Děti v Belgii, včetně těch našich, se učí klidně i čtyři jazyky, říká bývalá zpravodajka České televize Eva Hrnčířová

V Belgii žijeme už přes 11 let. Do Bruselu jsem byla vyslaná jako zpravodajka České televize, tehdy jsme se sem stěhovali ve třech s ročním chlapečkem. Po ukončení mojí práce jsme se tady rozhodli ještě nějakou dobu zůstat, no a jsme tu stále a je nás už pět. Tobiáš chodí od tří let do Mezinárodní Montessori školy v Bruselu, Emma tam začala chodit, když jí byly dva roky.

Škola je bilingvní, takže v ní oba mluví anglicky a francouzsky. Ve třídě jsou vždy alespoň dva učitelé, jeden mluví výhradně anglicky, druhý francouzsky. Jsme česká rodina, takže s mluvenou češtinou nemají problém. Díky tomu, že v Bruselu žije početná česká komunita, mají i české kamarády a chodíme na české akce.  Tobiáš nějaký čas navštěvoval Českou školu bez hranic, kde se o víkendu děti učí češtinu - pravopis i gramatiku, ale taky českou historii. Teď se učí češtinu doma.

Jedna země, nejméně dva vyučovací jazyky, to je Belgie

Belgický systém vzdělávání je v mnohém specifický. Belgie je zemí, kde se mluví dvěma naprosto odlišnými jazyky – vlámsky a francouzsky. Už od prvního stupně se frankofonní Belgičané učí vlámsky a obráceně, brzy se přidává i angličtina. Myslím, že Belgičané v průměru mezi Evropany mluví nejvíce jazyky právě díky bilingvní zemi, v Bruselu ale ani tři nebo čtyři jazyky nejsou výjimkou. Mezinárodní soukromé školy ale obvykle učí angličtinu a pak francouzštinu. Naše děti se tedy vlámsky neučí, Tobiáš si na druhém stupni přibral němčinu.

Školství je naprosto v pravomoci jazykových společenství, takže ve frankofonních školách to může vypadat o dost jinak než ve vlámských třeba v Antverpách. V Bruselu se dají najít školy vlámské, ale převažují frankofonní. V nich se nepořádají žádné přijímací zkoušky na střední školy. Po prvním stupni, tedy po šesté třídě, tu žáci skládají tzv. CEB, Certifikát základního vzdělání, což je centrální zkouška frankofonních škol z francouzštiny, matematiky a něco z historie a přírodních věd. Není moc těžká, většina dětí ji v pohodě udělá a pak postoupí do druhého stupně.

Školy v Belgii jsou bez přijímaček. Ukaž, jestli na to máš

V naší škole, která ovšem nefunguje podle belgického systému, Tobiáš přešel plynule z “primary” do “middle school”, tedy z prvního stupně na druhý. Klasické přijímačky nejsou ale dokonce ani na vysoké školy. Každý má právo to zkusit a v prvním ročníku ukázat, jestli na to má nebo ne.

Spádové školy obecně v Belgii fungují, i když to není jediný rozhodující faktor. Někdy se ale rodiče stěhují i kvůli tomu, aby děti dostali do dobré školy. V zásadě jsou buď školy komunální, nebo katolické. A pak samozřejmě soukromé, jako je ta naše. V Bruselu navíc tisíce dětí chodí do Evropské školy, která je pro děti euroúředníkůa diplomatů.

Školní hodiny bývají v celé Belgii velmi podobné. Začíná se v 8:30 nebo v 9:00. Emma je ve školce do 15: 30, Tobiáš teď na střední škole až do čtyř. Tak je to čtyři dny v týdnu. Středa je na všech školách krátká a děti jdou domů už před obědem, kolem půl jedné, a odpoledne mají často nejrůznější kroužky.

Není důležité, kde ses narodil

Pakliže člověka, který se přistěhoval do jiné země a žije v ní, považujeme za imigranta, pak je naše škola školou imigrantů. Drtivá většina rodin pochází z jiných zemí než je Belgie. Výraznou část taky tvoří děti, které přišly do Bruselu na několik let kvůli práci svých rodičů a po pár letech zase mizí jinam.

Škola je mezinárodní doslova a do písmene, jsou tu děti z celého světa. Od USA až po Japonsko, samozřejmě velká část dětí je z Evropy. Emma se kamarádí s Elizou původem z Maďarska a Laurou, která je napůl Portugalka a napůl Holanďanka. Tobiášův nejlepší kamarád je napůl Číňan a napůl Belgičan. Děti spolu běžně mluví jak francouzsky, tak anglicky.

Pokud jde o to, že děti pocházejí z jiných kultur, tak v téhle škole se to považuje za bohatství, ve kterém mohou odmala vyrůstat.  Už ve školce každé z nich bezpečně pozná vlajku svojí země a kreslí ji i ty ostatní. Na mapách světa si děti ukazují, odkud kdo pochází. Na společné party matky připravují jídla typická pro tu kterou kulturu. Pro tyhle děti je zcela běžné, že na prázdniny každý odjíždí do svojí země a berou to myslím podobně, jako když my jsme jezdili za babičkami 20 km od našeho města, jen tyhle je mají o něco dál.

U nás ve škole vychází zhruba 10 - 15 dětí na jednoho učitele. Moje dcera je ve třídě 26 dětí se dvěma učitelkami. Jedna je francouzsky mluvící Belgičanka, druhá anglicky mluvící Řekyně. Můj syn má 27 spolužáků a tři “třídní” neboli stále přítomné učitele, a ti mluví už s dětmi vícero jazyky. Pro zajímavost, jeden je Němec (mluví s dětmi anglicky, německy, francouzsky), druhý napůl Brit a napůl Ital (mluví anglicky, francouzsky) a třetí Belgičanka, která vyrostla v bilingvní anglicko-francouzsky mluvící rodině. Je to trochu Babylon, ale kupodivu se v tom děti orientují a přepínat z jednoho jazyka do druhého je pro ně odmala úplně přirozené. A časem člověk přestane řešit odkud kdo je, protože to přestává být důležité.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.