Naše přátelství skýtá bezpečný prostor pro vlastní zranitelnost. Michelle a Táňa jsou víc než sestry

Moderní sesterství je velmi specifickým druhem vztahu. V přeneseném významu neznamená biologickou příbuznost, ale spíše hluboké přátelství mezi ženami, které sdílejí podobné hodnoty, zájmy a životní zkušenosti. Vztah, který překonává věkové, sociální i kulturní rozdíly. Spojuje ženy, které jsou ochotny naslouchat jedna druhé, respektovat svou jedinečnost, být si inspirací i oporou. Tak jako kamarádky Michelle Losekoot a Táňa Brodská. Jejich přátelství poskytuje bezpečný prostor pro vlastní zranitelnost.

V čem je vaše přátelství tak výjimečné?

Michelle: Je to opravdu hluboké ženské přátelství. Táňa není jen moje kamarádka, ale má nejbližší přítelkyně. Necháváme jedna druhou nahlédnout do stinných míst, neskrýváme před sebou nedokonalosti, zranitelná místa. Ta míra sdílení je opravdu vysoká. Jdeme do hloubky, věnujeme si maximální pozornost. Myslím, že to hraničí až s nějakým terapeutickým vztahem.

Táňa: S Michelle umíme svůj vztah hezky opečovávat. Možná to bude znít divně, ale obě jsme v komunikaci školené, tudíž umíme řešit třeba i konfliktní situace. Můžeme svobodně mluvit o tématech, která jsou pro nás hodně citlivá a ve kterých se názorově lišíme. Je velká vzácnost najít někoho, před kým můžete být zcela otevření. Vlastně není nic, co bych o Michelle chtěla říct jen v případě, že by u toho nebyla.

Byl ten vzájemný respekt už na začátku vašeho vztahu?

Táňa: Michelle přijela s dalšími ženami na kurz ke mně do roubenky a já jsem cítila, že tu žádná z nich vlastně nechce být. Respektovala jsem to a řekla jsem jim, že mohou klidně odejít a dělat něco jiného. Tím jsem rozbila tu stěnu různých očekávání, která měly, a nakonec všechny zůstaly. I Michelle. Bez toho základního respektu, tedy slyším tě, vnímám tě a beru vážně to, co si myslíš a co říkáš, by naše přátelství asi nikdy nevzniklo.

Na jaké bázi vaše přátelství funguje? Potkáváte se osobně, píšete si, voláte si?

Michelle: My od sebe bydlíme fakt daleko, takže jsme fyzicky spolu celkem málo. Udržujeme vztah tím, že si často voláme a píšeme. Skoro denně děláme takový rychlý life update. A pak si občas vymezíme čas na nějaké hlubší sdílení toho, co jsme v sobě objevily, co se nám povedlo či nepovedlo. Jsme si vzácné, a pokud chceme udržovat takové intenzivní blízké přátelství na dálku, musíme o něj pečovat a vytvářet mu prostor.

Táňa: Je to jako oheň. Abyste se ohřála, musíte přikládat polínka. Je ideální, když se v tom střídáme, aby to bylo v nějaké rovnováze.

Zůstává po vašem přátelství něco hmatatelného, co by mohlo inspirovat i další ženy?

Michelle: Myslím, že fyzickou připomínkou našeho přátelství je kniha Ztracenné, kterou jsme společně napsaly a kterou ilustrovala naše milá přítelkyně Petruccya. Jedna moje kamarádka po přečtení té knihy řekla, že to je milostný dopis o našem přátelství.

Přátelství dvou naprosto rozdílných žen?

Táňa: Ano. Tím, jak je Michelle odlišná, jak vidí svět jinak než já, mě hodně inspiruje. Díky ní se chci stávat lepším člověkem. My máme opravdu na spoustu věcí odlišné názory, ale zároveň sdílíme stejné hodnoty, na kterých obě stavíme. Já jsem o dvanáct let starší, to je skoro rozdíl generace. Ale nemyslím si, že by do našeho vztahu zrovna věk nějak zásadně vstupoval.

Michelle: My si z toho děláme dost legraci. Nejde jen o věk, ale i o  prostředí, ve kterém se pohybujeme. Když to přeženu, já jsem digitální holka z městské džungle a Táňa chce mít bloček a papírový kalendář a  sušit bylinky. Ale z mé strany cítím velký respekt vůči všem znalostem a zkušenostem, které Táňa má. Nevadí mi, že ten prostor, kde jsme úplně zajedno, je vlastně celkem malý.

Přemýšlely jste někdy o tom, jaké byste byly, kdybyste se nikdy nepotkaly?

Táňa: Určitě bych dělala to, co dělám pořád. Starám se a pečuji, podporuji a provázím jiné lidi. Jako terapeutka mám cit pro bolest, vnímám ji a lidé se mi otevírají. Měla bych kolem sebe svou smečku, ale nevím, jestli by mi někdo změnil pohled na život tak zásadně, jako to udělala Michelle. Když spolu vedeme ty sofistikované rozhovory, baví mě, jak je zvídavá a jak umí skvěle klást otázky. Přemýšlí jinak a na některá témata mi svítí úplně z jiné strany, než je vidím já ze svých vyjetých kolejí. Po takovém rozhovoru se cítím naplněná a vyživená. Je to skoro lepší než sex.

Je život v přírodě jednodušší než v Praze?

Michelle: Já bych se tam upracovala. Tánina roubenka je obrovská a já jsem zvyklá jet v to-do-listech a pořád vytvářet nějaké seznamy úkolů. Takže bych chodila po chalupě a viděla, co je ještě potřeba udělat. Zatímco Táňa tam žije s naprostou lehkostí a radostí. Když jsem nemocná doma v Praze, objednám si přes aplikaci jídlo a nakoupím léky. Zatímco když se přijedu doléčit za Táničkou do roubenky, ona mi řekne: Svlíkni se! A pak mi začne mazat na průdušky sádlo a vařit mi vývar z jehliček.

Táňa: A Michelle se mě zeptá, jak vím, že to funguje. Odpovím, že jsme to tak dělali vždycky, už když jsem byla malá. Je to moudrost předků.

Michelle: A v kterém století to bylo? Kde jsou na to nějaké výzkumy?

Táňa: Michelle si pobyt u mě vůbec rámuje do svého prostředí. Třeba řekne, že jde do centra, což ve vesničce se šesti sty obyvateli znamená náves s hospodou a konzumem.

Myslíte si, že i mezi muži, kteří moc nejsou zvyklí rozebírat své niterné pocity, může vzniknout hluboké a pevné přátelství?

Táňa: Určitě ano. Rozdíl je v tom, že oni spolu komunikují jinými prostředky, jiným jazykem. Silné pouto často vzniká i v případně společně prožitých krizových situací v ohrožení života, třeba mezi horolezci, záchranáři nebo vojáky.

Michelle: Já myslím, že je to skill, dovednost, kterou se může naučit kdokoliv, pokud tomu bude věnovat extrémní pozornost a péči. Mluvit otevřeně o svých pocitech beze strachu, že vás bude někdo soudit, chce každý. Jenom někteří lidé ještě neví, že je to opravdu možné.