Balíme, odcházíme. Ve škole se změnilo vedení a s ním úplně vše. Jak se s tím vypořádat?

Jolana žije s rodinou v malém městě kousek od Prahy. Vybrala pro svého syna malou vesnickou školu, která vznikla teprve před několika lety a od počátku byla zamýšlena jako státní alternativní škola rodinného typu. „Líbilo se mi, že ve škole neexistoval fixní rozvrh a učitelé přizpůsobovali činnosti momentální kondici a pozornosti dětí,“ vysvětluje Jolana, co je do školy přilákalo. „Navíc tu měli na prvním stupni jen slovní hodnocení a hodně času děti trávily venku. Zkrátka jsme zvolili školu, která souzněla s našimi hodnotami a představami a navíc se nacházela prakticky v sousední vesnici. Dva roky jsme tam také byli nesmírně spokojeni. A pak – v podstatě přes prázdniny – nastal obrat o sto osmdesát stupňů.“

Ředitel – osoba nejvyšší důležitosti

„Rodiče se často pídí po tom, jací jsou ve vybrané škole učitelé nebo družinářky. To je samozřejmě velmi důležité, protože s těmi se jejich dítě bude vídat denně. Nicméně tou nejdůležitější osobou ve škole je vždy ředitel,“ říká Miroslav Hřebecký, programový ředitel informačního centra o vzdělávání EDUin. „Je dobré při výběru školy za ním zajít a pobavit se o tom, jakou má pedagogickou vizi školy, kam by ji chtěl dotáhnout.“

Zároveň by měl být ředitel schopný zodpovědět i na otázky týkající se hodnocení (chválíte ve škole děti, chválíte se navzájem?) nebo „firemní kultury“ a vzdělávání učitelů. Pokud běžně vysílá učitele na letní školy, semináře a workshopy, je to dobré znamení, protože se ve sborovně pravděpodobně vytvoří „zdravé jádro“, které bude držet ducha školy a bude se snažit nakazit ostatní pedagogy inovacemi a moderními didaktickými metodami.

Návštěvou u ředitele to ale nekončí. Opravdu důkladný rodič by měl zvážit i kontakt se zřizovatelem. Toho se může ptát, jak dlouho ještě ředitel v čele školy bude (volební období je obvykle šest let), zda je s ním zřizovatel spokojený a podporuje ho v jeho směřování. Jinak se můžete nadít nepříjemného překvapení stejně jako Jolana s rodinou.

Nový ředitel, nový pedagogický sbor, odlišné směřování

„Věděli jsme, že na jaře z místa odešel ředitel, ale netušili jsme proč. S novým jsme se neměli pořádně čas seznámit, ovšem v mailu všechny rodiče ujišťoval, že hodlá udržet progresivní směřování školy. V září nastoupil syn do školy, a všechno bylo jinak,“ vzpomíná Jolana.

Přes léto opustila školu většina učitelského sboru a ředitel narychlo sháněl učitele nové. Z Hejného matematiky byla náhle klasická, třídy nově „jely“ přesně podle rozvrhu, ven už se vlastně nechodilo, protože nebyl čas. Co ale Jolanu nakonec „vytočilo“ nejvíc, byla změna hodnocení. „Od čtvrté třídy se začalo povinně známkovat, nižší ročníky měly známkování jako dobrovolné. Učitelé do něj ale děti neférově manipulovali. Ptali se, kdo chce dostávat jedničky, a ostatní že tedy nebudou dostávat nic, když nechtějí. Když jsem se nové učitelky svého syna ptala, proč upřednostňuje známky, spiklenecky na mě mrkla a řekla – ten váš je šikovný, ten bude nosit samé biče! Vůbec nechápala, v čem vidím problém.“

Jolana se s několika dalšími rodiči obrátila na nového ředitele, na radu školy i na zřizovatele, ovšem bez úspěchu. Zjistila, že na změnu směřování školy totiž tlačil zřizovatel. Dřív si lidé z obce mohli vybrat z několika dalších škol v okolních obcích, teď ale získali novou spádovou školu. A řada z nich si „alternativní“ vzdělávání pro své děti nepřála. Zastupitelstvo namísto toho, co by obhájilo svou vizi, raději školu změnilo na „klasickou“.

Z klasiky na alternativu to jde pomalu, obráceně je to hned

„Pravdou je, že změnit školu z alternativní na klasickou může být v podstatě otázkou několika málo týdnů či měsíců, zvlášť ve chvíli, kdy se škola teprve usazuje. Stačí, aby odešel ředitel. Po učitelích ochotných učit jinak a zkoušet nové metody pak rychle sáhnou školy z okolí, a je hotovo. Obráceně, tedy z klasické školy na alternativnější, to jde podstatně složitěji a pomaleji,“ zamýšlí se Miroslav Hřebecký.

Jaké možnosti má rodič, kterému se škola mění před očima? Měl by zajít za ředitelem a zjistit maximum o jeho představě, kam školu chce vést. Může se pokusit kandidovat do školské rady, nebo aspoň požádat o slyšení u té stávající, a vyjádřit svůj nesouhlas se změnami. Může se spojit s dalšími nespokojenými rodiči a vytvořit tlak na zřizovatele. „Pokud ale vidíte, že není vůle, a nemůžete souhlasit s tím, co se ve vaší škole děje, je zcela legitimní zvážit odchod. Obzvlášť, pokud víte, že jinde budete spokojenější,“ dodává Hřebecký.

Pro odchod se nakonec rozhodla i Jolana, která teď syna vozí patnáct kilometrů daleko každý den. Říká ale, že za jeho spokojenost a její klid jí to nepohodlí stojí. Navíc do jejich nové školy přešla i bývalá třídní učitelka. „Vážně mě to mrzí, že to takhle dopadlo. Ty tři měsíce, které jsme ale strávili pod novým vedením, a jejich absolutní nechuť ke komunikaci, nás přesvědčily, že tady nám dobře nebude. Syn je zase spokojený, neučí se pro jedničky, hodně času tráví venku.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.