Děti si víc váží školy, naučily se samostatně pracovat a vzdělávání se mění k lepšímu, bilancují učitelé v novoroční anketě 

Jaký rok 2020 prožily vaše děti z hlediska vzdělávání?  

Markéta Vokurková, učí na prvním stupni ZŠ v Kunraticích, finalistka GTP 2020: Obě mé dcery čekal v září nový začátek – starší nastoupila na gymnázium, mladší z prvního na druhý stupeň. Ačkoli to pro obě byla velká změna, díky tomu, že jsou na dobrých školách, zvládly vše skvěle a nemám pocit, že by jim z hlediska vzdělávání něco uniklo. Naopak, leccos jim tahle doba přinesla: například si myslím, že se utužily jejich vztahy se spolužáky. Mladší dcera měla během distanční výuky každý den od osmi hodin takzvané ranní dýchánky se třídním učitelem, který pro žáky chystal různé tmelící aktivity. Díky tomu se jako parta sblížili, i když část pololetí strávili doma. Obě dcery se vždycky hodně těšily, až půjdou do školy. Myslím, že si teď doby, kdy mohou být ve škole, mnohem víc váží a každou chvilku si naplno užívají. 

Pavel Motyčka, učí prosociální výchovu, základy společenských věd a náboženskou výchovu na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, finalista GTP 2020: Mám pět dětí, z toho tři školou povinné. A donedávna bych si neuměl představit, že můj čtrnáctiletý syn někdy řekne, že se těší do školy. Zároveň se mi potvrdilo, co vlastně vím: tím, co je ve škole jedinečné, jsou vztahy. Různé vědomosti a údaje děti snadno najdou v „externí paměti“ neboli internetu. To nejdůležitější, co se mají ve škole naučit, jsou sociální dovednosti. Distančně se bohužel rozvíjejí těžko. 

Petra Šubrtová, učí na prvním stupni ZŠ Petřiny-sever v Praze, finalistka GTP 2018: Mí tři kluci jsou spíš pohodáři, takže je lockdown nezaskočil. Užívali si, že v době online výuky nemuseli brzy vstávat. Nejvíc se jich dotklo omezení sportovních aktivit. Dříve trávili všichni tři víkendy na závodech, teď jsme místo toho jezdili celá rodina na výlety, což bylo vlastně moc fajn. Nejstarší syn se velmi posouval ve hře na hudební nástroje, prostřední využil sníženého provozu na silnicích a zlepšoval se v jízdě na skateboardu. Nejmladší se, myslím, zlepšil v hraní počítačových her. A hlavně kluci trávili spoustu času v jednom pokoji a bylo milé vidět, že spolu skvěle vyjdou, dokonce společně i uklízeli. 

Co se výuky týče, na jaře jejich školy dost váhaly. Vyzdvihla bych ale například videa, která posílala češtinářka nejmladšího syna. Přestal se díky nim bát vymýšlet a psát příběhy, to je skvělá věc. Všichni tři se naučili hlídat si vlastní školní povinnosti a stále se v tom zlepšují. Nejstarší syn bude letos maturovat a i když normálně je schopný se dobře soustředit, u počítače se mu to tak nedaří. Na to bychom my učitelé měli myslet a určitě se nesnažit překlápět školní rozvrh do online výuky. 

Jiří Homola, učitel němčiny a francouzštiny na ZŠ Kladno, finalista GTP 2018: Mám tři děti, dvě z nich školou povinné – dcera chodí do sedmé třídy, syn do čtvrté. Na jaře byly chvíli zmatené, ale myslím, že se přizpůsobily poměrně rychle, jejich adaptační schopnost je mnohem větší než u dospělých. A vlastně se toho docela dost naučily: samostatně pracovat, rozvrhnout si čas, osvojit si jistou osobní disciplínu. Také poznaly své učitele i z jiné stránky, což jistě není na škodu. A hlavně zakusily dosud nepoznaný pocit – stesk po škole. Uvědomily si, že jim prezenční výuka chybí a že virtuální svět, k němuž mnohé z nich každodenně utíkají, nedokáže nahradit skutečnou vzájemnost. Usměvavá tvář vás přes monitor na srdci zkrátka nepohladí.

Jak byste uplynulý rok zhodnotil/a jako učitel/ka?  

Markéta Vokurková: Letos mám prvňáčky. Učit je distančně je samozřejmě těžké, ale snažili jsme se v úzké spolupráci s rodiči na všechno připravit už v září. I u sebe mám pocit, že distanční výuka paradoxně prohloubila vztahy. Jak s letošními žáky a jejich rodiči, tak už na jaře s mými předchozími třeťáky. S těmi jsme se tak sblížili, že jsem je na konci školního roku předávala dál s pláčem. S prvňáčky jsem se vídala online denně, od prvního dne, co nás nechali doma. Ráno jsme se sešli na půl hodinky, zadali jsme si úkoly – třeba jsem je poslala ven pro kamínky, na které jsme potom psali nebo jsme s nimi počítali – a za pár hodin jsme se sešli online ještě na půlhodinu. A takové online třídní schůzky, to bylo něco úžasného – jak jsem se najednou koukala do obýváku svých žáků, docvaklo mi mnohem víc věcí. Osobně jsem se velmi posunula v práci s počítačem a využívání online prostředí. Snažila jsem se nejen učit, ale starat se i o to, aby děti byly sociálně nasycené. Třeba jsem propojila dva chlapečky cizince, kteří se za ten měsíc ve škole ještě nestihli s ostatními skamarádit a během distanční výuky jim chyběl kontakt se spolužáky. 

Pavel Motyčka: Věřím, že to, co jsme v uplynulém roce zažili, je dobrým podnětem k přemýšlení, jak učit. K zamyšlení, nakolik je funkční frontální výuka a jestli bychom se spíš než na předávání vědomostí neměli zaměřovat na rozvoj kompetencí. A co pro mě ještě bylo zásadní: po třech letech jsem se stal opět třídním učitelem. Překvapilo mě, jak jsou ti současní studenti jiní – daleko víc si vzdělávání váží, možná i díky tomu, že přišli o část loňského školního roku. Přes to všechno, co prožili a jak se jim vzdělávání zkomplikovalo, jsou obrovsky motivovaní. Chci se jim teď maximálně věnovat, chystám pro ně spoustu projektů a moc se na to těším. 

Petra Šubrtová: Naučila jsem se spoustu nových věcí a začala jsem využívat počítač ke zjednodušování své práce. Když objevím novou aplikaci, jsem jako malé dítě s novou hračkou. Dokonce bych řekla, že to aktivovalo moji chuť do práce. Mám od přírody ráda změny, ale nějaká ta učitelská únava už na mě doléhala. Taky mi najednou velmi dobře šlo nacházet priority ve vzdělávání. Nezanášela jsem si hodiny zbytečnostmi. Dělala jsem jen to, co jsem cítila, že děti nutně potřebují, protože na víc nebyl čas. Radost mám z toho, jak nová situace posunula celý náš sbor. Mám pocit, že nás to s kolegyněmi propojilo, mnohem méně se ostýcháme poprosit o radu či pomoc a sdílet radosti i strasti naší práce. 

Jiří Homola: Mé pocity učitele lze vyjádřit jediným slovem: frustrace. Na jaře nám vedení školy doporučilo, abychom pouze zadávali domácí úkoly přes systém Bakaláři. Výuka nebyla povinná a mnoho žáků nemělo dostatečné technické zázemí, takže panovala obava, že spuštěním online výuky by byly nastoleny nerovné podmínky. Žákům jsem tedy alespoň nabídl online konzultace, kterých někteří využili, ale jinak jsem byl nucen omezit se na ryze písemnou komunikaci, což bylo z hlediska výuky cizího jazyka samozřejmě zcela nedostačující. Na podzim jsem začal učit online, a to bylo mnohem lepší. Najednou jsem zase mohl na žáky reagovat, opravovat je, vysvětlovat, chválit, podpořit jejich snahu i pokárat nedostatek píle. Navzájem jsme si odhalili i část svého soukromí, vstoupili do svých pokojů, z nichž jsme vysílali. Ne, nikdy to nemůže nahradit opravdový kontakt, ale jistý druh vzájemné blízkosti lze zjevně vytvořit i na dálku. 

Co myslíte, že přinese rok 2021, a co byste si přáli, aby přinesl? 

Markéta Vokurková: Obávám se, že příští rok budeme fungovat ještě v podobném režimu jako letos. Doufám, že budou pokračovat i změny, ke kterým začalo ve vzdělávání docházet. Třeba já jsem velký propagátor učení venku a moc se mi líbilo, že to teď přišlo tolik do módy. Rodiče získali mnohem větší přehled o tom, co se ve škole děje a víc se do vzdělávání svých dětí zapojili. Také jsme se od hvězdiček a razítek, které jsme dosud používali u prvňáků, posunuli k formativnímu hodnocení – děti se hodnotí samy, rodiče to komentují a já dávám zpětnou vazbu. 

Pavel Motyčka: Jsem zvyklý brát každou situaci, ať je jakákoli, jako příležitost. Současná krize je určitě příležitostí, jak se na vzdělávání podívat trošku jinak, nebo zásadně jinak. Je to přelomová doba, kdy školy zkoušejí nové přístupy. Samozřejmě je tu vždy nebezpečí, že jakmile krize pomine, vše se vrátí do starých kolejí. To by byla škoda a pevně věřím, že k tomu nedojde. 

Petra Šubrtová: Moc bych si přála, aby tato krize zažehla volání společnosti po kvalitním vzdělávání. Aby si lidé ujasnili, co je kvalitní vzdělávání a že to nutně nemusí být totéž, co před dvaceti lety. Aby ti, kteří mají pravomoci věci posouvat a měnit, pochopili, že je třeba učitele podporovat a motivovat. Také bych si moc přála, aby školy byly lépe technicky vybavené. Za to, že mám kvalitní služební počítač, vděčím pouze koronaviru. No není to smutné? To se pak přece nemůžeme smát učitelům, že jim chybí zkušenosti v IT a kritizovat je, že jsou v tomto směru pozadu.

Jiří Homola: Do nového roku si přeji návrat k tradiční výuce a nedovedu si představit, že by to jakýkoliv učitel mohl cítit jinak. „Živí” žáci jsou součástí světa, v němž je mi dobře. A je lhostejné, jestli se na mě usmívají, mračí, jestli jim to jde, nebo mají s mým předmětem problémy. Je to paradox, právě nyní, když tato slova ťukám do klávesnice, slyším z rádia, že se v novém roce opět vrátíme k distanční výuce. Mráz mi běhá po zádech, mám strach, že přes všechnu snahu svým žákům nepředám vše, co bych si přál. Celá distanční výuka pro mě představuje jeden velký experiment, jehož výsledky ukáže až čas. Mnozí z nás učitelů si připadají jako střelci, jejichž náboje mizí kdesi ve tmě. Teprve až se rozední, a já věřím, že to bude co nejdříve, vydáme se ke svým terčům, abychom pokorně spočítali zásahy.

Právě dnes, 1. ledna 2021, byly spuštěny nominace do dalšího ročníku soutěže Global Teacher Prize. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.