Andrea Svobodová: Všichni tvrdí, že manuální práce je důstojná a být řemeslník je skvělé. Proč tedy každý chce, aby jeho děti studovaly?

Začalo mi psát spousty lidí. Zarážela mě ovšem jedna věc. Psali mi, jak moc jsem prý odvážná. To mě do té chvíle nenapadlo. Co je odvážného na tom odpovědět na pár otázek ohledně svého pedagogického působení, když mě notabene o to požádali?

A pak jsem se na druhý den po týdenní nemoci vrátila do práce. S kolegyní jsme se jen minuly na chodbě před výukou, ale přesto mi stihla oznámit, že můj článek už všichni v práci viděli, za dvacet čtyři hodin obletěl celou školu. A nebyli z něj nadšení. V ten moment se ve mně všechno sevřelo. Začalo mi docházet, co bude následovat. Budu se muset vypořádat s velkou spoustou lidí, kteří se ve článku minuli s pointou a vzali si ho osobně. Zachvátila mě panika. Každý, koho jsem potkala, na mě zíral. U některých se mi zdálo, že se mě pokoušejí zabít pohledem, nebo se mi naopak vyhýbali. Najednou jsem ty výroky o odvaze chápala až moc dobře.

Den poté si mě předvolala paní ředitelka. To už jsem tak nějak očekávala, že asi přijdu o zaměstnání. Ale ona projevila obrovský nadhled. Ačkoliv některé věci nepochopila přímo z rozhovoru, velmi ochotně si je ode mě nechala dovysvětlit, byla otevřená diskuzi. Za to jí patří mé velké díky.

Ulevilo se mi. Ale chtěla bych mít možnost vysvětlit i těm, které rozhovor rozzlobil, jak jsem to myslela. Účelem nebylo pošpinit dobré jméno školy, kde pracuji, nebo snad pomluvit své kolegy a kolegyně. Těm, kteří si to jakýmkoliv způsobem vzali osobně, mohu vzkázat jediné: pokud víte, že svou práci děláte, jak nejlépe dovedete, nemáte žádný důvod cítit se dotčeni. Dokonce jsem ani nechtěla říct, že být skladníkem či automechanikem je ostudné.

Ale co si opravdu myslím je, že střední odborná učiliště a střední odborné školy jsou segment vzdělávacího systému, který pro společnost ztratil hodnotu, a nikdo nemá potřebu se jím zabývat. Na ministerstvu se střídají lidé, kteří školství nevidí jako celek, dívají se pouze jedním směrem, a není to směrem k žákům, ze kterých se stávají učni.

Navzdory rostoucímu počtu osvícených rodičů je stále převládající názor, že co platí, je diplom. Rodiče tlačí na děti, aby se učily, aby z nich něco pořádného bylo. Hodnotu mají tituly, obávám se, že  málokterý rodič je nadšený z toho, že se jeho ratolest chce stát truhlářem, cukrářkou, nebo třeba tím skladníkem. Jako by snad lidi zapomněli, že bez vyučených si my promovaní inženýři, doktoři a magistři sotva budeme sami péct chleba, opravovat si auta nebo si stavět domy a nábytek.

Teoreticky se omílá, že potřebujeme dobré řemeslníky a že na manuální práci není nic špatného. Prakticky ale každý chce, aby takhle jeho dítě neskončilo. Protože společensky, profesně, si řemeslníků nevážíme. Vážíme se lékařů, bankéřů, právníků nebo soudců.

A s tím pochopitelně souvisí i kvalitní vzdělání. Děti, které studují na učilištích, možná nedovedou během pár minut spočítat rovnici o dvou neznámých, ale mají spoustu jiných kvalit a nedělá to z nich hlupáky. Zaslouží si stejně dobré učitele a stejně uctivé jednání jako studenti gymnázií. A je potřeba je vzdělávat a vychovávat stejně jako všechny ostatní, ne je někam na tři roky posadit a nemít od nich naprosto žádná očekávání jen proto, že z deváté třídy nevycházeli s vyznamenáním.

Střední odborné školy a učiliště se musí stát školami se stejnou kvalitou, jako jsou gymnázia a lycea. Ne v tom smyslu, že nám budou květinářky a skladníci recitovat Vergilia v originále, ale že se jim dostane stejné péče, úcty a vychování. Pak se možná společnost posune tak daleko, že na takové lidi vzdělanci opravdu nebudou shlížet spatra, ale naučí se vážit si jich jako sobě rovných. A o tom to celé bylo.

Andrea Svobodová vystudovala anglický jazyk a literaturu na pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Odmaturovala na SOŠ Obalové techniky Štětí v oboru Grafický design a obalová technika.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.