Děti jsou ze školy nadšené, říká česká maminka z Floridy. Je tam legrace, pořád je někdo chválí a všichni si pomáhají

Na Floridu jsme přijeli, abych pomohla kamarádce. Čekala miminko a jelikož ve Spojených státech neexistuje rodičovská dovolená a mateřská je po porodu jen několik týdnů, přišla by tak o dobrou práci. Často mi lidé říkají, jak jsem odvážná, že jsem se takhle někam vypravila se třemi dětmi. Měla jsem ale obrovskou výhodu, a to díky připravenému zázemí. Teď tedy buď hlídám dnes už ročního chlapečka, nebo pomáhám kamarádce uklízet domy. Tady se to bere jako slušná práce, taky je nadstandardně placená.

Dorazili jsme sem koncem února 2020, tedy těsně předtím, než vypukla celosvětová pandemie covidu. Po příletu jsme museli být dva týdny v karanténě a než skončila, zavřely se školy až do konce školního roku. Začátky tedy byly těžké: se třemi dětmi, které neuměly slovo anglicky, doma na distanční výuce. V srpnu 2020 se ale školy otevřely a už se nezavřely. Původně jsme tu chtěli být pár měsíců, ale když jsme pak sledovali české lockdowny, moc se nám zpátky nechtělo.

Ale především se dětem moc líbí ve škole. Přihlásila jsem je do spádové, máme ji necelých deset minut autem. Při zdejších vzdálenostech je to víceméně za rohem. Děti jezdí školním autobusem, někdy se mnou autem. Nejmladší Kryštof (9) chodí do čtvrté třídy, Tonička (12) do šesté a Matěj (14) do osmé. Hned první den se vrátili ze školy úplně nadšení. A doteď často chodí s očima navrch hlavy, co je tam možné. Třeba když kluci hlasitě krkají a paní učitelka si přinese hlásnou troubu a s úsměvem na ně taky krká, aby viděli, jaké to je. 

Píšeš test? Tu máš bonbónky 

Ve škole zkrátka panuje uvolněná a přátelská atmosféra. Když se třeba v Tončině třídě píše test, paní učitelka dětem přinese čokoládičky a bonbonky, aby nebyly ve stresu. Nebo přijde Tonička ze školy a říká: „Missis Larisa nám donesla cukrovou vatu.“ Učitelé děti neustále chválí, vyzdvihují, v čem jsou dobří, a nepotápí je v tom, co jim nejde. Žáci taky mají možnost volit si předměty. Všichni mají povinný základ – angličtina, matematika, historie, věda – a zbytek si můžou vybrat. Není to jako u nás, kde mají všichni devět let povinnou hudebku, výtvarku a tělocvik, přitom půlku dětí nebaví kreslit a půlku zpívat. Zároveň ale škola vyhodnocuje potřeby každého žáka a třeba Toničce doporučili si místo zpěvu dát druhou matiku, aby se posílila v angličtině. Tady se totiž matematika učí téměř výhradně prostřednictvím slovních úloh, takže hendikep v jazyce znamená zároveň hendikep v matematice. 

Když jsme přijeli, mladší dvě děti neuměly anglicky vůbec. Matěj měl ze školy nějaké základy, ale taky to nebylo nic extra. Škola je ale na příchod dětí, které neumí anglicky, naprosto připravená. Cizinců – u nás hlavně z Kuby a Mexika – je tu opravdu hodně, určitě nejmíň polovina v každé třídě. Moje děti měly loni asistentku na některé předměty, aby vůbec pochopily, co se po nich chce. Každá volná chvíle se využila k tomu, že si je učitelka vytáhla stranou a trénovala s nimi angličtinu. Pomáhaly i děti ve třídě. Za rok toho zvládly hodně, letos už jsou bez asistentky. 

Každý rok jiní spolužáci

V létě se pro děti, které potřebují s něčím pomoct, koná summer school – letní škola. Tam je výuka ještě uvolněnější – hrají si, čtou, sem tam učitel někomu něco vysvětluje. Školní rok tady kvůli teplu končí už kolem prvního června. Dva týdny jsou děti doma, pak je čtyři týdny summer school a pak ještě dva týdny volna. Letos chodily na letní školu i moje děti a moc je to bavilo. 

Škola se nesnaží jen o to, aby se cizinci rychle naučili jazyk, ale taky aby zapadli do kolektivu. Hodně se tu míchají třídy, aby se děti co nejvíc znaly mezi sebou. Loni třeba bylo v Kryštofově ročníku pět třetích tříd. Teď ve čtvrté je všechny rozdělili úplně jinak, z loňské třídy s ním zůstalo šest dětí. Vlastně na každý předmět je jiné složení třídy, tam je to zase z důvodu různých úrovní. Tonča třeba letos chodí na angličtinu se samými dětmi, které s angličtinou loni teprve začínaly. 

Místo šprtání trénink empatie

Škola je určitě jednodušší než u nás. Zvlášť menší děti se učí hodně formou her, používají různé aplikace na tabletu, který každý od školy dostane. Mladší si ho nechávají ve škole, starší si ho mohou brát i domů. Už malé děti se učí třeba psát na klávesnici všemi deseti. Taky se ale odmala učí historii nebo vědu. Dělají různé pokusy, učí se o planetách a vesmíru, o elektrice a energii, o indiánech… Sbírají body za různé úkoly, a když jich nasbírají 300, můžou si vybrat jeden den, kdy se nemusí učit. Většinou se spolu domluví několik kamarádů, jdou do knihovny a hrají spolu třeba počítačové hry. Myslím, že to děti motivuje. Nemají žákovskou ani notýsky, všechno se dozvíme online. Veškeré učení, testy, úkoly – vše dělají na počítači. Telefony ale musí mít ve škole vypnuté, beztak tam nejde internet a není tam ani signál, aby to nikoho nerozptylovalo. 

V Česku zase děti mají víc vědomostí – patnáctileté dítě vám řekne, kde je USA, kdežto tady leckdy ani dospělí neví, kde je Evropa. Jenže české školní osnovy jsou z dob našich rodičů – budou to všechno dnešní děti ještě potřebovat? Tady se mi zdá, že výuku víc přizpůsobují době. Kladou důraz na to, aby žáci uměli s počítačem, aby ovládali jazyk, ale také, aby dokázali slušně říct svůj názor nebo pomáhat ostatním. K empatii a pomáhání ostatním vede škola děti hodně. Když Tonča ve škole spadla, asi dvacet dětí ji neslo k doktorovi. Nese to své ovoce a podobná atmosféra je i ve společnosti: lidé jsou milí, rádi prohodí pár slov, i v té multikulturní společnosti se každý snaží dorozumět. 

Učitelé neustále někoho chválí – když se běží závody v běhu, tak i poslednímu gratulují, jako kdyby doběhl první. Minulý rok mi až ukápla slza, když si Kryštofova třídní dala práci a každému žákovi napsala na barevnou čtvrtku osobní dopis. Jelikož tady všechny testy vyhodnocuje počítač, tak tam psala něco ve smyslu: „Jestli máš špatné skóre, nic si z toho nedělej. Počítač neví, jak dobře ti jde kreslení nebo že máš doma několik sourozenců, se kterými mamince pomáháš.“ Kryštofa to moc potěšilo, protože je fakt, že angličtina mu skóre hodně snížila. Učitelům jde o to, aby nikdo neodešel s pocitem, že mu něco nejde, aby nikoho neodradili. Dělají všechno proto, aby děti chodily do školy rády. 

Den začíná snídaní

Školní den začíná společnou snídaní, většinou jsou lupínky s mlékem nebo donut. Pak si všichni zazpívají hymnu. Američani jsou hrozně hrdý národ, na většině domů visí vlajky. Pro nás je to až úsměvné, ale možná kdyby šlo do tuhého, drželi by při sobě. O přestávkách si děti hrají, po obědě jdou na půl hodiny na hřiště. Obědy se ve škole nevaří, dováží se. Mají většinou na výběr pizzu, kuřecí kousky nebo zeleninový salát. 

Kromě lékaře má každá škola také svého policajta. O bezpečnost se tu hodně dbá. Každý týden se trénuje evakuace nebo různé krizové situace – co dělat, když hoří, když přijde hurikán nebo tornádo, a co ve chvíli, kdy do školy pronikne ozbrojený útočník. V takové chvíli se má třída v místnosti zamknout a naházet židle a stoly na dveře. Pro děti je to zpestření. 

Ve škole jsou povinné uniformy a hodně se na to dbá. Když ji některé z dětí zapomene, musím ji do školy dovézt, nebo mu dají erární. Kluci nosí kalhoty nebo kraťasy a jednobarevné tričko s límečkem, mladší holky mají sukně, ale od šesté třídy taky už jen kalhoty nebo kraťasy, aby prý chlapci „neharašili“. Když v pátek přinesou do školy dolar, můžou se tím vykoupit z uniformy a obléct se pro jednou, jak chtějí. Vybrané peníze škola používá na nákup techniky nebo na charitu. 

Covid už neřešíme

Samozřejmě jsou tu i věci, které nejsou tak ideální. Třeba to, že na konec naší ulice jsou to čtyři kilometry. V Česku je na každém sídlišti hřiště, kde se scházejí děti, tady je všude daleko, bez auta se neobejdete. Když se chtějí děti vidět s kamarády, musím se domlouvat s jejich rodiči a na návštěvy je vozit. Děláme to tak většinou o víkendu, říkají tomu playday. V Česku jsme pořád byli někde na výletech, s kamarády, na akcích. Tady na to lidi nemají čas. Většina z nich má víc než jednu práci. A děti dlouhou školu. Dceru vyzvedávám v 17.15, čtvrťák Kryštof končí před čtvrtou, ale pak má ještě možnost jít do takzvaného Sports clubu, což je něco jako naše družina. Hrají fotbal nebo basket, koho to nebaví, může koukat na pohádky. Starší děti mají po škole možnost chodit na kroužky, výběr je obrovský. Platí se maximálně 50 dolarů, tedy něco přes tisícovku, za čtvrt roku. 

Ještě se vrátím ke covidu: V loňském školním roce museli nosit ve škole roušky, letos už ne. Přitom teď v září a říjnu prolétla školami pěkná vlna. Nakazili se i oba mí synové, já a dcera jsme měly covid už v lednu. Žádná opatření se ale nezavedla – děti se netestovaly a ten, kdo neměl příznaky, nemusel ani do karantény. A školy se od srpna 2020 už nezavíraly. To ale platí jen pro Floridu, možná ještě pro Texas. Taky se sem za minulý rok přistěhovalo přes milion Američanů z jiných států, kde jsou opatření přísnější. Když vidím, jak v Česku znovu přituhuje, myslím, že tu ještě chvíli zůstaneme. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.