Zápisky uprchlice. „Stále nedokážu přijmout, že jsem bezdomovkyně.“
Oksana Maslo se s malou dceru dala na útěk už v den, kdy začaly padat první bomby. Nyní je v bezpečí v Praze, ale její bývalý život je v troskách. Svou pětidenní cestu na útěku před válkou exkluzivně popisuje pro Heroine.cz.
Když jsme vyšly z krámu, Jitka, u které jsem dočasně bydlela, se mi pokusila dát peníze. Už předtím nám koupila tyčinky, teď mi podávala pětistovku. Nemohla jsem ji přijmout. Přišlo mi, že dokud nepřijímám peníze, nejsem bezdomovkyně. Ale přitom jsem, ať si to libovolně popírám. Je mi třicet osm a celý život jsem se zabývala uměním: kurátorka, dramaturgyně, spisovatelka, novinářka. Až teď jsem bezdomovkyně.
Tento příběh začal v roce 2014 a moje šílená cesta odstartovala 24. února 2022. Ještě o den dřív jsem si vybírala nové šaty, obraz na plakát k výstavě, dárek a čas na rande. Ale 24. února mě v pět ráno vzbudily výbuchy.
Usmívala se ze spánku, tulila se ke mně. Ležela jsem s dcerou na velké posteli, v bytě s ohromnými okny, za kterými duněly exploze, a jediná věc, kterou jsem mohla dítě zakrýt, byla dětská přikrývka. Tehdy mi došlo, co budu dělat dál.
Srdce mi bušilo, div nevyskočilo z hrudi. Popadla jsem zavazadlo a jala se ho plnit vším, co bylo v dosahu. Další exploze. Přiběhla jsem ke své dceři. Sladce spala. Váhala jsem, zda ji mám vzbudit. Jenže nevlastním auto, stejně jsem neměla čím odjet. Rozhodla jsem se ji nerušit. Dobře jsem ji zabalila do malé peřiny. Lehla jsem si k ní a přitiskla jí dlaně na uši.
Usmívala se ze spánku, tulila se ke mně. Ležela jsem s dcerou na velké posteli, v bytě s ohromnými okny, za kterými duněly exploze, a jediná věc, kterou jsem mohla dítě zakrýt, byla dětská přikrývka. Tehdy mi došlo, co budu dělat dál.
Kdo je Oksana Maslo
Kurátorka umění, dramatička, novinářka. Psala pro ukrajinskou Elle, magazín Focus a další. V Česku zprovoznila telegramový účet v ukrajinštině Ukrajinka v Česku, kde píše o svých zkušenostech a pomáhá krajanům se zorientovat.
Co šílíš? Vrať se!
Začala jsem obvolávat všechny své kamarády s autem a snažila se je přemluvit k odjezdu. Bylo to marné. Většina z nich měla za to, že Putin odvádí pozornost a nepůjde dál než k hranicím Doněcké a Luhanské oblasti. Nakonec jsem nějaký odvoz domluvila. Přes den kanonáda zesílila, v Messengeru rázem přibylo fotek kouře houbovitých tvarů.
Dcerka se začala bát. Zaúkolovala jsem ji, aby si sbalila tašku s hračkami. Vybrala si dva plyšáky a autíčko na ovládání. Za šest hodin už bylo jasné, že kamarád pro nás nepřijede. „Pusť si vládní televizní kanál, tam uklidňují takové panikářky, jako jsi ty,“ řekl mi, než zavěsil.
Zázrakem se mi povedlo koupit jízdenku do Lvova. Na nádraží jsme šly pěšky, dvě krosny, kolečkový kufr. Lidé kolem nás venčili psy, kouřili a popíjeli latte. Do toho mi opakovaně volala moje máma. „Co šílíš? Vrať se! Válka nebude!“
Nastoupily jsme do vlaku s jednou jízdenkou. Průvodčí si vzala extra peníze za malého černého pasažéra. Za několik dní ukrajinská železnice zavede bezplatné vlaky mířící ze všech regionů Ukrajiny na západ. K pátému březnu převezou milion lidí utíkajících před válkou. Ale ne všichni dokážou utéct.
Kolik lidí se vejde do vlaku
Náš vlak měl pětihodinové zpoždění. „Šarvátka ve stanici Žmerynka,“ tiše vysvětlovaly průvodčí a klopily strachy rozšířené oči. Na nádraží na nás čekalo auto. Spolu s přáteli jsme se vydali na nejbližší hraniční přejezd – Krakovec. Sociální síť Telegram se hemžila svépomocnými chaty, Poláci tu psali, že vyzvedávají Ukrajince od hranice a poskytují přístřeší na noc. Jeli jsme s pocitem, že všechno nejhorší necháváme za sebou.
Hluboce jsme se mýlili. Zastavili jsme ve vzdálenosti cca 6–7 kilometrů od hraničního přechodu. V šesti lidech na jedno auto, s minimálními zásobami jídla a vody jsme tu strávili 32 hodin. Během noci se ochladilo. Zatímco děti spaly přímo na mně, dívala jsem se z okna. Probíhala třetí téměř bezesná noc, kolem nás mrazivou tmou procházeli rodiče s dětmi v náručích. Dívala jsem se na ně a děkovala vesmíru, že moje dítě je teď v teple.
Ráno jsme se dozvěděli, že na nejbližších benzinkách nemají ani jídlo, ani pití. Mrzlo. Tehdy jsem poprvé zalitovala toho, že do Oděsy už přišlo jaro. Jaro způsobilo, že jsem si na sebe bezmyšlenkovitě vzala tenisky a lehkou sportovní bundu. To samé jsem oblékla i dceři. Ale k hranici zbývaly už jen tři kilometry. Když jsme zdolaly tu cestu – pěšky jsme obcházely auta ponechaná svému osudu, karavany lidí a lahve se žlutou tekutinou –, našim očím se naskytl pohled na obrovitánský zástup čekajících lidí. Děti ležely na zemi.
Jen co jsem se nadechla, uviděla jsem asi tříleté dítě, které brutálně pošlapával a popostrkoval cizí muž. Začala jsem křičet anglicky, v odpověď se mi dostalo výhružek, na několik vteřin se všechno zastavilo. Povedlo se mi vytáhnout malou a usadit ji vedle sebe. Byla strnulá jako panenka, jen mrkala víčky. Později se za námi protlačila její máma. Jak jsem se později dozvěděla, šlo o profesorku literatury ze Záporoží.
Vrátily jsme se do Lvova a pokusily se nastoupit na vlak do Přemyšle. Bylo to marné. Všude se tlačily davy lidí. Usínali jsme za zvuků sirén v bytě u přátel, dcera pořád brečela a prosila, ať už jedeme. Ráno se nám povedlo dostat se do vlaku jedoucího do Užhorodu.
Jednoduché to ovšem nebylo. Spousta mužů-cizinců se brutálně prodíralo dopředu a odstrkovali ženy i děti. Povedlo se mi vysadit dítě do vagonu, teprve poté jsem se tam vyškrábala i já. Jen co jsem se nadechla, uviděla jsem asi tříleté dítě, které brutálně pošlapával a popostrkoval cizí muž. Začala jsem křičet anglicky, v odpověď se mi dostalo výhružek, na několik vteřin se všechno zastavilo. Povedlo se mi vytáhnout malou a usadit ji vedle sebe. Byla strnulá jako panenka, jen mrkala víčky. Později se za námi protlačila její máma. Jak jsem se později dozvěděla, šlo o profesorku literatury ze Záporoží.
Jeli jsme v kupé v osmi lidech. Lidi seděli na podlaze i na chodbičce. Za okny proplouvaly malebné Karpaty.
Město, nebo tábor?
Na nádraží v Užhorodu postávali dobrovolníci. Užhoroďané se velmi rychle zorganizovali a poskytovali běžencům jídlo, vodu a přístřeší. Noc jsme strávili ve čtyřech na matracích na podlaze v pokoji určeném k rekonstrukci. Na snídani nás pozvali do restaurace. Dělají tu chutná teplá jídla 24 hodin denně. Svou porci jsem zhltla asi za tři minuty.
Ve vlaku do Užhorodu jsme se dozvěděli o evakuačním vlaku Čop–Praha, po snídani jsme se vydaly do Čopu. V nádražní budově jsme strávily sedm hodin. Marně jsme se snažily udržet pořadí ve frontě. Když dorazil vlak, moje dítě se ocitlo sevřené mezi něčím kufrem a ozbrojeným pohraničníkem. Jeho zbraň se jí přitiskla k hrudi. Nekřičela, jen lehce sténala.
Z davu jí pomohl policista. Malá ukázala na mě, předložily jsme cestovní pasy a konečně jsme se dostaly do vlaku. Vagon byl jako z jiného světa. Čistý, provoněný, prostorný. Ve vagonu se našlo několik lahví s vodou, chlebíčky, paštiky, dětské přesnídávky. Děti se hned vrhly na jídlo. Občas do kupé někdo nahlédl, aby se zeptal, zda nepotřebujeme lékařskou pomoc, nebo přinesl další jídlo: sladkosti, šťávy, přesnídávky. Děti jako by roztály. Běhaly vagonem, smály se. Asi kolem třetí v noci jsme se dozvěděli, že vlak nedojede do Prahy, ale zastaví v Ostravě.
Státní policisté opatrně nesli spící děti a zavazadla. Usadili nás do pohodlného autobusu a slíbili, že nás odvezou do bezpečí. Projížděli jsme nočním městem, kochala jsem se jeho světly a širokými ulicemi. Myslela jsem na to, že teď jsme skutečně v bezpečí. Pak jsem usnula.
Po probuzení jsme viděli, že se blížíme k vysokánskému plotu obehnanému stočeným ostnatým drátem. U vjezdu visela velká vlajka Ukrajiny. Závora se zvedla a pak za námi zase klesla. Do autobusu vstoupil muž s respirátorem a tiše ukrajinsky řekl, abychom odevzdali cestovní pasy a že můžeme jít spát. Byly to Vyšní Lhoty.
Při vstupu každý dostal svůj příděl: housku, chleba, paštiku a prostředky základní hygieny: toaletní papír, zubní pastu, zubní kartáček, sprchový gel. Stísněné chodby lemovaly počmárané dveře s otisky něčích dlaní. V každém pokoji stála úzká patrová kovová palanda. Na palandách bylo zmuchlané povlečení. Několik dní jsme se kloudně nepřevlékali, takže jsme si na zápach zvykli, ale tady jsme ho ucítili s novou intenzitou. Na oknech byly mříže. Moje dítě začalo křičet: maminko, dostaň nás odsud! Personál na všechny otázky jen krčil rameny: nerozumíme ukrajinsky. Moje angličtina se hodila, dostalo se nám aspoň nějaké informace od dobrovolnice. Pasy nám prý vrátí ráno.
Proč tady jsem a co tady dělám
V osm ráno pasy nikde. Ženy začaly šílet. Šly zvěsti, že nás mají dopravit do ještě uzavřenějšího tábora. Spustila se mi krev z nosu a houpala se pode mnou podlaha. Jakousi hatmatilkou včetně znakového jazyka mi ochranka nabídla projít do zdravotnického úseku. Ale když jsem se před nimi téměř skácela, sehnali tablet a začali překládat pomocí Google překladače. Pozvali lékaře; jeden ze strážců mi pomohl do patra, do našeho pokoje. Lékaři byli moc milí, hned mi dali léky. Panicky jsem psala do všemožných chatů s prosbami, ať nás odsud někdo vyzvedne.
Konečně nám vrátili pasy – s vízem – a přihodili potvrzení o zdravotním pojištění. Slibovali, že autobusy přijedou v deset. Ale nepřijely. Ženy s dětmi se postavily do fronty a čekaly na autobus. Vytvářely se jmenné seznamy: kdo půjde do jakého autobusu. Ledaskomu ruply nervy a vydal se pěšky k nejbližšímu autobusovému nádraží.
Nás vyzvedla Nikola. Viděly jsme se poprvé v životě, ale objaly jsme se jako příbuzné. Nikola nás odvezla na nádraží a nasměrovala na vlak do Prahy. V Praze nás přivítala Jitka a odvezla nás k sobě. Tady jsme se snad poprvé za všechny ty dny normálně umyly, převlékly se, daly si teplé jídlo a uložily se na normální posteli.
Dívala jsem se, jak si děti bezstarostně hrají. Jitka se mě ptala, zda mi chutná kuře s česnekem. A mně to pořád nedocházelo: Jak se to mohlo stát? Jak se zrovna mně může něco takového dít?
Když jsme se dalšího dne vydaly do centra, Jitka se mi pokusila dát peníze. Nemohla jsem si je vzít. Stále nedokážu přijmout to, že jsem bezdomovkyně. Že všechny moje plány a sny jsou v troskách, že některé přátele už nikdy neuvidím. Cesta do Česka nám trvala pět dnů. Jak dlouho potrvá cesta k normálnímu životu?
Z ukrajinštiny přeložil Alexej Sevruk.
