Krvavé koleno, přebírání nebo čára. Jak vznikly ikonické dětské hry a proč přežijí i dobu smartphonů

Dětské hry představují možná okrajovou, ale zároveň nesmírně zajímavou součást každodennosti – především ty, které jsou předávány v uzavřených generačních skupinách bez dozoru dospělých. Děti totiž mívají pocit (občas i oprávněný!), že některé jejich hry by se dospělým nemusely líbit, a ty pak proto často kolují pouze mezi jejich vrstevníky. Týká se to například dětského vyvolávání duchů, jako je krvavá Máry, ale třeba i her s vulgární tematikou. Autentické dětské hry jsou fascinující, ale zároveň skrytou subkulturou, která má zajímavou a spletitou historii.

Dětské hry nám mohou také mnohé prozradit o obecnějších kulturních procesech, jako je globalizace, kulturní transfery a pokleslé kulturní dědictví. Tak například skákání přes gumu, u nás oblíbené od 60. let 20. století, je hrou původně z USA. Právě v Americe byla totiž dříve než v Evropě běžně dostupná pružná guma. Společně s dětmi amerických vojáků, dislokovaných po druhé světové válce v bývalém západním Německu, se tato hra v 50. letech přenesla na starý kontinent a později k nám. Zde vytlačila starší dívčí „školky“, které byly v Česku hrány odnepaměti – původně ale se švihadlem či kusem provazu.

Unikátně české je naopak sbírání „céček“, které dosáhlo největší obliby v 80. letech. Tento dekorační prvek normalizačních domácností děti inovativně obdařily novými funkcemi. Nezajímavý dílek plastového závěsu se tak stal vítaným sběratelským artiklem. I hraní s céčky navázalo na starší hry – například na soutěživou hru čára, původně hranou s mincemi, kameny či ořechy.

Stabilní součástí herního repertoáru českých dětí jsou i přebírací hry s provázky. Zatímco ještě před druhou světovou válkou šlo o zábavu dospívajících dívek, dnes se s ní setkáváme spíše na základních, či dokonce mateřských školách. Jedná se tak o zajímavý příklad takzvaného pokleslého kulturního dědictví, kdy se hry přesouvají ke stále mladším generačním kohortám. Podobný osud potkal během posledních desetiletí i dětské památníky. Ještě v 19. století bychom je našli v měšťanských salonech dospělých. Teprve později byly vytlačeny modernějšími formami upomínání na blízké, jako jsou vizitky či fotoalba.

Jak je tomu s hrami českých dětí dnes? Nejdůkladnější odpověď nám poskytne unikátní kniha Dětské hry. Games Miroslava Klusáka a Miloše Kučery, vydaná v roce 2010. Ta je založená na dlouhodobém výzkumu dětského hraní na pražských základních školách. Autoři v ní dokumentovali neuvěřitelný počet 1600 (!) aktivních dětských her, které rozdělují do 13 základních kategorií:

1. Honičky (například baba; mrazík; šlapaná)

2. Chytačky (pan čáp ztratil čepičku; rybičky, rybičky, rybáři jedou; na třetího)

3. Schovky (na schovávanou)

4. Lovy (šipkovaná; tajná řeč)

5. Závody (cukr, káva, limonáda; Honzo, vstávej; škatule, hýbejte se!)

6. Souboje (koně; páka; kohoutí zápasy)

7. Výdrže a školky (skákání přes gumu; sochy; král vysílá své vojsko)

8. Bravury a lekačky (flaška na úkoly; braní osobní věci)

9. Hádanky (lodě; země-město; mlsná koza)

10. Horory (krvavý koleno)

11. Nápodoby (tichá pošta; kecálky; na školu)

12. Trefování (pogy; čára; formulky)

13. Gender (flaška; vadí–nevadí; nebe–peklo–ráj)

Mnohé z těchto her mají tradici starou desítky, či dokonce stovky let. Některé, jako například potměšilé vyzvánění spolužáků mobily, jsou ale zcela nové. Bylo by tak naivní si myslet, že současná invaze smartphonů odeslala stovky těchto her zničehonic do nebytí. Naopak – dnešní příval nových technologií dětskou kreativitu spíše podpořil.

Rozsáhlý výzkum zmíněný výše je jen jeden z mnoha, který etnologové na poli dětských her provádějí. Málo se také ví, že domácí badatelé – a především badatelky – představují v tomto oboru mezinárodně uznávané kapacity, a to již od druhé světové války. Jedná se například o Zdenku Jelínkovou, Olgu Hrabalovou, Janu Pospíšilovou či Danu Bittnerovou. Pro výzkum dětských her byla vždy samozřejmá také intenzivní mezinárodní spolupráce. Důkazem může být výše zmíněná herní klasifikace, která zdokonaluje klasickou typologii dětských her, navrženou v šedesátých letech 20. století manželským párem Ionou a Peterem Opieovými z univerzity v anglickém Oxfordu.

Mezinárodní rozměr mají samozřejmě i dětské hry samotné. Typickým příkladem je hra krvavé koleno, na Moravě známá jako krvavý dědek. Tato dramaticky hororová hra s postupně gradujícím napětím představuje stabilní prvek herního repertoáru českých dětí od 40. let 20. století. Není ale typicky česká – obdobu této hry nalezneme i na Slovensku pod názvem na smrtku. V Německu a Rakousku je tato hra stejně populární jako u nás a nazývá se Hex im Keller (čarodějnice ve sklepě). Rozšířená je i ve Spojeném království a Irsku, kde byla zaznamenána již na konci 19. století pod názvem Ghost in the Well (duch ve studni), či Austrálii a Novém Zélandu, kde je známá jako Ghost in the Graveyard (duch na hřbitově). Německá folkloristka Uta Schier-Oberdorffer desítkám mezinárodních verzí této hry v roce 1985 dokonce věnovala více než třísetstránkovou knihu!

Dětské hry tak představují vitální součást každodennosti, které v nejbližší době zánik rozhodně nehrozí. Vedle své zábavné složky totiž dětem umožňují spontánně rozvíjet jazykové, pohybové a kognitivní schopnosti, pohybovat se v dětském kolektivu a „nanečisto“ vyzkoušet celou řadu sociálních rolí.

Homo ludens, tedy člověk hravý, tak bude s námi i v budoucnu. Dětské hry totiž představují antropologickou univerzálii, tedy fenomén společný všem kulturám po celém světě.