Americká škola očima české maminky - I.část

V našem městě Rutherfordu žije převážně střední třída, jen menší část obyvatel je z vyšší střední třídy. Je to taková průměrná, normální Amerika východního pobřeží. Školy jsou tu celkem dobré. Mám kamarádku, které bydlí v blízkém městečku, kde jsou školy horší. Úroveň škol tu jde ruku v ruce s cenami domů v dané lokalitě. Kde jsou domy dražší, tam jsou školy lepší. Kamarádka původně úroveň školy neřešila, ale teď má děti a s manželem je mrzí, že nechodí do lepší školy. Na přestěhování ale nemají peníze. A mám naopak pár přátel, kteří se přestěhovali do jiného města, protože chtěli pro děti lepší vzdělání. To, kolik lidé mohou dát za dům a na daně, rozhoduje, kde se usadí. Výše daně pak ovlivňuje financování a úroveň škol -  školy jsou financované z daní obyvatel města a jen částečně ze státních peněz. Úroveň školy ale neovlivňuje to, jak je škola bohatá, v tom takový rozdíl není. Záleží spíš na tom, jaká je skladba žáků, z jakých rodin pocházejí, jak se ty rodiny dětem věnují.

Děti odjinud -  talentované děti

V našem městě jsou spousty imigrantů, jsme ve státě New Jersey, blízko New Yorku, kde byl vždy podíl imigrantů vysoký. Matoušův nejlepší kamarád má indické rodiče, z Bombaje, další kamarád má tatínka Egypťana, maminku Rumunku. Další rodina je z Argentiny. Tedy děti se už obvykle narodily tady, ale rodiče se do USA přistěhovali už jako dospělí. Nebo jsou to smíšené páry. Moje dobrá kamarádka je Korejka, její manžel je Američan. Asiaté jsou extrémní v tom, jak strašně je pro ně důležité, aby děti dostaly to nejlepší vzdělání a ve škole excelovaly. Podobní jsou ale i mí přátelé z Venezuely, kteří se odstěhovali jen kvůli tomu, aby děti chodily na ještě lepší školy.

Děti imigrantů jsou obecně v naší škole ty úspěšnější. Ve školním programu Gifted and Talented určeném talentovaným dětem je imigrantských dětí většina. Jejich rodičům většinou hodně záleží na tom, aby děti ve škole prospívaly, a hodně se jim věnují. Tradičnější americká rodina si víc potrpí na to, že děti sportují. Objížděním různých zápasů často tráví víkendy. Na rozdíl od rodičů imigrantů, kteří jsou velmi ambiciózní, průměrní američtí rodiče vzdělávání dětí tolik neprožívají. Mobilizují se jen, když mají pocit, že se jejich dítěti nějak ubližuje.

Naše spádová škola

Rutherford má dvacet dva tisíc obyvatel a jsou tu dvě základní a dvě střední školy. Dětí chodí do bližší, spádové školy. Základní škola má tři ročníky, jinde třeba ale může mít i čtyři. Střední školy dříve měly pět ročníků každá a do každé chodily děti z bližší části města. Teď ale jedna poskytuje výuku ve třech nižších a druhá ve dvou vyšších ročnících a chodí do nich postupně děti z celého města. Školy, kam chodí naše děti, jsou veřejné, neplatí se žádné školné. Soukromé školy tu moc rozšířené nejsou, jen okrajově existují křesťanské školy a drahé soukromé školy, takzvané charter schools. Ale ty znám jen z doslechu.

Rodičovské spolky: když je Halloween, rodiče zdobí školu

V našem městě a obecně ve Spojených státech se rodiče ve škole velmi, opravdu velmi angažují. Tedy v určitém směru. Mně třeba záleží na tom, aby dítě mělo ve škole dobré podmínky, aby prospívalo, moc mě ale nebaví organizovat společně s dalšími rodiči školní výlety a pak na nich celý den hlídat děti nebo vypomáhat na školních večírcích. Jiné maminky se v tom ale přímo vyžívají. Máme Sdružení rodičů a učitelů a je velmi aktivní. Vyvíjí různé fundraisingové aktivity a pak třeba financuje školní výlet pro všechny děti. Maminky prodávají v pátek před školou dětem zmrzlinu nebo pizzu, nebo nakoupí knížky a pak je dětem prodávají s nějakou přirážkou a výtěžek jde do fondu sdružení. Když je večírek Halloween, rodiče zdobí školu a pak pomáhají i na večírku.

Technologie, technologie!

Technologie jsou v americké škole všudypřítomné. Moje děti nemají mobil, ale starší dcera se už bez ipadu neobejde. Všechny úkoly jsou už od 4. třídy na počítači, žádná tužka a papír. Učitelé mají své webové stránky, kam dávají materiály, které děti musí shlédnout. Vše se jede přes počítač. Problém je podle mě v tom, že když dítě sedí u počítače, tak nemáme přehled, na co se tam vlastně dívá, kam ho to táhne. Anežka už umí mazat historii, takže to ani nezjistíme. Nemůžeme nad ní pořád stát a kontrolovat ji.

Naštěstí naše děti rády čtou. A čtou pořád ještě papírové knihy. Vždycky jsme je k tomu vedli, hodně čteme i nahlas. Ale v téhle zálibě jsou spíše výjimečné, obecně děti více tráví čas u televize nebo u počítače a čtou méně. I když mají ve škole předmět, který se jmenuje „knihovna“. Jednou týdně jdou do školní knihovny a vyberou si knížku, kterou pak čtou, a knihovnice jim k tomu něco říká.

Známkování, vysvědčení: první tři roky je to lážo plážo

Matouš ještě známky nedostává, první tři roky základní školy je to celkem lážo plážo. Anežku už známkují a musí se doma učit na testy. Učitelé ukládají známky na internet, takže rodič hned vidí, jakou známku dítě ten den dostalo. Dítě má svůj přístup do systému, a rodič taky svůj. Škola hlídá, jestli se rodič na známky chodí dívat, jestli má o prospěch dítěte zájem. Já jsem tam moc nechodila, protože moje děti mají známky dobré, a hned mi přišla pobídka ze školy, abych se do registru dcery dívala častěji. Známkuje se leccos, včetně domácích úkolů. Horší známka je i za to, když něco děti odevzdají pozdě.

Vysvědčení děti dostávají dvakrát nebo třikrát za rok. Mají stupnici od A od F a ještě mezistupně +, třeba A + je něco jako jednička s hvězdičkou. Známkuje se ale i jinými stupnicemi. Třeba matematika se tady učí podle singapurské metody a ta má svou klasifikaci.

Učitelé ale děti hodnotí obšírněji. Vysvědčení obsahuje i výběr z různých slovních hodnocení, která učitelé zaškrtávají. Mohou se týkat kladných stránek i nedostatků. Hodně se hodnotí i zapojení žáka, spolupráce s ostatními.

Jídlo nic moc

Oběd si většinou děti nosí svůj, v termoboxech. Někdy škola objednává pizzu nebo sendviče, poslední dobou byly i pokusy o něco zdravějšího, co se někde vařilo a pak dováželo do školy, v rámci právě těch zmiňovaných rodičovských iniciativ. Celkově je ale úroveň školního stravování a obecně kultura jídla velice nízká. Když vidím, co je třeba k jídlu na školních večírcích jako je Halloween nebo na sv. Valentýna, je to hrůza. Jsou tu samozřejmě i lidé, kterým záleží na tom, co jejich děti jedí, ale většina o to spíš nedbá a cpou do dětí čipsy.

Hodně dětí má alergie, a tak se omezuje nošení jídla do školy. Dřív třeba děti občas nosily i nějaké občerstvení pro ostatní, při nějaké příležitosti, třeba když měly narozeniny, tak to už se teď nedělá. Do třetí třídy si děti ani nesmí navzájem ochutnat oběd ani svačinu. Kvůli alergiím se do školy nesmí nosit žádné oříšky, ani vlastním dětem ke svačině je nelze dát.

Druhý díl vyprávění Lucie Pospíchalové si můžete přečíst zde.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.