Myslet na sebe není sobeckost. Je to nutnost, pokud nechceme vyhořet, varuje psycholožka
Možná to znáte: na prvním místě je práce a děti a na sebe už člověku nezbývá čas. Může to dojít tak daleko, že vyhoříme. Proč jsme sami vůči sobě tak bezohlední? Zkusme se aspoň někdy upřednostnit, ocení to koneckonců i naše okolí, doporučuje psycholožka.
K začátku roku patří, že si říkáme, co chceme příště dělat jinak. Může jít o předsevzetí, cíle, sny, ohlédnutí za uplynulým časem i vize něčeho nového. Pro mnoho z nás je téma spojeno i s osobním rozvojem a růstem. A často zazní věta: „Konečně se upřednostním.“ Anebo taky ne. Je vůbec třeba klást sám sebe na první místo? Není to sobecké? Mohu to dělat vždy? A co to vlastně znamená?
Ve své psychologické praxi se setkávám s různými extrémy plynoucími z tohoto tématu a samozřejmě také s jejich dopady. Od vět typu „terapeutka mi říkala, že musím být na prvním místě, a tak jsem opustila manžela“ až po prohlášení, že „na prvním místě jsou pro mě vždy děti a práce, a proto jedu nadoraz“. První extrém je spojen s fenoménem sebelásky. Ta, ač velmi zdravá, je v pojetí mnoha lidí i odborníků spojena s bezohledností. Neboli – jedu si své bez ohledu na ostatní. Druhý extrém, kdy se obětuji pro cokoliv a kohokoliv a bráním se jakýmkoliv náznakům, že bych měla alespoň trochu myslet na sebe, je často spojen s bezohledností vůči sobě. Jak prosté.
