeba tisíc podpisů a kulatých razítek.
„Ani biologičtí rodiče, ani náhradní matka nemají jistotu, to považuji za nejslabší článek celého procesu. Náhradní matka se může po porodu rozhodnout, že si dítě nechá, a pár s tím nic neudělá. Nebo se naopak mohou rodiče nakonec rozhodnout, že dítě nechtějí, například pokud se narodí nemocné nebo postižené. Náhradní matka je nemůže k adopci přinutit,“ říká právník Lukáš Šikel. Dodává, že se všichni zúčastnění prostě musejí spolehnout na dobré slovo.
Pro Evu je proto hodně důležité, aby si s náhradní matkou svého dítěte porozuměla lidsky. V už tak složité situaci se tohle jeví jako zásadní problém. Evě a manželovi se postupně ozvalo pět potenciálních náhradních matek během šesti týdnů hledání. Nedomluvili se s žádnou. Eva nechce uvádět podrobnosti, říká ale, že někdy šlo o lidskou souhru, někdy o další praktické věci jako je třeba vzdálenost bydliště potenciální náhradní matky, někdy o peníze. Za „službu“ odnošení dítěte se totiž samozřejmě platí. Odměně se nejčastěji říká odškodnění, zpravidla je ale nezákonná.
Trestný čin mateřství
České právo považuje rodičku automaticky za matku dítěte. Situace, kdy svoje dítě dá k adopci za úplatu, je trestným činem svěření dítěte do moci jiného, za který hrozí až tři roky vězení. „Pokud se žena stane za úplatu náhradní matkou opakovaně nebo se obohatí o víc než 500 tisíc korun, může jít do vězení až na osm, v některých případech až na deset let,“ dodává Šikel a upřesňuje, že odměnou se nemyslí jen peníze, může jít i o cenné dary jako jsou byt nebo auto. A trestný čin páchá nejen žena, která si peníze vezme, ale i rodiče, kteří je zaplatili.
Jediná odměna náhradní matce, která legálně přichází v úvahu, je stanovena v občanském zákoníku, jako náklady matky spojené s těhotenstvím a porodem. Ty je povinen hradit otec dítěte. Pokud by se tedy náhradní matka o tyhle náklady s biologickým otcem dítěte teoreticky soudila, posoudí jejich výši soud individuálně. Situace je ale ještě komplikovaná o to, že náhradní matka musí být v takovém případě svobodná. Pokud je vdaná, považuje stát za otce dítěte jejího manžela, a biologičtí rodiče tak právně úplně vypadávají ze hry.
Jediná odměna náhradní matce, která legálně přichází v úvahu, jsou náklady matky spojené s těhotenstvím a porodem.
I Eva s manželem jsou připraveni zaplatit. „V diskuzích se objevují částky od cca 350 tisíc. My jsme nabídli víc peněz, i když nemáme výrazně nadstandardní nebo neomezené možnosti. Pro jednu ze zájemkyň byla naše částka vyhovující, jiná si představovala několikanásobek,“ dává Eva nahlédnout pod tržní pokličku surogátního mateřství. A platit budou potenciální rodiče i tu oficiální část procesu – na reprodukční klinice je po tom, co matku najdou, čekají ještě náklady v řádech desítek tisíc korun.
Dceru své dceři
Náhradními matkami se v ideálních případech stávají blízké ženy páru. Dítě neplodnému páru rodí kamarádky, sestry, někdy i matky. „Právně může dojít k situaci, kdy náhradní matka porodí dceru své vlastní dceři. Dítě je nejprve považováno za dceru náhradní matky, po adopci se stává vnučkou náhradní matky,“ uvádí příklad Lukáš Šikel. Jenže rodiče, kteří touží po dítěti, často nemají po ruce někoho, kdo by jim takovou laskavost nabídl. Protože v Česku oficiálně neexistují agentury, které by rodiče s náhradními matkami propojovaly, a tuhle službu nesmějí nabízet ani reprodukční kliniky, které se surogátnímu mateřství věnují, přesouvá se nabídka a poptávka na internet.
I Eva s manželem hledají matku pro svoje dítě na různých internetových fórech a ve skupinách. Zatím bez úspěchu. „V posledním týdnu se nám ozvaly dvě další ženy. Ale už z prvotní komunikace a zběžného ověření na internetu bylo jasné, že se nejedná o seriózní zájemkyně, které by byly schopné se zodpovědně zhostit tak náročného procesu,“ říká Eva. Co znamená neseriózní zájem a jaké konkrétnější překážky mezi sebou bezdětný pár a potenciální náhradní matky mají, prozradit Eva nechce. Nepřeje si být konkrétnější, má strach, že by se ženy poznaly, a nechce udělat nic, co by mohlo ohrozit jejich další hledání. „Po šesti týdnech hledání náhradní matky se zdá, že právě její nalezení bude největší překážka na cestě k vysněnému miminku,“ říká Eva.
Mám strach? Trochu
Matka je po narození dítěte vždy jistá, ať už je dítě jejím biologickým potomkem, nebo ne. České právo na to má jasný názor a není možné ho obejít tím, že zúčastněné strany uzavřou dohodu, která mateřská práva přiřkne jiné ženě. Přesto tyto dohody rodiče s náhradními matkami uzavírají. Lukáš Šikel říká, že i přes jejich právní bezcennost považuje dohodu za vhodný způsob, jak si ujednotit představy o procesu, který rodiče i matku čeká. „V dohodách se kromě částek, které se rodiče zavážou zaplatit například za těhotenské oblečení, objevují i nekouření a abstinence náhradní matky během těhotenství a pak samozřejmě ujednání, že narozené dítě páru předá,“ vyjmenovává právník. „Znovu ale zdůrazňuji, že jde pouze o dohodu založenou na důvěře a uzavřením dohody si mezi sebou náhradní matka a pár sjednají, co od celého procesu očekávají. Ani pár a ani náhradní matka se tak nemůžou obrátit na soud, pokud jedna ze stran dohody ustanovení v ní obsažená poruší,“ dodává.
Dítě jako byznys?
Bezdětné páry by si hledat náhradní matku samy teoreticky nemusely, pokud by nějaká nezisková organizace poskytovala možnost zprostředkování náhradních matek párům, které náhradní matky poptávají. Podle Lukáše Šikela by ale muselo být vždycky jasné, že nejde o byznys. „Paragraf 798 občanského zákoníku totiž stanovuje, že z činností souvisejících se zprostředkováním osvojení nesmí nikdo získat nepatřičný zisk,“ připomíná právník.
Specializované agentury, které s předvýběrem náhradní matky zájemcům pomáhají, fungují třeba v USA. Na náhradní matky mají přísné požadavky a celý proces je finančně velmi náročný. „To dělá z náhradního mateřství zčásti byznys, zčásti výsadu bohatších párů,“ dodává Šikel.
Dohodu s náhradní matkou plánuje uzavřít i Eva s manželem. Uvědomují si její nezávaznost, přesto Eva říká, že chce dát procesu náhradního mateřství rámec a přijde jí důležité, aby všechny strany věděly, co mohou očekávat. Má strach, že neznámá náhradní matka dohodu poruší? Nebo že se vyplní ten nejhorší scénář a dítěte se nebude chtít vzdát? „Ano, určité obavy máme. Ale dění v komunitě průběžně sledujeme a nezaznamenali jsme případ, kdy by k nevydání dítěte u nás skutečně došlo. Snažíme se taky vybrat takovou náhradní matku, která se bude jevit vyrovnaná, která projde psychologickým vyšetřením a pochopitelně má své vlastní děti,“ říká Eva.
Stává se, že mají náhradní matky problém dítě odevzdat? A kolik dětí u nás ročně odnosí? Dochází k tomu, že se náhradní mateřství zkomplikuje z lékařského hlediska? Vzhledem k tomu, že je náhradní mateřství v jakési šedé zóně reprodukční praxe, nejsou taková data veřejně dostupná. Sdílné nejsou ani kliniky IVF. David Rumpík, ředitel zavedené zlínské reprodukční kliniky IVF Zlín, která se surogátnímu mateřství věnuje, s rozhovorem sice souhlasil, ale odpovědi nakonec ani po urgenci neposkytl.
„To, že se náhradní mateřství nachází v právním vakuu, a zároveň je to jev, který se ve společnosti vyskytuje, je důvodem, proč by se měla veřejná debata na náhradní mateřství zaměřovat víc. O to víc, když páry na veřejně přístupných fórech náhradní matky poptávají a za náhradní mateřství platí, tedy páchají podle trestního zákoníku trestnou činnost,“ říká Lukáš Šikel. Podle něj by mělo být náhradní mateřství v zákoně definováno. Náhradní matka i bezdětní rodiče by dostali určité záruky a zákon by zároveň stanovil parametry, podle kterých se nestane z věci byznys a bude probíhat eticky.
Spárovaný otec
Věra Franková z Ústavu humanitních studií v lékařství Karlovy Univerzity se zabývá etikou. Podle svých slov považuje okolnosti, za kterých v Česku náhradní mateřství probíhá, za problematické. „Absence právní úpravy a pravidel pro jeho provádění nahrává komerční podstatě a reprodukční turistice. Jasně tak vzbuzuje obavy z komercionalizace a dehumanizace lidského těla,“ říká etička.
Franková poukazuje na to, že v procesu náhradního mateřství je nutné se zajímat i o práva dotčeného dítěte a v neposlední řadě i jeho biologického i nebiologického otce. „Kritici uvádějí, že dítě je redukováno na úroveň spotřebního zboží, v průběhu těhotenství nejsou dostatečně chráněny jeho zájmy a blaho, protože se buď nevybuduje, nebo je následně zpřetrhána vazba mezi plodem a těhotnou matkou. A diskutují se i práva mužů – otců, kteří si přirozeně nebudují vztah k těhotné partnerce. V průběhu náhradního mateřství jsou spárováni s náhradní matkou a s ní tvoří rodičovský pár. Zároveň i partner náhradní matky, zejména jsou-li manželé a on je tudíž z právního hlediska považován za otce dítěte, může zažívat zcela nestandardní situaci, ve které je v podstatě nucen pečovat o těhotnou partnerku a přijmout roli otce, byť časově omezenou,“ předestírá Franková některé další eticky sporné body surogátního mateřství.
Je potřeba se ptát, co zakládá rodičovská práva a povinnosti. Je to genetická příbuznost, nebo mateřství?
Etička Věra Franková zmiňuje i nejožehavější situaci, kdy někdo ze zúčastněných dítě navzdory dohodě přestane, nebo naopak začne chtít. „Ujednání se nedodrží a dítě následně nechce ani jedna strana, nebo jej naopak chtějí strany obě. Tento problém otevírá otázku ohledně rodičovství, které bylo po staletí přirozeným fenoménem. Co tedy v tomto případě zakládá rodičovská práva a povinnosti? Genetická příbuznost, nebo mateřství?“ ptá se Franková.
Věcné právní hledisko i eticky sporné momenty náhradního mateřství mají podle Evy silnou protiváhu, o které se musí taky mluvit – lásku. Rodiče, kteří po dítěti touží a usilují o něj, jsou svým dětem připraveni dát lásku a co nejlíp je vychovat. I lidská touha po vlastních dětech a láska je tudíž ve hře a je potřeba se na ně ohlížet. Těžko rozhodovat, který pohled má dostat přednost. Surogátní mateřství je ožehavá záležitost i v případě, kdyby nebylo vyplacení odměny trestné. A jeho aktéři si zaslouží šanci hrát podle jasných a srozumitelných pravidel. I v zájmu dítěte.
