Potrat pro nás nebyla volba, říká žena, která ví, že její miminko nejpozději krátce po porodu zemře

Jitka Cardová čeká své první dítě – a přitom ví, že jejich chlapeček Severín bude součástí rodiny jen velmi krátce. Na prvotrimestrálním ultrazvuku se totiž ukázalo, že má rozštěp patra, šest prstů na rukou i nohou a další deformace. Genetika potvrdila Patauův syndrom neslučitelný se životem. S Jitkou a jejím partnerem Radimem lékaři řešili především to, kdy půjde na interrupci. Oba se ale rozhodli, že synovi dají šanci na život, jak vypráví v rozhovoru s Marikou Pecháčkovou.

„Nikdo mi explicitně neřekl, ať jdu na potrat, ale praktická řeč byla jen o něm. Jiná možnost, totiž jak takové miminko donosit, porodit, postarat se o něj do okamžiku, než zemře, a i potom, jako by ani neexistovala. K tomu vědomí, že by existovat měla a že ji případně budeme muset vydupat ze země, jsem musela dojít úplně sama,“ vypráví Jitka. „Přijali jsme se jako rodiče děťátka, které tu je jen na chvilku, a pochopili jsme, že se od nás nechce nic tak zvláštního. Máme stejnou roli jako všichni rodiče – správně se o svoje dítě postarat, prožít s ním naplněný čas, ujít společnou cestu a naučit se na ní, jak v různých aspektech vyzrát, dospět, jak jinak ještě lze milovat. Jiné je jen to, že víme, že Severínek tu bude jen nakrátko, a že tahle cesta je málo prošlapaná.“

Naproti tomu Daniela Meressa Rusnoková se o vadě neslučitelné se životem u svého dítěte dozvěděla až po porodu, a jak říká, personál nemocnice jí situaci nijak neulehčil: „Myslím, že lékaři s takovými situacemi zatím prostě neumějí zacházet. V naší kultuře se to neučí, a hlavně za komunismu se nemluvilo o tom, jak se postarat o takové ženy a děti. Nebo že je v pořádku, když se některé ženy rozhodnou pro potrat, protože to všechno, co by následovalo, nechtějí prožít, ale že jsou tu i maminky, které to cítí jinak a nabídnou děťátku život ve svém břiše. Tyhle ženy jsou pro lékaře i společnost strašák. Ale jen proto, že se vyhýbáme tématu smrti.“

Jitku a Danielu spojil film Šedá zóna (2024), který Daniela Meressa Rusnoková natočila a který vypráví příběhy rodin s předčasně narozenými dětmi, s dětmi se zdravotním postižením, ale i příběhy otců a matek běžných rodin, které se potýkají s výzvami, jako je izolace, vyhoření a existenční stres. „Rozhodla jsem se ho spíš natáčet jako hlas lidí, kteří prošli podobným scénářem jako já a kteří nejsou vidět, jsou vytlačeni do sféry tabu. Zkušenost s odchodem miminka je ve filmu ale vlastně druhotná. Jde v něm hlavně o to ukázat, co s vámi udělá systém – možná je dobré k tomu dodat slovenský – když se vám narodí dítě s nějakým znevýhodněním,“ vysvětluje režisérka. Film je možné už brzy vidět na festivalu Jeden svět a celý rozhovor Mariky Pecháčkové s Jitkou a Danielou najdete na webu Heroine.cz.