Česká škola mi dala disciplínu, ale zábavná moc nebyla, říká první česká mládežnická zástupkyně v OSN

Základní škola - šťastné roky, nebo utrpení? 

Kombinace obojího. Šťastné roky to určitě byly, pořád na ně v dobrém vzpomínám. Vděčím české škole za disciplínu, kterou mi dala, za to, že jsem si navykla se učit, i když ty tuny vědomostí, které jsem se musela učit nazpaměť, není samo o sobě není nic, co by člověk později v životě využil. Utrpení spočívalo v tom, že jsem musela dělat hodně věcí, které mě nebavily, stylem, který mě nebavil.

Šprt nebo lajdák?

Já jsem byla hroznej šprt, megašprt. Můj první sen, který si pamatuju, bylo mít samé jedničky na gymplu. Co jsem to byla za dítě, že jsem měla takový sen? Všichni říkali, že to nejde, že gympl je hrozně těžkej a budu ráda, když budu mít trojky. Takže jsem vážně dřela, klidně třeba do půlnoci. A úplně ze své vůle, rodiče mi nic neříkali. Když chceš mít jedničky na české škole, ani to jinak nejde, vždyť toho množství látky, kterou musíš recitovat před tabulí, je šíleně moc.

Oblíbený/neoblíbený předmět?

Bavily mě jazyky, dějepis, zeměpis – učit se o světě. Bavil mě i tělocvik, mám ráda sporty. Co mě vůbec nebavilo – chemie, fyzika. Byla jsem humanitně zaměřená, ale později při studiu v USA jsem si brala třeba matematiku dobrovolně. Ono je to totiž často o přístupu učitele. I na besedách mi čeští studenti často říkají: mě baví tenhle předmět, protože máme dobrého učitele. Chtělo by to víc učitelů, kteří se soustředí víc na studenty, diskutují s nimi a jsou otevření otázkám. Často slýchám, že se děti bojí ve škole něco říct, protože mají pocit, že žádoucí je jen papouškování.

Co nejužitečnějšího jste se ve škole naučila? 

Tu disciplínu, o které už jsem mluvila. Ale celkově víc jsem se toho naučila v Americe. Nejvíc asi na bakaláři, to bylo něco, co mi změnilo život – měla jsem tam velkou podporu učitelů, kvalita výuky byla obrovská, bylo to hodně náročné a měla jsem neustále pocit, že nestíhám. Ale naučilo mě to kriticky myslet, psát, hodně jsme psali, hodně jsme četli. A když jsem dělala přijímací řízení do OSN, tak to byly samé eseje a k tomu 70 vědomostních otázek a všechny prověřovaly moje kritické myšlení. Právě Pomona College, kde jsem studovala bakaláře, vděčím za to, že jsem uspěla.

Kterou zkušenost považujete v životě za nejpřínosnější?

Těch je. Nejvíc asi to, že jsem odjela v šestnácti do zahraničí a byla jsem tam úplně sama. To mi naprosto změnilo pohled na svět. Ale zároveň si uvědomuju, nakolik mě utváří to, že jsem z Mostu. Díky tomu vím, jaké štěstí mám a cítím vděčnost. Třeba za to, že mí rodiče nejsou rozvedení, jak tomu v Mostě často bývá. To mi vždycky dodávalo sílu. A taky za jejich podporu. Doteď si vzpomínám, v jakém šoku byli, když jsem jim po roce v Americe zavolala, že už se nevrátím, že chci pokračovat ve studiu tam. Ale věřili, že vím, co dělám, a dali to.

Zuzana Vuová (26) se narodila v severočeském Mostě. V šestnácti letech odešla do USA, kde dokončila střední školu a vystudovala bakalářský obor na kalifornské Pomona College. Navázala magisterským studiem politologie na London School of Economics. Je první českou mládežnickou delegátkou do OSN. Žila v Libanonu, loni ji pracovní povinnosti zavedly do Keni. Mluví česky, vietnamsky, anglicky, francouzsky, španělsky a učí se arabštinu.  

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.