Pokud nedáte lidem bezpečný prostor k tomu říct, co prožívají, nikdy se o tom nedozvíte, říká ombudsmanka FAMU

Jak jste reagovala, když vám děkanka FAMU Andrea Slováková letos v zimě zavolala s prosbou vytvořit na fakultě novou pozici fakultního ombudsmana, což není v českém univerzitním prostředí nic běžného?

Přišlo mi to jako velmi smysluplný nápad a velká výzva. Vždycky jsem fandila inovacím, které vedou ve školách k podpoře participace studentů a k posílení rovného a důstojného zacházení. Funkci ombudsmana mají běžně na mnoha zahraničních univerzitách, například na Harvardu či Oxfordu.

Ombudsman by se měl věnovat zejména individuálním případům. Jaké všechny situace by mohl řešit?

Těch situací je celá řada. Může jít o sexuální obtěžování, nedůstojné a ponižující zacházení studenta vůči studentovi, mezi vyučujícím a studentem nebo i mezi zaměstnanci navzájem. Pomáhá ale řešit i subtilnější témata spojená například s tím, jakým způsobem dává konkrétní vyučující zpětnou vazbu svým studentům – posouvá a motivuje je, anebo pouze zdrtí a systematicky oslabuje jejich důvěru ve vlastní tvorbu a to až tak, že školu nedostudují? Spouštěčem problémů ale nutně nemusí být vždy škola.

A co ještě?

Témata se mohou týkat také osobních krizí a s nimi spojených vážných psychických problémů, kdy student či studentka vyhledají ombudsmana proto, že potřebují ve studiu individuální podporu, jinak hrozí, že školu třeba vůbec nezvládnou dokončit. Dále může ombudsman řešit třeba i otázky spojené s přístupností studia pro studenty se speciálními potřebami –⁠ se zdravotními handicapy, duševním onemocněním či jazykovou bariérou.

Sundat poklici z hrnce

Jak reagovali na novinku v podobě ombudsmana studenti školy?

Kladně. Na začátku ke mně dorazil třeba jeden podnět za tři týdny, nyní klidně i dva až tři týdně. Někdy to jsou drobné věci, kdy stačí jednorázová konzultace, nasměrování. Řeším, ale nyní i větší a složitější témata, která si žádají více času a systematickou spolupráci s dalšími fakultními orgány.

Časopis Respekt uveřejnil nedávno reakce některých zaměstnanců z FAMU, které do redakce přišly poté, co vyšel rozhovor s paní děkankou Slovákovou. Zdá se, že všichni na fakultě její nápad nepřijímají s nadšením. Jak to vnímáte vy?

Objevily se obavy z toho, co všechno bude rolí ombudsmana. Padaly oprávněné otázky, například co udělá s informacemi, které získá a jaké pravomoci bude mít. Zda nepůjde o nástroj nepřiměřené kontroly. Snažím se všem trpělivě vysvětlovat, že ombudsman má systematicky přispívat k tomu, aby byla atmosféra na škole zdravá a to opravdu pro všechny.

Zároveň je také třeba si uvědomit, že o problémech na škole nemusíme vědět nikoli proto, že by neexistovaly, ale proto, že jsme se je nedozvěděli. A že se je ani nedozvíme, pokud k tomu nevytvoříme podmínky.

To je pravda. Pokud je na škole někdo, za kým lze jít a budí důvěru, může to zpočátku mít efekt sundání poklice z hrnce, kde se cosi vaří. Dokud je poklice na hrnci, nikdo přesně neví, co se uvnitř opravdu děje. Když ji ale sundáte, otevřete tím možnost, aby věci vypluly na povrch. Mnoho lidí si své bolavé zážitky drží v sobě, nebo je řeší mimo školu – na terapiích, s kamarády, anebo o nich promluví třeba až mnoho let poté, co školu opustí. Pokud nedáte lidem bezpečný prostor k tomu říct, co prožívají, nemůžete s jistotou vědět, co přesně se v daném prostředí odehrává.

Dokážu si představit, že na škole typu FAMU je to o to složitější, protože tu k sobě lidé musejí mít blíž, než je tomu třeba na humanitní fakultě, kde s učiteli nejste tak často v úzkém kontaktu.

Ano, tento typ uměleckého vzdělávání je intimnější. Jsou zde menší výukové skupiny. Umělecká tvorba je navíc často o společných emocích a silných zážitcích. Dokážu si představit, že dochází ke snadnějšímu sbližování a může být náročné udržet hranice rolí. I proto je ale třeba definovat jasné mantinely a etická pravidla. Ombudsman má přispívat ke zdravé a respektující atmosféře pro všechny, pomáhat spatřit a řešit bolavá místa vzájemného fungování a být oporou studentům i vyučujícím v těžkých situacích. Je také zřejmé, že řada problémů nevzniká vždy s primární neúctou a snahou někomu cíleně ublížit. Někdy je nevhodná komunikace o tom, že něco nějak děláme spoustu let, nevíme vlastně jak jinak a ani nemáme zpětnou vazbu o tom, co naše nevhodně volená slova způsobují. Každý z nás je jinak citlivý, má za sebou jiný životní příběh a to, co jeden unese, druhého už extrémně zraňuje a oslabuje.

Nedávno vznikla iniciativa studentů a studentek z DAMU „Nemusíš to vydržet“, která upozorňuje na šikanu či sexismus, a i ti by uvítali svého ombudsmana. Víte, jak se k situaci staví ostatní fakulty?

Je pravda, že toto téma se paralelně začalo diskutovat i na DAMU. Oceňuji studentskou iniciativu „Nemusíš to vydržet“, která přináší zásadní impulsy a podněty k fungování DAMU a vím, že současné vedení DAMU jí naslouchá s opravdovým zájmem a snahou o řešení pojmenovaných problémů.

Co lze podle vás ještě dělat, abychom nevhodnému chování nemuseli čelit, abychom o tom dokázali ve veřejném prostoru citlivě mluvit, pokud k němu dojde? Aby se například nestávalo, že se zpochybňují výpovědi obětí, jako tomu bylo v kauze exposlance Dominika Feriho?

Zásadní je rozvíjet kulturu bezpečí a posilovat socioemoční kompetence dětí a mladých lidí, a to už na úrovni mateřských, základních a středních škol. To znamená vyznat se sám v sobě, umět vyjádřit svá přání a potřeby způsobem, který nepodráží důstojnost mou ani druhého. Učit se řešit problémy a konflikty konstruktivně, vědět jak a kde se mi dostane pomoci, pokud si s něčím nevím rady, či mě někdo přímo ohrožuje. Považuji za potřebné, aby se ve školách cíleně rozvíjela výuka o péči o duševní zdraví a také vzdělávání v lidskoprávních tématech. Velmi dlouho také čekáme na moderní pojetí výuky sexuální výchovy.

Jak navázat dialog

S děkankou jste se v zimě domluvily, že se funkce ombudsmanky zhostíte alespoň po dobu pilotní fáze. Zároveň jste začala tvořit podklady, které by tuto pozici implementovaly do systému školy a stanovily, v jakém ranku se bude ombudsman pohybovat, jaké kompetence bude mít. Co obnášela tato vaše práce?

Rozhodla jsem se získat co nejvíce informací o tom, jak institut školních ombudsmanů funguje v zahraničí. Zjistila jsem, že má ve světě leckde i více než třicetiletou tradici a že se liší obsahem své práce i vymezením kompetencí. V některých zemích je ombudsman civilním zaměstnancem (například na Harvardu), někde ho volí akademická obec. Na některých školách je jen pro studenty, jinde za ním mohou chodit i zaměstnanci školy. Záměrně říkám zaměstnanci a ne vyučující, protože i civilní zaměstnanci, kteří pracují na sekretariátu nebo ve vrátnici, patří do ekosystému školy. Se zahraničními rešeršemi mi velmi pomohl student pardubického gymnázia Jan Španiel.