Dan Pražák: Jak na zlobivou třídu, když nechci dávat poznámky? Výsledek osobního experimentu jednoho začínajícího učitele

Inspiroval mě k tomu zážitek z jedné školy na Islandu, kde jsem byl na stáži. Když jednou žák něco provedl, popral se s někým, viděl jsem, že s ním učitel po hodině někam odešel. Pak jsem se ho ptal, jak to řešil. „No, promluvili jsme si o tom,“ řekl mi. „A to stačí?“ reagoval jsem. „Co když se to stane znova?“ „Tak si to znova probereme,“ odpověděl mi. „Co se stalo, proč a jaké jsou důsledky a co můžeme udělat pro to, aby se to už neopakovalo.“ „A co když to nebude fungovat?“ říkám pochybovačně. „Většinou to funguje,“ odpověděl mi.

Začal jsem to zkoušet po jeho příkladu. Zpočátku žáci na mé pokusy nedbali, překračovali hranice a zkoušeli, kam lze dojít. Během listopadu staré pořádky přímo vygradovaly a já skoro litoval a říkal si, jestli to nebyla pitomost, věřit na domluvu. Vybavuji si situaci, která byla dost přes čáru, a já byl v pokušení se opřít o nějaký kázeňský prostředek. Během hodiny si žák fotil druhého na mobil. Mobily často používám ve výuce, ale tohle považuju za vážný přestupek, protože už se stalo, že někdo vytvářel zesměšňující koláže, dával je na Instagram a tak…

Takže jsem dotyčnému řekl, že tohle opravdu ne a ať mi na konci hodiny sdělí, jaké má nápravné řešení, kromě toho, že fotku smaže - což udělal hned - protože jen tak to nechat nejde. A že pokud na žádné řešení nepřijdeme, budeme muset jít za ředitelem. Dotyčný kluk klasicky navrhl sám sobě poznámku, ale to jsem nevzal. Z další debaty pak vyplynulo něco lepšího. Souhlasil, že připraví nějakou aktivitu pro třídu, myslím že šlo o dohledání slovíček k nějakému videu, které jsme chtěli v hodině pouštět. Tím, že jsme se na tom dohodli, už to nevnímal stejně, jako kdybych mu nějakou práci vymyslel já. A navíc třída nevěděla, že jde o „trest“.

Postupně to s tou třídou začalo být lepší a lepší. Nikoli ideální, to bych rád zdůraznil. Nicméně na konci roku při reflexi mimo jiné zaznělo: "Neměl jste u nás ze začátku autoritu, ale pak jsme vás začali respektovat." Po prázdninách pak přišli zase o něco divočejší, takže jsme se zase vraceli o kus zpátky, ale i tak, výsledky to má.

Když se něco stane ve třídě, nemá cenu to začít rozebírat přede všemi. Tím jako učitel ztratím nit, začne se odehrávat něco mezi mnou a daným žákem, ze zbytku třídy jsou pozorovatelé, a to je špatně. Je daleko lepší počkat na přestávku nebo na jinou vhodnou příležitost. Žáka se pak ptám: „Udělal jsem něco, co to tvé chování spustilo?“ To je pro ně překvapivé. Nová situace. Někdy mi řeknou, že ano, a já si pak uvědomím, že jsem se mohl nechtěně dotknout někoho, kdo třeba něco nepříjemného zažil doma, nebo v jiné hodině, a je tudíž obzvlášť citlivý. Nebo řeknou, že ne, a to je také zajímavý moment.

Chce to trpělivost a určitou sílu, někdy to funguje lépe, jindy hůř. Já ale vlastně pro sebe jinou možnost dnes ani nevidím. A učím na škole, kde se poznámkami spíš šetří. Všichni hledáme jiné způsoby, jak navodit harmonii a řád.

Jako začínající učitel se taky učím v procesu, s dětmi. Ony se učí nějaký obsah, já se učím formu, jak s nimi pracovat co nejlépe. Učitel by se měl učit celý život. A učím se i četbou pedagogických osobností, jako je Makarenko nebo Korczak, podle kterých má učitel přistupovat k dítěti s respektem, dávat mu důvěru a zodpovědnost.

Dan Pražák absolvoval magisterské studium biologie – dějepisu na PedF UK a nyní je doktorandem tamtéž. Zajímá se o inovace ve vzdělání a moderní technologie ve výuce. Je místopředsedou studentské iniciativy Otevřeno. Učí na Základní škole Strossmayerovo náměstí v Praze. Je autorem (nejen učitelského) podcastu Hovory z kabinetu.

Dan Pražák byl poté, co se se svým experimentem svěřil na sociálních sítích, pozván do DVTV. Klikněte na obrázek.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.