Česká rodina v USA: Zavření doma s dvěma teenagery, déle než měsíc to bude o nervy, říká maminka

Do USA jsme se přestěhovali v roce 2001 s výhledem, že to bude na jeden a půl roku – a pořád jsme ještě tady. Manžel totiž brzy dostal dobrou práci v New Yorku. Ten je od nás kousek přes řeku (nebo tunelem pod ní). Tři přilehlé státy Connecticut, New York a New Jersey opatření proti koronavirové nákaze koordinují, protože hodně lidí z těchto států jezdí do města New York pracovat. Včetně mého muže. Teď ale pracuje full time z domova, předtím tak dva tři dny v týdnu jezdil do kanceláře. Jsme zkrátka celá rodina doma.

Opatření jsou dost přísná. Máme stejný režim jako v New Yorku, který je aktuálně nejpostiženějším městem USA, aspoň to tak vyplývá z testování. Jsme v modu “shelter in place”, což znamená: všechny obchody kromě těch základních jsou zavřené; lidé mohou vycházet jen sami nebo rodina pohromadě, a to jen pro potraviny nebo když musí pomáhat rodinným příslušníkům žijícím jinde a případně ještě kvůli rekreačnímu pohybu v blízkém okolí bydliště. Do samoobsluhy může naráz jen padesát lidí. Masky nejsou povinné, ale v obchodě je pár lidí nosí, venku na procházce jen Asiaté. Z obchodů zmizely už týdny před tím, než ochranná opatření vstoupila v platnost.

Školy jedou převrácenou výuku

Školy se uzavřely v pátek 13. března. Následující pondělí a úterý děti dostaly volno a učitelé měli tyto dva dny využít na přípravu vzdělávání na dálku. Moje děti chodí do dvou různých škol, základní školy jsou tu totiž rozdělené na tři stupně, pro 1.-3.třídu, pro 4.-6. a pro 7.-8. třídu. Obě jejich školy vytvořily denní plán, podle kterého teď děti jedou. Je kratší než běžný školní den.

V našem městě školy běžně využívaly Google Classroom, ještě než začala distanční výuka. Od čtvrté třídy tu každé dítě dostane chromebook, a na tom pak ve škole pracuje. Většina zadání se odehrává online. Od šesté třídy si je berou domů. Ale i mladší dítě teď může dostat školní notebook domů, když rodina nemá dost vlastních zařízení.

Někteří učitelé zvlášť ve vyšších ročnících dávají už nějakou dobu přednost něčemu, co se jmenuje “flipped classroom”, něco jako “výuka naruby”. Je to vyučovací metoda, při které se učení nové látky dává jako domácí úkol – třeba tak, že učitel odkáže na nějaké video a výukový materiál online a zadá žákům, aby si ho prostudovali. Žáci si musí udělat poznámky, to je bráno jako důkaz, že se tím zabývali. Společný čas ve třídě se pak využívá spíše na procvičování. Takto si učitelé vytvářejí prostor na to, aby mohli pomoci žákům, kteří zaostávají, dovysvětlit jim nejasnosti. Obecně se věnují podle mě daleko více slabším žákům než těm, kteří nemají problémy. Přesto si myslím, že se na těch slabších distanční výuka dost podepíše, protože doma nemají takovou podporu, jakou by potřebovali.

Virtuální školní den mých dětí

Matys se musí přihlásit do “google třídy” každé ráno mezi 8:05 a 8:15. Tak se kontroluje nástup do školy. U dcery je to tak, že se musí nahlásit do formuláře na Googlu, a to mezi 8:50 a 9:00. Mezi jednotlivými předměty mají tříminutové mikropauzy, jako ostatně obvykle ve škole. Od třetího týdne mají v Anežčině třídě kolem jedenácté hodiny větší, patnáctiminutovou přestávku, a končí o čtvrt hodiny později.

Dcera musí každý den navštěvovat daný předmět podle virtuálního rozvrhu. Učitelé to sledují pomocí aplikace a vidí, jestli někdo je přítomen, nebo ne. Vidí i obrazovku každého žáka, takže mohou sledovat, zda pracuje a co dělá. A takto to funguje, i když chodí do školy. Učitelé kontrolují, zda si žáci místo učení spíš neprohlížejí e-shopy s teniskami a oblečením nebo nesjíždějí zábavná videa, zvláště někteří slabší studenti k tomu mají sklony.

Anežka tedy tráví dopoledne vypracováváním úkolů, ať už samostatně, nebo na Facetime se spolužáky. Učitelé je někdy přímo vyzývají, aby pracovali společně, a myslím, že to dělají i víc, než si učitelé myslí. Mně to nevadí, protože vím, že dcera spoléhá hlavně na sebe a od nikoho neopisuje, patří mezi nejlepší žáky. Takže to, že s někým socializuje, i když má dělat školní práci, mi nevadí, je to teenager a potřebuje to.

Synova škola to má jinak: nevyžaduje, aby děti jely podle rozvrhu a soustředily se všechny na jeden předmět. Mohou pracovat v pořadí, které si samy zvolí. To ale asi neplatí pro všechny učitele ani třídy této školy, zvlášť v nižších třídách se děti musí všechny účastnit výkladu látky učitelem. Učitelé mého syna s žáky nejdřív nekomunikovali vůbec, ale postupně se to začíná měnit, dělají hodiny přes zoom, což je fajn, protože Matouš aspoň není tak brzo s úkoly hotový. Požadavky a nároky školy na žáky se tu rapidně zvyšují až od sedmé třídy, z čehož vyplývá, že Maty, který je v šestce a je to výborný žák, nedostává dost práce a úkolů, které by ho rozvíjely. Jsem z toho dost rozladěná. Zpočátku měl hotovo  už v půl jedenácté a dál neměl co dělat. Psala jsem učitelům, aby mu zadali další práci, protože od nich to vezme, zatímco já s ním musím bojovat. Vypadlo z nich jediné, že může vyplňovat pracovní listy pro vyšší ročníky, které jsou dostupné na webu školy. To ho ale otravuje. Snažím se mu tedy najít další práci sama - jsem teď doma, protože suplující učitelé ve školách nejsou potřeba – ale setkává se to s odporem puberťáka.

Co se děje v rodině?

Mnoho rodičů teď pracuje z domova. A mají při tom na krku děti, z nichž některé, jako v našem případě, mají v polovině dopoledne do školy hotovo. Žádné kolektivní sportovní vyžití a číst se taky nedá celý den. Počítačové hry se jim snažíme dávkovat dost střídmě a obávám se, že brzy už je nebudou bavit deskové hry ani to, že si můžou sami před domem zahrát basketbal. Na internetu je samozřejmě spousta vzdělávacího materiálu, ale děti potřebují i jiné podněty, nejen vzdělávací. Podle mě tuhle situaci holky snášejí trochu lépe než kluci, rády si jen tak povídají, a to jde i na dálku. Ale kluci s kamarády většinou komunikují o tom, co spolu dělají, a to je teď velmi omezené. Z našich dětí je rozhodně víc v pohodě Anežka. Dělá si svoje aktivity, maluje, tvoří z hlíny. Matouš trochu programuje a kreslí, ale rutina ho ubíjí. Chybí mu sporty, fotbal, kickboxing, bojová umění, to všechno je samozřejmě teď zrušené. Nějak si nedokážu představit, jak to bude po měsíci, už teď to je náročné, pro něj i pro mě.

Zkusila jsem dětem vytvořit alespoň základní denní režim, ale nebyla jsem kdovíjak úspěšná. Nařídila jsem jim, že před začátkem školy se musí obléknout, vyčistit si zuby a nasnídat se. Podle nich jsou to ale nesmyslné požadavky a o každém se mnou polemizují. Puberťáci vědí všechno nejlépe, že? Je to boj, ale ještě jsem to nevzdala. Snídani před školou se mi prosadit nedaří i proto, že chodí spát později a vstávají taky později. Stihnou sníst sotva polovinu. Ale z pyžama se před začátkem školy svléknou a zuby si taky vyčistí.

Přes všechny komplikace a tenze je naše situace proti jiným velmi růžová. Nedokážu si představit, jak to dělají rodiny s prvostupňovými dětmi, nedejbože s dětmi, které mají speciální potřeby. Z Facebooku vím, že rodiče jsou z toho totálně vyčerpaní. Až to vše přejde, asi budeme všichni potřebovat psychoterapii.

Dobré i zlé: rodiny jsou víc pospolu

A kdybych měla zmínit i nějakou pozitivní stránku téhle karantény – protože na všem se dá najít něco dobrého – tak bych řekla, že Američané nuceně omezili nesmyslné trávení času v obchodních centrech a dělá jim to dobře. Taky méně jedí nekvalitní jídlo mimo domov a více vaří, což jinak nebývá tolik zvykem. Mají obecně víc času na rodinu, chtě nechtě, odpadly hobby, kterými si jinak všichni členové rodiny zaplňují volný čas, každý zvlášť. Lidi zpomalili. Mnohem víc sousedů vychází na procházku, většinou odpoledne a v podvečer. Normálně takto u nás chodí ven jen lidi, kteří venčí psy.

Ale je to najednou příliš prudká změna a brzy přijde ponorková nemoc, to jsem si jistá.

Nicméně, ráda bych na závěr dodala, že to, jak to vypadá v našem celkem blahobytném městě, není obrázek celých Spojených států. Hned ve vedlejším to mají tak, že škola posílá úkoly vytištěné na papíře vždycky na týden, a to je vše. Co školní okrsek, to jiná písnička, protože ekonomicky silnější rodiny se soustřeďují do měst a čtvrtí, kde pak platí daně a z těch se platí školy. Jinde jsou spousty rodin bez pořádného internetu, je hodně dětí, které se chodí do školy najíst, ale třeba si i vyprat oblečení. To je například důvod, proč v samotném New Yorku se zavřením škol otáleli.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.