Dvě tváře MDŽ: Údernicím oslavy a pro manželky mužů, co šli proti režimu, opovržení

Karafiáty, vzletné projevy, recitace básní. Oslavy MDŽ v padesátých letech měly vskutku bizarní charakter. V některých podnicích šlo převážně o pánskou pijatiku, na které se ženy podílely hlavně tím, že připravily občerstvení. Jinde se slavilo naopak bez mužů: „Po programu jsme si při dechové hudbě i zatančily a vůbec nám nevadilo, že chybějí muži. Mladší soudružky vybízely k tanci starší a všem nám bylo veselo,“ popsala dělnice z jedné kladenské fabriky místní oslavu MDŽ roku 1954 v dopisu do ženského časopisu. 

Jenže oslavy, ať už s muži, nebo bez nich, na tom všem zdaleka nebyly to nejdůležitější. MDŽ byl především svátkem mohutné ideologické manipulace. „Mezinárodní den žen se bude cele konat ve znamení stupňujícího se boje za mír,“ sděloval zpravodaj Československého svazu žen roku 1952. „Boj za mír“ znamenal v překladu zvýšené pracovní úsilí. MDŽ bylo záminkou k uzavírání nejrůznějších pracovních závazků a tlaku na ještě vyšší pracovní výkon. Například roku 1951 ženy v Československu odpracovaly „na oslavu svého svátku“ dva a půl milionu brigádnických hodin, často zdarma. V rámci oslav ženy například okopávaly řepu, zedničily, sázely stromky. Režim sice ženy velebil ve vzletných proslovech, ale zároveň jejich práci brutálně zneužíval pro svůj cíl – překotné budování průmyslu a družstevního zemědělství. 

Ne všechny ženy se na tom samozřejmě podílely s nadšením. Takto například dopadla dojička, která se zavázala zvyšovat dojivost krav sovětskou metodou Malinovové a byla za to oceněna na Pražském hradě: „Když se vrátila domů, ostatní ženy, snad ze žárlivosti, jí práci ztěžovaly, až tato z kravína utekla. Nyní je taková situace, že žádný v kravíně nechce dělat,“ cituje Denisa Nečasová ve své disertační práci o ženském hnutí zprávu z jednoho středočeského JZD. 

To nebyl vůbec můj manžel

Byla tu ještě jedna skupina žen, o kterých se v proslovech k MDŽ vůbec nemluvilo. Byly to ty, které se dostaly do jakéhokoliv rozporu s komunistickým režimem. Ať už proti němu vystoupily přímo, a samy skončily v komunistických kriminálech, anebo sdílely úděl svých uvězněných manželů. Osudy žen politických vězňů ostatně patří k těm, které dodnes zůstávají poměrně neznámé. Nebyly sice ve vězení, to ale neznamená, že mohly vést normální život. 

Začínalo to vždy stejně: dramatickým zatčením manžela a neurvalou domovní prohlídkou. A potom řadu týdnů či měsíců rodina neměla tušení, kde se jejich muž a otec nachází a jestli je vůbec naživu. Manželka ho znovu mohla vidět až u soudu – pokud ji tam ovšem pustili, protože některé ostře sledované procesy měly speciálně vybrané publikum. 

„Když maminka se vrátila od soudu v Pardubicích, přijela úplně vyřízená a říkala: ‚To nebyl vůbec můj manžel, to byl někdo cizí. Nejen, že tak vypadal, ale on mluvil takové nesmysly, které se v životě nestaly. Prostě bylo vidět, že měl nějaký naučený text‘,“ říká Iva Bejčková, dcera uvězněného Bohuslava Kořínka. 

Ženy byly často vystaveny tlaku, aby se od svých manželů distancovaly, rozvedly se s nimi – a to se také mnohdy stávalo. Pokud ovšem vytrvaly, znamenalo to pro uvězněné muže velkou psychickou podporu. Miluše Axamitová například deset let čekala na svého snoubence Antonína, odsouzeného za velezradu, protože pomohl třem lidem zprostředkovat přechod přes hranice. Zatkli ho v prosinci 1949, v době, kdy plánovali svatbu. První rok o něm neměla žádné zprávy, teprve po roce dostala první dopis a po roce a půl jí byla umožněna první návštěva. „Jednou jsme měli návštěvu zrovna na Antonínův svátek v červnu. Protože předat se nic nesmělo, říkala jsem si, že bych mu mohla dát alespoň kytičku. Měl rád luční kvítí, tak jsem natrhala na jeho zahradě a v okolí nějaké květinky a nesla jsem mu je. Ale nedovolili mi dát mu ani květiny. Musela jsem je odnést zpátky. Protože to už bylo na lágru Vojna, odnesla jsem květiny na Svatou Horu,“ říká ve svých vzpomínkách pro Paměť národa. Antonín Axamit byl propuštěn na amnestii v květnu 1960, o tři měsíce později měli svatbu. 

Museli přece spáchat aspoň něco

Někdy se manželky politických vězňů setkávaly s podporou širokého okolí. Antonín Bořek-Dohalský například vzpomíná, že jim pomáhali dělníci z Kovony, továrny na kovový nábytek v Lysé nad Labem: „Všichni víme, co postihlo princeznu Thurn-Taxis. Za války jsme se chodili na zámek nažrat, tak kdo má, dejte, co můžete,“ prohlásil prý jeden z nich na závodní schůzi a do krabice od bot vybírali potravinové lístky i peníze. 

Na solidaritu obyčejných lidí vzpomíná i Vladimír Albrecht, jehož otec byl odsouzen v procesu s bývalými členy agrární strany: „Ten běžný lid se k tomu poměrně přiznával, že se děje nespravedlnost. V rámci toho máma jednou třeba dostala nějakou odměnu v práci a koupila nám kolo.“ 

Ale věznění trvalo mnoho let, takže na podporu okolí nebylo možné spoléhat donekonečna: „Pamatuju si na jednoho tátova kamaráda, vždycky přišel a říkal mojí sedřené mámě: ,Milostivá paní, uvidíte, že do půl roku je Oldříšek zpátky.‘ To jsme byli vždycky zaražení, protože to člověk nevěděl, jak na tohle něco říkat. Když už to trvalo čtvrtý rok, tak i ty jeho návštěvy se rozředily. Okolí se s tím vyrovnalo, že když je to na dvacet let, tak je to navždy,“ dodává Vladimír Albrecht. 

Mnoho lidí navíc podlehlo pomlouvačným kampaním a přiklonili se k názoru, že političtí vězni si za to částečně mohou sami. „Nikdo přece není ve vězení úplně nevinně, musel spáchat ,alespoň něco,“ domnívala se část veřejnosti. Například bývalé agrárníky, k nimž patřil otec Vladimíra Albrechta, komunisté označovali za „klerofašisty“. „Lidi to tím pádem vnímali tak, že asi měli něco společného s Němci za války, což byla samozřejmě hloupost,“ vzpomíná Albrecht. 

Tati, proč tě zavřeli? 

I ty rodiny politických vězňů, které se během pobytu v kriminálu nerozpadly, utrpěly hluboké citové trauma, ne nepodobné situaci po rozvodu. „Nikdy jsem nevěděl, co mám tátovi o sobě psát,“ přiznává Vladimír Albrecht a popisuje rozpačitost při návštěvách ve vězení před mužem, který mu byl vlastně cizí.