Když z vás útočník vycítí strach, má vyhráno, říká mistryně bojových sportů Martina Ptáčková
Od mala se ráda pere. Ve dvaadvaceti letech ji to vyneslo osm titulů mistryně světa v bojových sportech a černý pásek v disciplíně hand to hand combat, který získala loni jako teprve třetí žena na světě. To ale není vše. Martina Ptáčková je činorodá žena s mnoha plány. Trénuje děti, ohrožené ženy i nevidomé, vymyslela, jak pomáhat šikanovaným, a chtěla by se stát diplomatkou.
I Martině Ptáčkové utnul letošní plány koronavirus. Kvůli karanténě a uzavření hranic nemůže pořádně trénovat, zrušilo se mistrovství světa v bojovém sportu hand to hand combat, kam se chystala v květnu, a za své vzaly i ostatní plány. „Jsme doma s rodinou, nemáme tělocvičnu, všechny pomůcky zůstaly tam. Tak alespoň trénujeme na pár metrech, včera jsme zrovna shodili poličku,“ říká Martina. Její domácí sparingpartner je mladší bratr Josef, který se také věnuje bojovým sportům. „Je to složité, ale musíme si s tím umět poradit,“ dodává odhodlaně.
Z jejího proškrtaného diáře lze odpozorovat, kolika aktivitám se běžně stíhá věnovat. „V červnu jsme s bráchou plánovali rozjet nový projekt na školách zaměřený na boj s šikanou. Chtěli jsme se také věnovat kampani s nevidomými, řešit ženské násilí, já měla předávat cenu Žena Evropy, předvádět šaty na módní přehlídce a také být řečníkem na Světové konferenci pro budoucnost a ochranu dětí, která se měla konat na Srí Lance,“ vysvětluje.
Byla jsem dřevo
Počátek jejího okouzlení ringem a rychlými údery se datuje do doby, kdy byla ve třetí třídě na základní škole. Někteří spolužáci se jí posmívali a šikanovali a rodiče se to rozhodli vyřešit po svém – přihlásili dceru na kroužek bojových sportů. Martině sice sport moc nešel, ale neodradilo jí to, naopak. „Já jsem byla a doteď jsem dřevo a chvíli trvá, než se něco naučím. Ale zároveň se na to nevykašlu jenom proto, že mi to hned napoprvé nejde. Je to podobné i dnes, karanténa mě neodrazuje od činnosti. Až skončí, chci být ještě lepší, než jsem byla před ní.“
Martina Ptáčková (1997) s bojovými sporty začala již v osmi letech. Stala se šestinásobnou mistryní světa v kickboxu a jako teprve třetí žena na světě získala černý pásek ve sportu bojových složek hand to hand combat, ve kterém vyhrála i světový pohár a mistrovství světa. Studuje diplomacii na Metropolitní univerzitě v Praze. Pracovala jako asistentka českého europoslance Tomáše Zdechovského, nyní je vyslankyní dobré vůle ministerstva zahraničních věcí. Bojovým sportům učí děti, ženy i nevidomé.
Znalost sebeobrany a větší sebevědomí šikanu nakonec skutečně vyřešily. Po dvou letech se rozhodla, že přejde do „opravdového“ klubu, a vybrala si oddíl kickboxu. „Rodiče mě od toho odrazovali, že to není sport pro holky, ale zároveň mě stejně podpořili. Co jim taky zbývalo, když mě k tomu sami přivedli,“ glosuje Martina. Tehdy jí bylo dvanáct let. První titul získala o čtyři roky později na světovém poháru v Rakousku. Postupně pak získala v kickboxu dalších pět titulů. Na otázku, jestli se tímto sportem jde uživit, odpovídá, že v Česku spíš nikoli.
„Ale já bych to stejně na plný úvazek dělat nechtěla, i kdyby to šlo. Přijde mi to málo, bouchat jen do pytle. Na sebeobranu je to skvělé, ale to je všechno, práce to není,“ říká. Ptám se, jak se ale cítí soupeři, proti kterým se postaví v ringu ve finále mistrovství světa, když oni se ničemu jinému nevěnují, a ona naopak říká, že bouchat do pytle je málo. „Tváří se všichni stejně, před zápasem nepřátelsky, po zápase pak přátelsky a je jedno, kdo vyhraje. Umějí uznat, že jste lepší než oni,“ vysvětluje mi atmosféru v aréně Martina. Připouští ale, že zejména východní země, kde se bojové sporty hodně pěstují, utkání prožívají mnohem víc. „Nemají jinou možnost se někam podívat, než když jedou na závody. A jednou mi nějaký kluk z Uzbekistánu vyprávěl, že když vyhraje, dostane ve své zemi pozemek a stádo ovcí. To jsou pro nás naprosto nepředstavitelné věci. Mají tedy určitě jinou motivaci než já, od rána do večera jenom boxují.“
Klíč k jejím úspěchům je podle Martiny v tom, že umí být agresivní, má velkou sílu, mnohem větší než holky, který proti ní stojí. A taky je rychlá. „Techniku mám sice slabší, ale to tak nevadí. Moje údery a kopy prostě jen nevypadají tak ladně, jak by měly,“ shrnuje Martina. „A není vaše výhoda i v tom, že zápasy psychicky lépe zvládáte, protože nejsou vaším jediným životním cílem?“ ptám se. „Nemyslím. Mám těch závodů během roku málo, takže jsem naopak ve větším stresu než ostatní. Mohla bych sice někam jezdit každou chvilku, ale to nechci. Vybírám si jen ty největší soutěže, ale vím, že když to zkazím, nemám možnost opravy. A o to je to pro mě těžší. Navíc když jste v těch zápasech úspěšná a vyhráváte, znamená to další tlak. Ostatní začnou očekávat, že příště musíte vyhrát zase.“
Táta se naučil prát na ulici
Stejně jako Martina má na kontě řadu sportovních úspěchů i její bratr. Oba trénuje jejich otec. Nabízí se tedy otázka, jestli kdysi nezávodil i on. „Tatínek nějakými kroužky bojových umění jako dítě prošel, ale závodně se tomu nevěnoval. Jeho styl je založený spíše na tom, že pocházel ze starého Žižkova a to, co umí, umí zejména z ulice. Možná že mám horší techniku právě kvůli němu,“ uvažuje nahlas Martina. „Když sem byla malá, s tátou jsme se hodně prali a učil mě různé zákeřnosti, ale právě ty pouliční, nic technického, prostě někoho chytnete a fláknete s ním o zem,“ směje se Martina.
Bratr Josef je také klíč k tomu, jak se Martina dostala k disciplíně hand to hand combat. Tak jako veškerá sebeobrana a bojová umění, i hand to hand combat má původ v armádě. Jeho kořeny jsou v Rusku, kde vznikl na základě tamních bojových systémů. Potom, co před dvěma lety vyhrála mistrovství světa v kickboxu, se Martina cítila vyhořele. A napadlo ji, že by mohla začít závodit v jízdě na saních – znala tehdy někoho, kdo na nich jezdil, a sport se jí zalíbil. Když ale finišovala její příprava na mistrovství republiky, v zatáčce vypadla a ošklivě si rozdrtila chodidlo. Lékaři předpovídali, že už nikdy nebude normálně chodit. Naštěstí neměli pravdu.
Někdy po zápase vypadám jako panda. Ale to rychle zmizí, zahojí se to.
Josef se zrovna tou dobou připravoval na závody v hand to hand combat. „Když přijel ze závodů, říkal mi, že to by mohl být sport pro mě,“ říká Martina. V kickboxu totiž záleží, kolik toho nakopete, v hand to hand combat ne. „A já s polámanou nohou moc kopat nemohla, tady jsem ale mohla využít jiné techniky a své přednosti. V hand to hand combat se prostě perete, jak chcete, a propojujete všechny dovednosti, které máte. Tak jsem to začala trénovat,“ pokračuje ve vyprávění Martina.
Heroine má newsletter!
Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.
Hand to hand combat je sport skoro bez pravidel. Soupeři na sobě na rozdíl od MMA mají kimona, aby se za ně při praní mohli držet, stejně jako když se perete ve skutečnosti a chytnete protivníka za oblečení. Zápas trvá pět minut, během nichž musíte soupeře buď knokautovat, donutit se vzdát páčením či škrcením, případně vyhrát na body, které získáte za údery, kopy a hody. Rodiče prý nijak zásadně neprotestovali, když Martina doma oznamovala, v jakém sportu chce začít nově soutěžit. „Máma samozřejmě nejásala, ale podle mne je nejdůležitější vědět, zda na to máte nebo ne. Pokud na to nemáte, mohou přijít nepříjemná zranění, vysvětluje základní poučku.
Zranění ale přicházejí tak jako tak, byť malá. „Zraněním se nevyhnete a ano, krev vypadá blbě, agresivně, máte monokly. Někdy po zápase vypadám jako panda. Ale to rychle zmizí, zahojí se to. Byť to zprvu vypadá strašidelně, je to to nejmenší. Horší je to, co nejde vidět, třeba bolavá ramena a kolena. To jsou věci, které vás limitují.“
Černý pásek z Petrohradu
Hand to hand combat byl dobrá volba. Kromě dvou získaných titulů ze světových šampionátů se Martina zapsala do historie tohoto sportu i tím, že loni v létě jako třetí žena a první Evropanka získala z této disciplíny černý pásek. „Když jsem se chystala na mistrovství světa do Petrohradu, ozvali se mi, že mám šanci získat černý pásek – ocenění, které ukazuje, že jste v této disciplíně nejlepší na světě,“ vypráví. Hodnotitelé si ji vytipovali jako možnou adeptku, v Petrohradě pak musela projít psychologickým a fyzickým testováním, které trvalo několik dnů. „Vymýšleli si různé situace, co se může stát. Musela jsem třeba projít místností, kde byli protivníci,“ přibližuje testování Martina. „Měla jsem ale i trochu štěstí, protože nejprve mě zkoušeli na černý pásek a pak teprve probíhal světový pohár, kde jsem si ve finále vyhodila rameno a skončila druhá. Kdyby to bylo naopak, černý pásek bych asi nedostala.“
Hodně pracuji s dětmi a tak se na mě občas obracejí s žádostí o pomoc kvůli šikaně.
Podle Martiny každopádně nikdo nepočítal s tím, že by černý pásek skutečně získala – a vstoupila tak do pomyslné síně slávy. „Říkalo se, že je to velmi brzo, že bych o něj měla usilovat až o pár let později. A také mi hodně lidí říkalo, že ztratím motivaci, když vybojuju to nejvyšší, co člověk může v tomto sportu získat. Zatím ten pocit ale nemám.“
Tajné cvičení v Bruselu
Její sportovní úspěchy jí otevřely cestu také do výcvikového centra NATO v Bruselu. O tom může ale mluvit jen obecně, protože kvůli bezpečnosti musela podepsat mlčenlivost. „Probíhá tam nácvik bojových systémů, technik a taktik. Každý stát má své speciality, tam si to mohou předávat, a my s bráchou jim v tom pomáháme. Sice se zúčastňujeme armádních cvičení, ale vojáci nejsme,“ naznačuje.
Martina se zapojuje i do řady charitativních aktivit. Jako vyslankyně dobré vůle ministerstva zahraničí navštěvuje vesnice v rumunském Banátu nebo v Moldavsku. „S místními dětmi tam sportujeme, loni jsme pořádali olympiádu, a také jsme pro ně nachystali projekt „Nakresli si svůj sen“. Až se tam vrátíme, tak s pomocí konzulátu chceme dětem jejich sny vyplnit.“ V Česku zase pomáhá se sebeobranou nevidomým a pomoc nabízí i ohroženým ženám, a to nejen v rámci fyzické obrany, ale i krizové komunikace.
V rámci boje proti šikaně měli společně s bratrem v plánu začít v červnu objíždět nejen tuzemské, ale i zahraniční školy. „Hodně pracuji s dětmi a tak se na mě občas obracejí s žádostí o pomoc kvůli šikaně. Sama jsem šikanu jako malá zažila, vím jaké to je. Chtěla bych je naučit, jak se nebát útočníka, protože když z vás útočník vycítí strach, má vyhráno. Pracovat chceme ale i s celou třídou, dělat s nimi týmová cvičení,“ popisuje své plány, které se ale nyní přesunuly na neurčito. Martina se sice těšila, ale čekat jí nevadí. „Plánů je dost, stačí se podívat do mého notesu nápadů a vybrat pro tuhle chvíli jiný. Teď je ale hlavní být zdravý.“
Heroine radí a pomáhá v čase karantény
Pokud v době nouzového stavu a domácí izolace také čelíte spoustě nečekaných problémů a často si nevíte rady s péčí o sebe, děti či vaše blízké, možná oceníte některé rady a návody, které vám v těchto dnech přinášíme.
- Jak doma zabavit děti a nemít výčitky, když vás to nebaví (Michaela Sladká)
- Co dělat, když se vy nebo někdo ve vašem okolí ocitne v izolaci s násilníkem (Pavel Houdek)
- Jak si poradit se strachem a úzkostí u dětí, když jsme na tom stejně (Zuzana Krásová)
- Příběhy Italek, které v těžce zkoušené zemi tráví v karanténě už několik týdnů (Jana Patočková)
- Jak se s epidemiemi srovnávali naši předkové (Marie Michlová)
- Tipy na videohry, které nejen zabíjí nudu, ale také bourají genderové stereotypy (Ondřej Trhoň)
- Jak v karanténě radit na Tinderu (Mariana Medová)
- Jak pečovat o ohrožené staré lidi (Aneta Štokrová)
- Jak děti doma učit podle zásad Montessori (Michaela Kramárová)
