S dítětem se vrhla do řeky, plavat neuměla. Ve válce ženy dělají obdivuhodnější činy než muži, říká Procházková
Novinářka, renomovaná válečná reportérka a redaktorka Deníku N Petra Procházková dostala ve středu nejvyšší francouzské vyznamenání Řád čestné legie. To se uděluje jako uznání za vojenský, kulturní, vědecký nebo společenský přínos. Petra Procházková je také jednou z výjimečných žen, která vzešla z čtenářských nominací v rámci výzvy Moje Heroine za loňský rok. Nad tím, že by ji měl někdo považovat za hrdinku, mává rukou. „Vůbec si tak nepřipadám. Prostě jen třicet let dělám svoji práci a dělám ji, jak nejlíp umím,“ směje se. Připomínáme rozhovor s ní.
Se skromností vypráví o svých zážitcích z čečenské války v devadesátých letech nebo z Afghánistánu, kde působila do roku 2006. „Hrdinství znamená zachovat se v danou chvíli tak, jak vám velí svědomí. Hrdinou nemusí být někdo, kdo běhá po zákopech. Ale ten, kdo musí přijmout rozhodnutí, které není pro něj osobně to nejvýhodnější, ale je to správné. A o tom rozhoduje vaše svědomí. Jestli nějaké máte,“ zamýšlí se reportérka, která z redakce Lidových novin odešla, když vyšlo najevo, že se jejich majitel Andrej Babiš pokouší uplatňovat svůj vliv na obsah novin.
„Mojí hrdinkou je už několik let paní Maryja Kalesnikavová. Běloruská umělkyně a aktivistka,“ neváhá Petra Procházková, když má jmenovat, kdo konkrétně je pro ni hrdinka. „Sedí v běloruském vězení, dostala jedenáct let. Dneska už si o ní v novinách nepřečtete ani řádek. Ve vězení sedí, protože odmítla spolupracovat s tím zločineckým režimem a trvá si na svém. To je hrdinství.“
Hrdinky z nouze
Příběhy odvahy a lidskosti nachází novinářka, která nyní působí v Deníku N, i tam, kde bychom je možná nečekali. „Přešla jsem od reportáží ze zákopů k reportážím o ženách, protože ony se dopouštěly mnohem více obdivuhodných činů než ti zbojníci. Ti se tak nějak orientovali na sebe, ale žena, která zachraňuje dítě, dokáže udělat neuvěřitelné věci. To pak člověk ani neví, jak to napsat, aby to bylo uvěřitelné,“ vzpomíná Petra Procházková.
„Pamatuju si dva případy, které ve mně navždy zůstanou. Jeden byl z Čečenska, kde moje známá, která dnes už žije ve Francii, tehdy přišla úplně o všechno. Měla tři děti, rozbombardovali jim barák a ona utíkala z Grozného. Byla tam řeka, ty dvě starší děti se přes ni nějak dostaly. Ona ale neuměla plavat. V zimě, s malým děckem přivázaným hadry na zádech to ale dokázala. Poprvé v životě zkoušela plavat. Myslím, že to jsou nějaké vyšší pudy, které v sobě ženy mají a toto dokážou,“ vypráví reportérka.
„Válku provází kromě zabíjení a bombardování velmi často hlad. Jedna žena měla asi pět nebo šest dětí a jedno bylo těžce nemocné, postižené. Jídlo už jí pro všechny děti nestačilo. Ona mu přestala dávat dávky jídla, protože potřebovala, aby přežily ty ostatní děti. Nechala ho umřít, protože usoudila, že je to nejslabší kus. Musela tu volbu udělat. To jsou ty Sophiiny volby, které provázejí ženy ve válkách velmi často. Ne vždycky vám stačí síly na to, zachránit všechny. Jsou to velké příběhy, které provázejí válečné strádání,“ popisuje Petra Procházková vzpomínku z Afghánistánu, kde žila a kde dodnes ženám a dětem pomáhá dobročinná organizace Berkat, kterou reportérka založila.
Petra Procházková má na sobě kabát Tommy Hilfiger, 4499 Kč, a plátěnou košili Trussardi, 2499 Kč. Vše Answear.cz.
Příkladem neokázalého ženského hrdinství je i hnutí matek vojáků, které významně ovlivnily vnímání války v Čečensku. „To vzniklo tak, že když Čečenci, kteří nenáviděli ruskou armádu, zajali ruské vojáky, zavolali jejich maminkám. Nechtěli je vracet armádě, ale nutili ty mámy, aby si pro ně přijely. Většinou to byli takoví chudáci kolem dvaceti let, kteří se třepali hrůzou a zimou a byli špatně oblečení, špatně živení. Máma se nerozmýšlí ani vteřinu, ta pojede bombardování nebombardování, aby kluka dostala ven. Devadesát devět procent těch maminek okamžitě zareagovalo, začaly se na cestách do Čečenska potkávat a úplně živelně vznikla organizace vojáckých matek a funguje dodnes,“ vypráví Petra Procházková.
Sophiiny volby
Právě tyto ženy byly ochotné s reportérkou mluvit velmi otevřeně o válce a o tom, co si o ní myslí. „Pokoušela jsem se s nimi zkontaktovat, protože na Ukrajině jsou mraky zajatých ruských vojáků a opět se opakuje to, co v Čečensku. Ukrajinci volají rodičům nebo maminkám a říkají: ‚Máme tady vašeho kluka, jedině vám ho dáme, jedině vám.‘ Ale ta atmosféra v ruské společnosti je teď jiná; zažila jsem i reakce maminek, které mají pocit, že jejich děti bojují za vlast proti fašismu. Nejsou schopny vyhodnotit tu válku jako nesmyslnou, jako to bylo v Čečensku. Nevím, jestli i těm mámám otevře oči to obrovské množství kluků, kteří tam zahynou. Pro mě je to až šokující,“ uvažuje.
Dnes patří Petra Procházková ke špičce zahraničního zpravodajství, na začátku devadesátých let, kdy nastoupila do obnovených novin a následně odjela do Moskvy, se tento obor považoval za přirozeně mužskou záležitost. „Zahraničářství je trošku klučičí záležitost. I když tam je taky dost holek, je z pochopitelných důvodů víc klučičí,“ myslí si Petra Procházková. Těmi důvody jsou vysoké nároky na flexibilitu a nutnost vyrazit na druhý konec světa, když je potřeba. Což je většinou jen těžko slučitelné s péčí o děti a s rodinným životem. Právě ženy většinou pro to nemají podmínky nebo nechtějí. „Pokud někdo chce život zasvětit ježdění po světě a nějak si to zařídí anebo děti nemá, tak je to úplně jedno. Problém nastává, když jde o matku tří dětí, která se jim chce věnovat a myslí si, že může také dělat plnohodnotně zahraniční novinařinu. Pak se ale nemůže plnohodnotně věnovat dětem,“ vysvětluje. Další Sophiina volba.
Za třicet let v médiích vidí, že muži a ženy se zpravidla jako novináři projevují odlišně. „U žen jsou víc emoce, chlapi je víc potlačují. Ve válečné novinařině to je hodně vidět u fotografů. Fotografové kluci více riskují. Já vím, že nějaká feministka mě možná chytne za slovo a řekne, že si taky hrála s dřevěným samopalem a střílela s ním na dvoře jako malá. Ale u kluků je to častější,“ tvrdí.
Petra Procházková
Novinářka, reportérka Deníku N. Po roce 1989 nastoupila do obnovené redakce Lidových novin, pracovala jako zahraniční zpravodajka v Rusku. Působila jako humanitární a sociální pracovnice v Grozném, kde pomáhala osiřelým dětem. Organizace Berkat, kterou založila, nyní podporuje i ženy a děti v Afghánistánu. Je autorkou knih rozhovorů s ruskými a čečenskými ženami Aluminiová královna a novely Frišta. S manželem Paikarem Paikarem, dokumentaristou a humanitárním pracovníkem, který v Afghánistánu pracoval pro českou vojenskou jednotku, má Petra Procházková syna Zafara.
Jiný pohled
„Emoce v novinařině jsou víc vidět u holek. Na těch válečných reportážích je vidět, že si víc všímají toho ženského prvku. Kluci fotografové vždycky běželi do zákopů a fotili vojáky. Fotografka Iva Zímová, se kterou jsme jezdily hodně po světě, šla do uprchlického tábora, tam se na dva měsíce nastěhovala a fotila třeba ženské, jak perou,“ vzpomíná Petra Procházková.
„Pro holky je to složitější než pro kluky tím, protože holky se starají o rodinu častěji než kluci. Vím, že dneska je úplně běžné, že kluci chodí na rodičovskou, ale častěji je to takhle. Pro mě osobně nebo pro moji generaci je těžší odjíždět od rodiny, od dětí, než je to pro mého muže, který klidně dva roky v Londýně pracoval a ani nemrkl a já jsem se starala o rodinu. Ale možná že dnešní generace to má trochu jinak. Pořád si myslím, že většina žen, když bude volit mezi válkou a ročním dítětem, dá přednost tomu ročnímu dítěti,“ uvažuje novinářka.
„Většina mých kolegů je mladších a mají už na to trochu jiný pohled. I můj syn na to má trochu jiný pohled, ale když přišlo na věc, tak tatínka by klidně poslal pryč, ale já jsem musela být doma. Takže on i ten novátorský pohled má svoje limity,“ směje se Petra Procházková.
Oblečení na focení zapůjčil modní e-shop: Answear.cz. Foto: Tomáš Beran, make-up a vlasy: Natálie Host, produkce: Linda Majerová
