„Mám trauma. Nejzásadovější muž v mém životě.“ Vztah s otcem dokáže formovat osobnost i zranit duši

U nás doma byly dost striktně rozdělené role mámy (vaří, pere, uklízí – což jsme pak dělaly i my děti, tady už bez ohledu na pohlaví) a táty (dělá údržbáře a vysává a občas připravuje snídani). Táta byl takový ten klasický chlap, co když má něco udělat, musíš mu to říkat dokola šest týdnů. A tak jsem se naučila dost takzvaně mužských prací dělat sama, protože kdybych měla čekat, až to sám udělá, tak bych se nedočkala. Táta se ale většinou, když jsem s tím začala, přidal, aby mi ukázal, jak na to. Díky tomu jsem se naučila, že tohle rozdělení rolí je úplně zbytečné, protože i jako holka zvládnu přidělat obklad v pokojíčku nebo si vyměnit zásuvky. Taky jsem se naučila, že ve svých vztazích rozhodně nechci mít role takhle rozdělené.

Táta nás zároveň dost vedl k samostatnosti. Nejsem si jistá, že to bylo vždycky úplně správné, ale díky tomu si umím poradit ve většině případů sama. Jeho klasické „tak se to nauč“ mě dovedlo k tomu, že není moc věcí, co člověk sám nezvládne, a že skoro všechno se můžeme skutečně naučit udělat si sami.

Můj otec je klíčovou osobou v mém životě. Byl velmi přísný a v mnoha ohledech naprosto bezohledný k mým potřebám. Měl mě asi rád, ale celý můj život mi opakoval, že mě nechtěl, a když už si mě máma „prosadila“ a nešla na potrat, byl zklamán tím, že jsem holka. Zatloukal mi do hlavy jeden genderový stereotyp za druhým. Tak například říkal, že přeci nebude mýt nádobí, když má v domě dvě baby (mamku a mě). Nikdy nevytíral podlahu, nikdy nepřebaloval mého bráchu, já jako desetiletá ale zcela běžně. Nakonec jsem si myslela, že mě nemá rád, že ho jen obtěžuju.

Jednou jsem spadla do výkopu na naší stavbě a zapíchla si armovací tyč mezi nohy. Tehdy mě táta vyděšeně odnesl v náručí na pohotovost. A já byla šťastná za důkaz, že mě má asi opravdu rád, když najednou má takový strach. Bylo mi jedno, že ze mě teče krev jak z vola (dopadlo to dobře), já jsem brečela dojetím. Táta jinak žádné pozitivní emoce vůči mně neprojevoval, nikdy. Negativní emoce však často. Byl nesmírně vzteklý. Vychoval ze mě pracovitou, stydlivou a perfekcionistickou holku, která ho ale bezmezně obdivovala. 

Přestože se dodnes s potýkám s mnoha traumaty, naučil mě i velké odvaze. Díky němu vím, že když se do něčeho pustím, vyřeším to. Řekl třeba: „Nauč se vyměnit rezervu u auta. Nejsi moc hezká, žádnej chlap ti nezastaví. Musíš si poradit sama.“ Sebevědomí bohužel zaměňoval se sebechválou, takže mě nenaučil si ho budovat, ale na to, že si umím poradit v mnoha situacích, které řeší zpravidla muž, jsem pyšná dodnes.

Odvahu a odhodlanost mám po něm, to vnímám pozitivně. Co mi ale nedokázal předat, to je vědomí vlastní hodnoty jako ženy a vhodný vzor chování mezi mužem a ženou. Mí rodiče se rozvedli kvůli ohromným neshodám, i když oba z toho měli zlomené srdce. Oba také již zemřeli, a to velmi mladí. Myslím, že na vině může být částečně i to, že nedokázali mluvit o svých potřebách a očekáváních. To je věc, kterou jsem si uvědomila až v dospělosti, v podstatě poměrně nedávno, a snažím se to doučit.

V den, kdy táta zemřel, měl shodou okolností v Praze přednášku dalajlama. Ptali se ho, jak se má člověk vyrovnat se smrtí někoho blízkého. Odpověděl: „Když zemřel můj učitel, byl jsem v šoku a připadal jsem si bezmocný. Pak mi ale došlo, že když tu není, mám větší zodpovědnost naplnit to, co mě učil, a to, v co doufal, že dokážu. Tím se tahle tragédie změnila v mé ještě větší odhodlání dělat to, co mě naučil.“

A tak jsem se zkusila zamyslet nad tím, co nás naučil táta. A není toho málo. Tak například: Vždycky říkal, že důležitější než fandit nějakému klubu je fandit férové hře a dobrému fotbalu… a pak, že nejlepší je jedině Sparta. Už v raném věku nás se sestrou naučil rozeznávat hasák a kombinačky a mně při jedné obzvlášť bolestivé lekci vysvětlil, že když odsekávám asfalt ze starých prken, nemám si na to brát jeho luxusní švédské truhlářské dláto.

Ukázal nám, že je možné žít s někým čtyřicet dva let, a přitom ho stále milovat. Doslova v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví. Poznaly jsme díky němu, jak snadné je žít s tím samozřejmým pocitem, že nám kryje záda milující, silný a čestný chlap, který je za každých okolností připravený nás chránit a podporovat.

A neustále, každý den nám dokazoval, že není na světě nic, z čeho by se nedala dělat legrace. Je mi jasné, že by udělal nějaký fór i na svém pohřbu. Nevím, jestli tohle je to, co měl dalajlama na mysli. Jedno vím ale jistě, vzhledem k tomu, že náš táta vždycky věřil, že jeho dcery dokážou cokoliv na světě, myslím, že budeme mít hodně těžké to všechno naplnit. Ale jednu věc nás dcery ani ti nejlepší tátové na světě nenaučí: jak se máme vyrovnat s tím, že odejdou. To se budeme muset naučit samy.