Jak malá Sára a rozhodnutí Evropského soudního dvora změnily životy nás všech
Máte děti a plánujete s nimi někdy cestovat za hranice České republiky? Máte za partnera cizince? Plánujete osvojit dítě v zahraničí? Jestli ano, pak se nedávné rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, který nařídil Bulharsku uznat rodinu tvořenou dvěma mámami a jejich dcerou Sárou, týká i vás. Možná víc, než si myslíte. Vyřešil rozsudek problémy duhových rodin? Zlepší se díky němu život párů opačného pohlaví a jejich dětí? Probereme si to pěkně od začátku.
Kalina je Bulharka a Jane je Britka narozená na Gibraltaru (jména jsou změněna). Potkaly se, zamilovaly a založily rodinu. Narodila se jim malá Sára. Všichni společně žijí ve Španělsku, kde se obě ženy v roce 2018 také vzaly (Španělsko umožňuje manželství pro všechny už od roku 2005). V rodném listě vydaném španělskými úřady má Sára zapsané obě ženy jako matky. Zatím to zní jako pohádka. Ale má to háček. Protože ani Kalina, ani Jane nejsou Španělky, nemá Sára španělské občanství. Nemůže mít britské občanství, protože Jane je z Gibraltaru a za daných okolností nelze její britské občanství na Sáru převést. Má ale bulharské občanství, protože Bulharsko automaticky přiznává občanství dětem narozeným bulharským občankám. Dobrá, řeknete si, Sára je zachráněna před právní nejistotou, má bulharské občanství. Problém bohužel číhá za rohem.
Neheterosexuální lidé nejsou neplodní. Mnozí z nich děti chtějí a mají je. Bulharské (a i české) právo sehrává roli zaslepeného sociálního inženýra.
Na rozdíl od naprosté většiny demokratických zemí na světě nepovoluje Bulharsko (stejně jako Česká republika) ve svém domácím právu manželství ani společné rodičovství osob stejného pohlaví. Právo se snaží vytvořit fikci, že duhové rodiny neexistují. Ale ony existují. Neheterosexuální lidé nejsou neplodní. Mnozí z nich děti chtějí a mají je. To, že se Kalina zamilovala do Jane, nějak magicky nevygumovalo její touhu po dítěti a rodině. To, že bulharské právo neuznává dvě ženy jako plnohodnotné rodiče, neznamená, že jejich fungující a spokojená rodina přestane fakticky existovat, že Sára přestane obě vnímat jako své rodiče. Bulharské (a také české) právo zde sehrává roli zaslepeného sociálního inženýra, který umanutě drží, seč mu síly stačí, své klapky na očích, jen aby nemusel vidět realitu. Realitu, ve které duhové rodiny jsou a budou – spokojené a fungující. A jediné, co by si přály, je, aby jim zákon přestal házet klacky pod nohy.
V zájmu veřejného pořádku
K tomu, aby Sáře Bulharsko vydalo osobní doklad – pas nebo občanský průkaz –, je podle bulharského práva potřeba bulharský rodný list. Ten jí ale bulharské úřady odmítly vydat, protože uznat obě ženy jako matky by podle nich mělo „nepříznivý vliv na veřejný pořádek a národní identitu Bulharské republiky“. A protože bez osobního dokladu nemůže Sára opustit území Španělska, nemohla rodina vycestovat ze Španělska, ať už na dovolenou, na návštěvu prarodičů, nebo za prací.
I běžný občan ví, že jedním z hlavních benefitů Evropské unie pro její občany je možnost svobodně se pohybovat z jednoho členského státu do druhého. Já si ještě pamatuji komunismus a to, jak jsme s rodiči stáli fronty na hraničním přechodu Petrovice a báli se, jestli nás celníci pustí na vysněné nákupy do Východního Německa. A při cestě zpátky jsme se modlili, aby nám nezabavili nakoupené šišky salámu. Nejen tyto otravné a ponižující situace už díky Evropské unii nemusíme zažívat. Pohyb mezi státy je volný, kontroly náhodné a stačí občanský průkaz. Můžete si v klidu zajet na dovolenou do Francie i Chorvatska. Můžete odjet studovat nebo pracovat do zahraničí. Pokud máte rodinu, můžete ji vzít s sebou.
Boj o právo na manželství
Panu Pavlovi bylo 81 let, když letos v dubnu zemřel, aniž by kdy přestal být občanem druhé kategorie. Mně je 40 let a pořád se můžu jen registrovat, jako auto. Malé Alex bylo sotva půl roku, když byl před 2,5 lety předložen zákon o manželství pro všechny. Brzo už ji její dvě mámy povedou do školky a o zákonu se ani jednou nehlasovalo. Proč a kvůli komu to tak trvá?
Adéla Horáková: Kolik generací ještě obětujeme? Na manželství pro všechny čekáme už tři dekády
Bulharsko je součástí Evropské unie od roku 2007. Jako je to v kvazifederacích typu Evropské unie běžné, existuje zde nejvyšší soudní instance dohlížející na dodržování práva Evropské unie. V našem případě je to Soudní dvůr Evropské unie (SDEU). A právě toho se bulharský soud zeptal: Porušuje Bulharsko právo Evropské unie tím, že odmítá vydat Sáře rodný list kvůli tomu, že její rodiče jsou dvě ženy? Konkrétně se jednalo o to, zda porušuje článek 20 a 21 Smlouvy o Evropské unii (právo na občanství EU, právo svobodu pohybu po EU) a články 7, 24 a 45 Listiny základních práv Evropské unie (respektování soukromého a rodinného života, právo dětí na ochranu a péči, právo na volný pohyb a pobyt).
V zájmu dítěte
V celém příběhu je třeba odlišovat dvě roviny – velice zjednodušeně řečeno je to právo EU a domácí právo členských zemí. První je něco, co tvoří základ celé EU a musí být respektováno v každém členském státě. Nezahrnuje to všechny oblasti života, jen to, co se členské stát dohodly, že patří do pravomoci EU. Druhá rovina je čistě domácí a týká se oblastí, ve kterých EU nemá žádné pravomoci a členské státy si v ní mohou dělat, co chtějí.
Odpověď SDEU byla jednoznačná – ano, Bulharsko porušuje právo EU. Soud se postavil na stranu ochrany dětí a jejich rodin před byrokratickou diskriminací. Naplnil tím i prohlášení předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyen při jejím slavnostním každoročním projevu o stavu unie: pokud je někdo rodičem v jedné zemi EU, musí být za něj uznán i v jiné členské zemi. SDEU zopakoval to, co je již dlouho v právu jasné – že duhové rodiny mají stejné právo na ochranu a respekt svého rodinného života a soukromí jako rodiny tvořené různopohlavními páry.
Dále v reakci na argument bulharského soudu o „veřejném pořádku a národní identitě“ coby důvodu pro odmítnutí uznat rodičovství obou matek SDEU uvedl, že „veřejný pořádek“ musí být vykládán úzce a v tomto případě není ohrožen. Byl by ohrožen pouze v případě, pokud by existovala „skutečná a dostatečně závažná hrozba základním zájmům společnosti“. Což uznání existence duhové rodiny zjevně není.
Bulharsko má stále právo rozhodnout, zda ve svém národním právu povolí manželství pro všechny a společná rodičovská práva pro stejnopohlavní páry.
SDEU ujistil Bulharsko, že má stále právo rozhodnout, zda ve svém národním právu povolí manželství pro všechny a společná rodičovská práva pro stejnopohlavní páry. Zároveň ale Bulharsko musí uznat rodičovská práva přiznaná stejnopohlavním párům v jiném členském státě EU v rozsahu týkajícím se výkonu práv dítěte vyplývajícím pro něj z práva EU. SDEU tedy nařídil Bulharsku vydat Sáře osobní doklad (jak si to Bulharsko zařídí s bulharským rodným listem, je už na něm) a uznat to, že Kalina a Jane jsou její matky, a to v každém případě týkajícím se práv Sáry vyplývajících pro ni přímo z práva EU.
Jaká práva to jsou? V souvislosti s tímto rozsudkem se mluví hodně o svobodě pohybu. To dává smysl. Při našem rozhodování, kam cestovat nebo kde žít, hraje samozřejmě velkou roli i to, jestli naši rodinu daný stát uzná. Nechceme jet do země, kde naší rodině hrozí diskriminace a neuznání. Naše svoboda pohybu je tedy přímo omezena tím, že některý stát naši rodinu neuznává.
Vedle svobody pohybu musejí ale členské státy podle SDEU respektovat všechna práva dětí jako občanů EU vyplývající pro ně z práva EU. Například právo na ochranu rodinného života a soukromí, právo dětí na péči, ochranu, vyjadřovat své názory (přiměřeně věku) a udržovat pravidelné osobní vztahy a přímý styk s oběma rodiči (pokud je to v jeho zájmu). „Rodičem“ se samozřejmě myslí jak biologický, tak adoptivní rodič – a to jak v případě různopohlavních, tak i stejnopohlavních párů.
Proč registrované partnerství nestačí?
Poslechněte si rozhovor s právničkou iniciativy Jsme fér Adélou Horákovou v Podcastu Hlas Heroine.
Jaká je tedy odpověď na otázky, které jsme si položili na začátku? Pro duhové rodiny přineslo toto rozhodnutí potvrzení jejich práv jako občanů EU. Například pokud dva muži nebo dvě ženy, z nichž alespoň jedna je česká občanka, adoptují dítě v zahraničí a tamní úřady obě ženy nebo oba muže uznají za rodiče (což dělá v podstatě celá západní Evropa), musejí být za rodinu uznáni i v České republice. Ve vztahu k jejich právům založeným právem EU. Důležitý je i názor SDEU, že veřejný pořádek (který jako výhradu používá i české právo) není narušen tím, že stát uzná duhovou rodinu založenou v zahraničí. Doufám, že stejný přístup zvolí i soudci českých soudů.
Ale nohy na stůl si dát nemůžeme. Tento rozsudek se týká jen práva EU, nikoli domácího práva ve výhradní pravomoci členských států. Neznamená to tedy, že by Česká republika musela do svého práva zavést manželství pro všechny nebo společná rodičovská práva stejnopohlavních párů. Týká se jen případů, kdy rodiče nabydou rodičovská práva v zahraničí. Což je stále relativně malá skupina lidí.
Proměny české rodiny
Proměny české rodiny mají za společenskými změnami velkou setrvačnost. Ani tento „základ státu“ však nezůstává statický a odráží se v něm nejen vývoj našich životních tužeb, ale i reálných možností je naplnit. Podrobná data nám k tomu poskytuje nová Zpráva o rodině.
Výzkum o české rodině. Odsuzujeme bezdětnost, řešíme bydlení a aktivní otce vyhlížíme marně
V zájmu všech rodin
A co když jste pár, který tvoří muž a žena, týká se vás rozsudek nějak? Týká. Funguje to dvoucestně – z ČR směrem ven a ze zahraničí směrem dovnitř ČR. V prvním případě SDEU potvrdil, že pokud jste jako rodiče uznáni podle českého práva, musejí to respektovat i ostatní členské země. I kdyby daná zahraniční země upravovala manželství a rodičovství různopohlavních párů jinak než ČR. Takových případů asi nebude moc, ale v dnešní době, kdy se některé aspekty života v Polsku nebo Maďarsku vracejí k hodnotám středověku, není nepředstavitelné nic. Návrhy na zrušení možnosti rozvodů se objevily v posledních letech dokonce i u nás.
Druhý efekt pro různopohlavní páry a jejich děti spočívá v působení ze zahraničí dovnitř ČR. Byť to SDEU výslovně neřešil, domnívám se, že obdobně by se jeho závěry mohly aplikovat i na nesezdané různopohlavní páry. V České republice se povoluje společně adoptovat dítě pouze manželům. Stejně tak přiosvojení je povoleno pouze mezi manželi (tj. jeden osvojí dítě toho druhého). Nesezdané páry společně adoptovat dítě nemohou a ani nemohou dítě přiosvojit. Jde tu vlastně o privilegium manželských párů nad těmi nesezdanými. Zároveň se ale polovina dětí v České republice rodí nesezdaným párům. Je zde tedy významná skupina lidí, kteří manželství nepovažují za nutné k založení rodiny. Pokud by v rámci EU existoval stát, který povoluje společná rodičovská práva i nesezdaným párům a různopohlavní pár tvořený aspoň jedním Čechem nebo Češkou by takovou možnost využil, domnívám se, že by jejich rodičovství mělo být uznáno i v České republice.
Evropská unie je úžasný a jedinečný projekt. Sladit stupeň vývoje, zájmy jednotlivých zemí a společné hodnoty EU není vždy jednoduché. SDEU má v tomto nelehkou úlohu. Domnívám se, že se jí v tomto případě zhostil velmi dobře ku prospěchu všech rodin v EU. Byť mezi jednotlivými zeměmi celkem pochopitelně existují rozdíly ve vnímání mnoha otázek, snad se všechny dokážou shodnout na tom, že ochrana dětí je priorita. A pokud děti vyrůstají ve fungující spokojené rodině, je v jejich zájmu, aby taková rodina byla respektována a zákonem uznána ve všech zemích toho jedinečného prostoru svobody bez vnitřních hranice, kterému říkáme Evropská unie.
