Americká škola očima české maminky - II.část

Jak a co se učí

Americké školy dbají hodně na týmovou práci, to se mi líbí. Když učitel vytváří pracovní skupiny, tak dává pozor, aby v nich byly namíchané schopnější a méně schopné děti, a často vybízí ty chytřejší, aby těm méně chytrým pomáhaly. Škola děti vede k tomu, aby tohle byly schopné zpracovat, aby se cítily být součástí skupiny. Někdy jsou i hodnocené jako tým. I školní orchestr má tuhle stmelovací funkcí, spíš než že by bylo cílem, aby se děti opravdu dobře naučily hrát na hudební nástroj.

Na druhou stranu ale děti od jiných neopisují a nenechávají opisovat.

Děti se tu snad od školky učí prezentovat, vystupovat před lidmi. Brzy dostávají samostatné úkoly a musí si samy najít informace na internetu. Od první třídy se učí číst, to znamená, že se učí chápat, co čtou, co tím bylo myšleno. První tři roky jsou na čtení rozdělené do tříd podle toho, jak jim to jde. Ve čtvrtém ročníku je ale zase všechny smíchají dohromady.

Americké školy velmi podporují děti v tom, aby si věřily. Každé dítě je neustále ujišťováno o tom, že je skvělé. Učitelé dbají o to, aby nikdo nebyl odstrčený. Dokonce i během přestávky na oběd má každý určené své místo a to proto, aby někdo nezůstal sám. Hodně se dbá na všechnu možnou prevenci šikany, což je jistě dobrá věc, ale přehání se to. Děti jsou v totálně chráněném prostředí a moc je to nepřipravuje na život.

Učivo se tu dělí na dva hlavní směry: jeden zahrnuje angličtinu, umění a společenské vědy, druhý matematiku a přírodní vědy. V Anežčině třídě učí každý blok jeden učitel a ti se střídají. Škola taky zavedla systém delších tematických bloků, třeba 3 měsíce mají každý den hodinu jeden předmět, pak zase 3 měsíce jiný. Jednotlivé disciplíny se učí v propojení a návaznosti. Taky mají předmět zaměřený na média. Už od třetí třídy se učí psát na klávesnici.

Třídění a míchání

Každý ročník učí jiná skupina učitelů. Učitelé si pak děti na konci roku předávají. Děti ale nepostupují pořád ve stejné třídě. Na konci školního roku se konfigurují nové třídy, děti se v nich namíchají podle mnoha kritérií. Učitelé o tom dlouze debatují. Na konci srpna pak rodině přijde dopis s informací, kdo je nový učitel dítěte a jaká je jeho třída. Dceru to stresuje, protože ji třeba poslali do jiné třídy než její kamarádku. Účelem takového míchání je nedopustit, aby byla v jedné třídě převaha chytrých dětí a jinde zase děti spíš slabší. Ale učitelé míchají děti i podle zdravotního stavu, třeba podle alergií, nebo taky jak se děti mezi sebou snášejí.

V 7. a 8. ročníku se ale pak děti rozřazují naopak podle schopností, podle předchozích studijních výsledků, ti schopnější k sobě podobným. Na to se naše Anežka už těší. Často si nám stěžuje, že se ve škole nudí, protože ostatní děti chápou pomaleji a ona nemá co na práci.

Hodnocení a odměňování učitelů se odvíjí od toho, kolik dětí se ve školních výsledcích zlepšuje a o kolik. Čím výraznější posun u co největšího počtu dětí, tím lépe je učitel hodnocen.

Doučování

Když některé děti zaostávají za zbytkem třídy, učitelé si je během hodiny berou na stranu, do oddělené místnosti, a tam se jim speciálně věnují. Pak jsou taky odpolední skupinové doučovací hodiny, zaměřené na nějaký předmět. Vedou je zase učitelé. Kromě toho jsou mimo školu kroužky, ale de facto zaměřené na to, co se učí ve škole, třeba matematické nebo literární. A pak mají některé děti soukromé doučování s tutory, ale to je dost drahá záležitost a osobně takové rodiny neznám. Tutory si často pořizují bohatší a zaměstnaní rodiče, kteří nemají čas na to, aby se dětem věnovali sami. Některé domácí úkoly totiž účast dospělého jaksi předpokládají. Děti třeba mají vypracovat projekt, který sami dokážou zvládnout jen na úplně základní úrovni a nic se při tom nenaučí. Když to s dcerou dělám já, můžu ji navést určitým směrem, nutí ji to přemýšlet.

Třídní schůzky

Na začátku školního roku škola rodiče pozve na ´Back to school night´, volně přeloženo jako večerní schůzka po prázdninách. Tam se rodiče seznamují s třídním učitelem a školními aktivitami pro tento školní rok. Rodiče dostanou spoustu papírů, kam vyplňují informace o potomkovi, v čem je dobrý, jakou má povahu a tak.

Vlastní třídní schůzky jsou pak v listopadu. Jsou to individuální schůzky rodiče nebo rodičů dítěte s učitelem a probíhají během dne. Den a půl se ve škole neučí a učitelé se jen scházejí s rodiči, na každého mají patnáct minut. Klasifikace a školní výsledky se tu řeší soukromě, nikoli před ostatními dětmi nebo rodiči a rodiče se navzájem moc nesvěřují.

Během roku pak už žádné školou organizované setkání rodičů a učitelů zaměřené na prospěch dětí nebývá. Rodiče mohou požádat učitele o individuální schůzku a ten jim ochotně vyhoví.

Malé děti pořád pod dohledem

V Americe malé děti nesmíte nechávat samotné, a to ani doma. Takže vůbec nepřipadá v úvahu, aby dítě během prvních tří školních let mohlo jít do školy nebo ze školy samo. Učitelka ho nevypustí ze školy, dokud se neujistí, že si pro něj přišel někdo, koho zná. Na konci výuky vyvede učitelka děti v řadě ven a rodiče si děti rozebírají po jednom tak, že učitelka opravdu kontroluje pro každé dítě zvlášť, komu ho předává. Když se rodič opozdí, dítě s učitelkou na něj čeká v kanceláři, po patnácti minutách škola rodičům telefonuje. Od čtvrté třídy je to ale už volné, děti vycházejí samy a učitelé se nestarají o to, zda na ně někdo čeká, nebo ne. Děti pak už domů chodí samy, nebo ve skupině, anebo je pořád vozí rodiče, protože to přece jen mají daleko. Dcera to má domů pěšky asi dvacet minut, takže v zimě ji vozím, když je hezky, tak chodí sama. Syn je ještě na základní škole, pro toho jezdím vždy.

Přijímací zkoušky

Po střední škole děti jdou na high school, což je obdoba české střední školy. Americká střední škola - middle school - odpovídá českému druhému stupni základní školy. V našem okrese – county – je sedm výběrových středních škol. Na tyto výběrové školy se skládají přijímací zkoušky, na běžnou spádovou střední školu žádné přijímačky nejsou. Na nějakou střední školu tady jdou v podstatě všechny děti bez výjimky.

Přijímací zkoušky na výběrovou střední školu jsou z matematiky, dále se píše sloh a také motivační slohová práce – proč na tu školu dítě chce jít. Pokud projde tímto testováním, dalším stupněm výběru je pohovor. Výběrové školy jsou pro celý okres a v příjímacím procesu se zohledňuje zastoupení jednotlivých měst. Každé město má určitou kvótu přijímaných studentů. Teď už zavádějí i kvóty podle národností, aby všechny místa neobsadili superpilní Asiaté.

Začátek, konec, přestávky

Každý školní den je dost dlouhý a pořád stejný, začíná i konči ve stejnou dobu. Anežce začíná škola v 8.15, Matoušovi v 8.30. Oba končí zhruba ve tři, Anežka před třetí, Matouš pět minut po třetí hodině. To, že škola končí tak pozdě, se mi moc nelíbí. Když ještě děti dostanou domácí úkoly, což teď od páté třídy u Anežky tak je, stává se, že pro sebe nemá žádný volný čas.

V americké škole nejsou přestávky, tak jak jsme na ně zvyklí z české školy. Hodiny ani nejsou nijak  výrazně oddělené, nezvoní se, během krátkých přestávek na svačinu učitel zůstává ve třídě. Děti tak nemají moc příležitostí, jak se volně bavit mezi sebou.

Poledni přestávka je čtyřicet minut, z toho je dvacet minut oběd a dvacet minut rekreace. Obědvá se v tělocvičně, kde jim pro ten účel personál rozloží lavice. Ani při obědě nejsou děti samy, dozor nad nimi vykonávají paní, kterým se říká lunch ladies. Na oběd nechodí celá škola najednou, chodí se po ročnících, ale stejně je to spousta dětí pohromadě, které musely celé dopoledne mlčet, takže teď logicky všechny mluví a je tam rušno. Mé děti si stěžují, že paní na dozor pořád někoho okřikují a dokonce jim kolektivně ubírají minuty na přestávku, pokud se nějaký stůl na povel neztiší. To mi přijde nefér a šla jsem kvůli tomu i za ředitelkou.

Když je hezky, jdou děti po obědě na hřiště u školy, když je počasí špatné, jsou uvnitř. Někdy jim pouští televizi, což se mi taky vůbec nelíbí.

A jak to je s češtinou u naších dětí?

My na děti mluvíme česky a neustále je přemlouváme, aby nám odpovídaly taky česky, což se jim moc nechce, protože nám vyprávějí o něčem, co prožily v jiném jazykovém prostředí, spíš se jim vybavují anglická slova. Čtou anglické knížky, anglická literatura je rozsáhlá, je z čeho vybírat, česky by jim čtení šlo hůř a bojím se, že by je třeba přestávalo bavit. Prostě na ně tlačíme, co to jde, ale musíme si dávat pozor. Už se mi taky stalo, že mi dcera řekla: „Když to nechceš slyšet anglicky, tak já ti to ani nebudu říkat.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.