Je absurdní se o tom bavit. Chceme rovnost, ne kytku. Ženy u nás stále nemají rovná práva jako muži

Už vám někdo dneska popřál ke dni žen? Dostala jste karafiát? Upřímné láskyplné vyznání, že bez vás by to nešlo? Mě na MDŽ upozornil newsletter prodejny potravin: „Víte, po čem ženy na MDŽ touží?“ ptal se a hned si odpovídal: „Květina je jen začátek, zasloužíme si obalit nervy v čokoládě, napustit koupel při svíčkách a dolévat Prosseco.“ No jo, hlavně nemyslet na rovné příležitosti, lepší ochranu před genderovým násilím a na stejný plat za stejnou práci. Není divu, že potřebujeme do zblbnutí obalovat nervy v čokoládě.

Před sto třemi lety byla přijata nová ústava Československé republiky, která rušila výsady pohlaví, rodu a povolání, a stanovila, že ženy mají plné volební právo. První světová válka navíc dokázala, že ženy jsou bez problému schopny v nepřítomnosti mužů převzít práci ve fabrikách, rodinné podniky i vedení financí. Bylo vyhráno. Akorát, že vůbec.

To, co na papíře znělo naprosto jednoznačně, se do praxe zavádělo výrazně komplikovaněji. Ano, ženy mohly svobodně volit, ale v platnosti stále zůstalo dost zákonů a pravidel, které vůči nim byly silně diskriminační. Veškerá práva v rodině například náležela muži, a to včetně práva rozhodovat o majetku, který do manželství přinesla žena. Muž rozhodoval o tom, jestli a kam půjde žena studovat nebo pracovat a samozřejmě také o tom, jak budou vychovávány děti. I přes osvícenou a poměrně feministickou mysl Tomáše Garrigua Masaryka se v tomto ohledu za první republiky nepodařilo změnit vůbec nic.

V roce 1950 vstoupil v platnost zákoník, podle něhož měli muži a ženy stejná práva ve vztahu k majetku a dětem a který způsobil mezi českými ženami malou revoluci. Umožnil jim nejen svobodně rozhodovat o tom, kde budou studovat a pracovat, takže si přišly k vlastnímu výdělku a nebyly finančně závislé na manželovi, ale současně také oběma rodičům stanovoval stejná práva i povinnosti vůči dětem. To se v následujících letech projevilo v tom, že ženy častěji než jejich protějšky žádaly o rozvod a nemusely setrvávat v nešťastných manželstvích.

I v roce 2023 má u nás každá třetí žena zkušenost s domácím násilím, 2500 případů domácího násilí se děje v rodinách, kde vyrůstají děti. Ročně kvůli domácímu násilí vyhledá lékařskou pomoc 168 tisíc žen a stát to stojí skoro 15 miliard korun. Větší část těchto forem násilí však zůstává skryta. A přesto stále patříme mezi jednu z posledních šesti zemí Evropské unie, které stále nebyly schopny nebo ochotny přistoupit k ratifikaci Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Proč? Údajně ji nepotřebujeme.

Česká Republika podepsala Istanbulskou úmluvu v roce 2016 a k ratifikaci mělo dojít o dva roky později. Nestalo se. V roce 2020 se toho na poslední chvíli zalekl tehdejší ministr vnitra Jan Hamáček a premiér Andrej Babiš s tím, že „vzbuzuje emoce“. Tím bubákem ale byla iniciativa spolku Tradiční rodina, která své podporovatele vyzývala, aby poslancům poslali emaily, že nesouhlasí s „ideologií genderismu“, kterou chce úmluva plíživě zavést.

Přestože všechny mýty, které se hlavně v konzervativních kruzích šíří kolem Istanbulské úmluvy, vyvrátila sama vláda, někteří členové parlamentu jako třeba senátorka Daniela Kovářová nebo poslanec Tomio Okamura je vesele šíří dál. Úmluva ovšem nechce nikomu odebírat děti, nestaví muže proti ženám, nevidí v nich automaticky násilníky a ani neprosazuje manželství stejnopohlavních párů nebo uzákonění padesáti pohlaví. Ve skutečnosti jde čistě jen o prevenci násilí na všech lidech a ano, akcentuje genderově podmíněné násilí, protože ze statistik je jednoznačné, že se týká většinově právě žen. Jenže slovo gender je pro některé prostě tak rudý hadr, že je úplně jedno, v jakém kontextu se používá.

Také argumenty některých politiků, že danou oblast již máme legislativně ošetřenou vlastními zákony týkajícími se domácího a sexuálního násilí, a tudíž není třeba úmluvu ratifikovat, jsou pravda jen tak napůl. Legislativně je tato oblast sice ošetřena, nicméně jak dokazují statistiky, prevence se nám příliš nedaří. Což je ostatně i samotný důvod vzniku dohody na Radě Evropy. Navíc mezinárodní smlouva slouží i jako pojistka pro případy, že by se vlastní zákony jednotlivých zemí změnily. A nemusíme chodit daleko, abychom viděli, jak se například mění potratová politika v sousedním Polsku.

Je naprosto absurdní se bavit o tom, jestli bychom Istanbulskou úmluvu měli ratifikovat, nebo ne, když je podle průzkumů 84 procent veřejnosti jednoznačně pro to, aby se Česká republika zaměřila na prevenci násilí na ženách víc než dosud. Devadesát procent lidí, kteří vědí, čeho se úmluva týká, jsou pro její přijetí. Na co dalšího poslanci ještě čekají, tak zůstává záhadou.

Momentálně se nacházíme ve fázi, kdy Istanbulská úmluva odešla do mezirezortního připomínkového řízení, a následně se musí dostat na program ve sněmovně. Kdy? To opět záleží na vůli Poslanecké sněmovny ČR. Může to být klidně až na podzim, nebo na začátku příštího roku. Ale také nemusí. Protože kdy jindy než na MDŽ si musíme připomenout, že jsou věci, za které bychom měli bojovat. Pokud jste pro ratifikaci Istanbulské úmluvy, podpořte ji svým podpisem na www.hlasprotinasili.cz.

Zítra nás čeká inaugurace nového prezidenta Petra Pavla, který se před volbami opakovaně vyjadřoval, že by Česko rozhodně mělo být mezi zeměmi, které úmluvu ratifikují, a nemělo by zůstat úplně na chvostu Evropy, například za Ukrajinou, která ji zvládla ratifikovat i za války. Nezbývá než doufat, že i on se hlasitě a jednoznačně připojí k boji za to, že si jako země uvědomujeme, že s násilím na ženách je potřeba bojovat, a že se k tomuto boji připojíme. Snad už to nebude trvat dlouho.