Petr Daniš: Prostě běžte ven a objevujte

Kniha Svobodná hra má v podtitulu napsáno: Jak nechat vyrůst radostné, odolné a samostatné děti. Manželé popisují základní podmínky svobodné hry a nabízí i stovky takzvaných startérů, které hru podpoří. Autor knihy a taky ředitel vzdělávacího centra Tereza Petr Daniš byl hostem EDUcastu, podcastu informačního centra o vzdělávání EDUin. 

Poslechněte si podcast ZDE:

Jaké jsou podmínky, které svobodná hra potřebuje?

Tou první podmínkou je čas. Bez toho, aniž bychom měli spoustu volného času, se nějaká hra těžko rozehraje. Když si uvědomíte, že děti chodí do školy, kde stráví nejméně polovinu dne, pak je posíláme na spoustu dalších kroužků a obecně je chceme pořád něco učit, tak zjistíte, že volného času se dneska některým dětem příliš nedostává. Další podmínkou je prostor. Ne v každém prostoru se volná hra dobře rozehraje. My říkáme, že ideálním prostorem je být venku. Třeba takový les je často lepší hřiště, než jsou ta umělá, která jsme pro děti zkonstruovali. Ideální je zkrátka nějaký prostor, kde je dost místa a který nabízí různorodé vyžití. Další podmínkou je materiál. Šlo by vzít hračky, ale ty klasické, na které jsme zvyklí, nabízí jen jedno využití a to se časem ohraje. A hlavně to nevzbuzuje kreativitu. Tím volným materiálem myslím úplně ty obyčejné věci, jako jsou klacky, kamínky, bláto, voda, písek. A pak existuje ještě jedna důležitá podmínka, u které je v malých rodinách často problém ji splnit, a tou je různověká dětská skupina. To je něco, co hře hrozně pomáhá. Mladší děti odkoukávají od těch starších, starší se zase učí vést ty mladší. Když splníte aspoň tyhle čtyři základní podmínky – když děti mají čas, prostor, volný materiál a různověkou dětskou skupinu, tak je ke hře dobře našlápnuto. 

Jak takovou hru s dětmi začít? Existují nějaké rady a tipy?

Prostě běžte ven s dětmi a objevujte, na co zrovna narazíte. To nemusíte řídit tím, že si předem připravíte pět klacíků a dva kamínky. Na takové věci venku vždy narazíte. Nám se velmi osvědčuje kombinovat to, co nabízí přírodní prostředí, s nějakými umělými pomůckami. Například děti mají oblíbené figurky v legu, my je s radostí bereme ven a přichystáme pro ně nové situace a nové prostředí. Autíčka mohou venku jezdit, panáčci pobíhat a my jim můžeme postavit domeček. Tím mícháme hru, která je konstrukční a rolová. A přesně toto míchání her, že tedy nejenom stavím, ale i hraju role, je pro děti hrozně obohacující.

Je na svobodné hře něco, co jí může bránit? Něco negativního?

Já si to nemyslím. Ale hodně rodičů se jí bojí a já bych je chtěl ubezpečit, že se bát nemusí. Pro někoho může být také negativní to, že svobodná hra nemá jen tu růžovou, sladkou, čistou a krásnou podobu. Ale je taky často špinavá a divoká, což děti taky často baví. Ta cesta je naučit se chápat, že i to patří k vývojovým potřebám dětí – některých více, některých méně. My se snažíme upozorňovat na dvě podoby hry, které se podle nás často nesetkávají s porozuměním. A to je bojová hra, kde se děti různě honí a jedno utíká před druhým, ale taky se tak pošťuchují a hravě se perou. Toto je opravdu hluboká vývojová potřeba dětí, stejně jako zvířat. Je to něco jiného než agresivita. Rozvíjí to hlubokou empatii. A ta druhá podoba hry, kterou označujeme jako hru na hraně, vypadá tak, že děti zažívají až rizikové situace a učí se pracovat s rizikem. V realitě to vypadá tak, že jezdí na kole bez držení, lezou do velkých výšek, pak zase skáčou z velkých výšek na zem. Oni si to riziko potřebují osahat, potřebují zjistit, kde je jejich hranice, učí se je postupně překonávat a v naprosté většině případů velmi dobře vědí, co si můžou a nemůžou dovolit. A tu hranici postupně posouvají a osahávají. A zase je to něco, co si děti potřebují zažít a my je před tím neuchráníme. 

Celý rozhovor s Petrem Danišem najdete v EDUcastu.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.