Jako dobře mířená facka. Česky vyšla Teorie King Konga, ženskost je podle ní umění podlézat
„Jako holka jsem spíš King Kong než Kate Moss: […] moc agresivní, moc hlučná, moc neurvalá, moc rozcuchaná…“ Právě takový – hřmotný, cholerický, ale i citlivý, až něžný – je i text známé eseje „papežky undergroundu“ Virginie Despentes, který po úspěchu autorčiny trilogie Život Vernona Subutexe vydal v češtině Garamond. A je to tak dobře. Ve své eseji-manifestu z roku 2006 se Despentes jednoduchým, drsným jazykem dotýká témat spojených s genderem, která jednoduchá nejsou. A často to vyznívá jako dobře míněná facka.
Dovolím si začít trochu zeširoka. Přednedávnem vzbudila v Česku rozruch „antifeministická“ esej Bianky Bellové o současném feminismu, odvysílaná Českým rozhlasem. V textu, který jako by se zaštiťoval „zdravým rozumem“, dává autorka do souvislosti klesající sňatečnost a skokově vzrůstající bezdětnost mezi mladými lidmi s nárůstem psychických patologií. Cituje také výzkum, který nachází korelaci mezi manželským stavem a subjektivně pociťovaným štěstím respondentů. V tomto kontextu se autorka pozastavuje nad některými podobami současného neofeminismu. Není přitom pochyb, že se Bellová jako feministka cítí, jen nedokáže pochopit útok na něco tak žádoucího, jako je tradiční rodina. Co by se stalo, kdyby se setkaly Bianca Bellová a (exponentka jí zatracovaného neofeminismu) Virginie Despentes? Zní to jako začátek vtipu, ale myslím, že popravdě nic tak hrozného. Možná by si popovídaly o hudbě.
V pohledu na manželství, které je jedním z hlavních témat textu Bianky Bellové a v podobě společenského ideálu jedním z hlavních strašáků u Virginie Despentes, by se ale rozhodně neshodly. Bellová vnímá živitelskou a ochranitelskou roli muže-manžela jako natolik přirozenou, že i sociální stát představuje v životě osamocené matky „náhradního manžela“. Oproti tomu Despentes vidí v manželství, respektive v jakémkoli účelovostí zavánějícím svazku, formu prostituce, mnohem méně svobodnou než ta pouliční. Přitom ji ani tolik neznechucuje samotná existence takových účelových aliancí, ale spíš kontrast mezi jejich společenským uznáním a morálním odsouzením, potažmo kriminalizací „volné“ prostituce, s níž má osobní zkušenost, kterou se čtenáři sdílí. Zvládla by Despentes svůj postoj Bellové vysvětlit?
Foto: Albatrosmedia
Jako by každá z nich mluvila o něčem trochu jiném. Bellová obhajuje vztahovou utopii, která působí zdravě, harmonicky, záviděníhodně. Despentes v tuto utopii zkrátka nevěří. A rozhodně nevěří tomu, že by tím, co způsobuje nepohodu ve společnosti, byl odklon od tradičních rolí. „Klidně bychom všechny mohly zůstat u plotny a po každém šukání vyprdnout děcko,“ píše Despentes. „Na problémech s pracovními podmínkami, neoliberalismem, křesťanstvím nebo ekologickou rovnováhou by to nic nezměnilo.“ A v tom je zřejmě jádro pudla. Může za naše „zkurvený životy“ nesmyslná tápavost v základním nastavení našeho soukromí a našich vztahů? Nebo důsledky superkapitalismu, spojené se zánikem střední třídy a důstojností práce, a klimatická krize, která nám bere ty naprosto nejzákladnější jistoty?
Proč je vlastně esej Despentes v některých anotacích označována za radikální? Vždyť nikomu nic nevnucuje, nic na individuální úrovni nezatracuje, dokonce ani neradí. Pouze odzbrojujícím způsobem zobrazuje společenské mechanismy udržující polovinu lidstva v anachronické podřízenosti prostřednictvím konceptu „ženskosti“.
