Do školy jsem nekoupila v životě ani tužku, říká česká máma ve Finsku. Zato družina je drahá

Doma vzhledem ke složení naší rodiny mluvíme trojjazyčně – napřed začínáme s češtinou a španělštinou, ve školce a ve škole se děti naučily finsky. Finština je také jejich dominantní jazyk. Udržovat češtinu u nich není snadné, protože česky na ně mluvím jen já a občas babička v telefonu, ale naštěstí v pohodě rozumí a při (bohužel jen občasných) návštěvách Česka se celkem v pohodě domluví. Já jsem byla dlouho doma s dětmi a navíc tady ve Finsku skutečně úplně každý – včetně starých babiček a dědečků – mluví obstojně anglicky, takže mě to moc nenutilo učit se tu složitou řeč. Po narození nejmladší dcery jsem se zapsala do online kurzu; když jí byly dva roky, začala jsem navštěvovat prezenční lekce od úřadu práce a během roku jsem se byla schopná domluvit. Následně jsem se zapsala na místní školu zvanou ammattikoulu, což je něco mezi odbornou školou a učilištěm, kde jsem se učila tkalcovství. Dnes pracuji v jednom řemeslném centru a tkalcovský stav mám i doma. Zní to možná zvláštně, ale Finové mají různé rukodělné a řemeslné výrobky ve velké oblibě.

Do školky v jednom roce a se zásobou plenek

Vím, že se o finském vzdělávání ve světě hodně mluví. Kdybych měla říct za sebe, v čem je to tu jiné, musela bych říct, že je to v celkovém přístupu společnosti k dětem. Cítím, že si tady dětí váží a respektují je. Už v mateřské školce vidíte, že učitelé jsou profesionálové, kterým na dětech a jejich zdravém vývoji záleží. To pro mě bylo hodně silné, a přestup do školy mě pak už nepřekvapil.

Když to vezmu od začátku, tak děti mohou nastoupit do školky už v půl roce, většinou ale nastupují v jednom roce věku. Už předtím jsou ale tady na každé vesnici jakési kluby pro matky s kojenci; u nás mě do něj nasměrovala naše pediatrička. Já v té době ještě nemluvila finsky, rodina daleko, tak pro mě bylo fajn se sejít s ostatními maminkami. Daly jsme si čaj a sušenky, dětem se mezitím věnovala paní, která pro ně měla připravený program. Jako Češka jsem byla naučená, že s dítětem je třeba být doma alespoň tři roky, ale tady jsem viděla, že se mámy po roce vracejí do práce. Naše děti šly do školky hlavně proto, aby se naučily jazyk.

Když nastoupí roční dítko ve Finsku do školky, kupují rodiče jen plenky do zásoby, o zbytek je postaráno. Personál školky je zvyklý s rodiči komunikovat a konzultovat s nimi pokroky dítěte. Když začnete doma učit synka nebo dcerku na nočník, ve školce ho to budou učit také, aby vás podpořili a dítě nebylo zmatené. Co jsem tady nikdy nezažila, je takové to posmívání se dětem. „Cože, to ještě neumí tohle nebo nezvládá tamto? To je ale ostuda!“ To tady vůbec neprobíhá, děti se berou, jaké jsou, a učí se průběžně, co je třeba. Pravidelně se tu také vyplňují dotazníky o tom, co už dítě umí a zvládá, aby se učitelé a rodiče sladili. Hodně, opravdu hodně času tráví děti volnou hrou venku.

Rozjezd ve škole je spíš pomalý

Do školky tedy děti chodí většinou od jednoho roku do šesti let, pak následuje takzvaná nultá třída, která už je povinná pro všechny. Děti si tam ještě hodně hrají, ale už se také učí čísla nebo písmenka. Některé děti už třeba z domu od starších sourozenců umějí číst, jiné ale ne. Nevadí to, učí se pomalu a postupně. Nedostávají známky, pouze na konci roku diplom. V sedmi letech se pak nastupuje do první třídy základní školy, která trvá devět let a dělí se na první stupeň (nultá až šestá třída) a druhý stupeň (sedmá až devátá).

Na začátku jsou děti ve škole jen čtyři hodiny denně, pak si dají oběd a jdou domů nebo do družiny. Ta se platí a není právě levná, navíc je určena maximálně žákům do druhé třídy. Jen pro ilustraci – u nás ve škole stojí družina dvakrát týdně šedesát eur měsíčně; když by tam mělo být dítě častěji, tak to celkem naskáče, takže rodiče dost zvažují, jestli si toto hlídání zaplatí. Je to celkem zajímavý paradox, protože například obědy jsou po celou dobu studia – i na střední škole – zdarma, velmi chutné, ve formě bufetových stolů. Zdarma je i školní taxík, alespoň pro žáky, kteří to mají do školy dál než pět kilometrů; zdarma jsou i veškeré studijní materiály. Nepamatuju si, že bych dětem do školy někdy něco kupovala, dostávají i tužky! Mimochodem mnohé děti píšou tužkou snad ještě v deváté třídě, žádné závody o to, komu paní učitelka nejdřív dovolí psát perem, se nekonají.

Myslím si, že výuka je v lecčems podobná té v Česku, aspoň mi to tak připadá. Děti nosí pravidelně úkoly, ale nejsou jimi přetěžované a zvládají je bez pomoci dospělého. Dostávají také známky od 4 do 10, kde 10 je nejlepší. Někteří rodiče známky hodně řeší, někteří skoro vůbec. I na prvním stupni vidím, že jsou děti často venku, a to i ve špatném počasí. Za to jsem moc ráda, protože jsou pak otužilé a zdravé. Ve třídách jsou k dispozici asistenti, kteří žákům pomáhají s učením a těm menším třeba i s oblékáním. Všimla jsem si také, že žáci, kterým se nedaří nebo kteří nemluví finsky, mají speciální podporu a doučování, aby se zlepšili a dělali větší pokroky.

Řezbářství, háčkování a tři jazyky

Už od nulté třídy se tu pracuje na tabletech a počítačích, ale vlastní telefony by měly po dobu výuky být schované. Mám pocit, že i mladí Finové tráví hodně času na mobilech, ale je to asi celkem logické, mají tam třeba třídní WhatsApp skupinu a školní e-mail a elektronický informační systém. Na druhou stranu tady ale školy mají opravdu krásné a bohatě vybavené dílny, které slouží k výuce ručních prací. Každé finské dítě tak už v raném věku ví něco o šití, vaření, řezbářství, pletení, háčkování a podobně. Stejně tak mám pocit, že třeba občanská výchova je tu velmi praktická. Děti se například učí, co to jsou daně a jaké se platí, jak vystavovat faktury a podobné věci užitečné do života. Škola nabízí také hodně volitelných předmětů, mezi které patří třeba posilování, robotika, první pomoc a podobně.

Jinak mají na prvním stupni asi podobné předměty jako v Česku, tedy finštinu, matematiku, občanskou výchovu, prvouku, tělocvik... Na druhém stupni pak přibývá historie, zeměpis, chemie, fyzika, biologie. Postupně se také zvyšují nároky na děti; starší syn se dlouho doma vůbec učit nemusel a nosil výborné známky, ale teď na druhém stupni už se na to před testem podívat musí. Zajímavá je tu výuka jazyků. Začátek angličtiny se posouvá do stále mladšího věku. Nejstarší syn se začínal učit ve třetí třídě, nejmladší dcera už v nulté. Každopádně všechny děti se učí anglicky a povinná je i švédština, což je druhý oficiální jazyk Finska, který se používá hlavně na západě. U nás na východě mluví zase mnoho lidí rusky. Od druhého stupně si pak děti vybírají další cizí jazyk, nejpopulárnější je němčina.

Po deváté třídě si žáci mohou vybrat, jestli půjdou spíš na akademicky a všeobecně zaměřenou školu typu českého gymnázia, která se tady jmenuje lukio a je zakončená maturitou, nebo na odbornou školu/učiliště ammattikoulu zakončené zkouškou. Z obou můžete pokračovat v dalším studiu i na vysoké škole a také se můžete i během studia rozhodnout, že chcete přejít jinam, protože vás to třeba na lukio nebaví a raději byste se už naučili nějakou konkrétní profesi. Já sama jsem chodila na ammattikoulu a byla to zajímavá zkušenost. Věk mých spolužáků se pohyboval od 16 do zhruba 40 let u lidí, kteří chtěli změnit obor. Každý měl jiný rozvrh, jiné tempo; výuka byla dost individuální a k zakončení bylo třeba splnit určitý počet různých kurzů a bodů. 

I střední škola, stejně jako univerzity, je ve Finsku komplet zdarma, a to včetně školních obědů, pomůcek a učebnic. Navíc středoškoláci dostávají i studentský příspěvek, a pokud nežijí s rodinou, přispěje jim stát na nájem. Všichni tady chápou, že vzdělání pomáhá lidem k úspěchu, a to si zaslouží i děti z horších socioekonomických podmínek. Ne každá rodina dítě může držet na studiích, ale ve Finsku to díky státní podpoře není problém. 

Aby o sobě děti uměly přemýšlet a mluvit

Přijde mi, že ve školách je tady velmi dobrá atmosféra. U jednoho z dětí jsem řešila zárodky šikany, škola ale zakročila rychle a vstřícně. S námi rodiči komunikuje škola prostřednictvím schůzek, které se konají každý půlrok. Sejde se rodič, dítě a třídní učitel a společně probereme, jak se dítěti daří, co mu jde a co mu nejde, a jak se ve třídě cítí. Mluví hlavně dítě, rodič spíš poslouchá. Každý žák si na začátku roku stanovuje svoje cíle a při schůzce potom vyhodnocuje, jestli se mu jich povedlo dosáhnout a v čem by se měl ještě zlepšit.

Stejně tak se třeba i na pravidelných prohlídkách u lékaře mluví hlavně s dítětem. Zatímco ho změří a zváží, lékař se ho vyptává, jak se má, jak se mu vstává do školy, co ho baví a tak podobně. Když si syn v sedmi letech stěžoval, že se mu nechce vstávat, řekl mu na to lékař, že by měl mít svůj vlastní budík a budit se sám, aby si vypěstoval zodpovědnost. Přišlo mi to vtipné, ale oceňuji, že vedou děti k tomu, aby o sobě přemýšlely a uměly mluvit o svém prožívání.

O Finech se někdy říká, že jsou hodně introvertní a nejraději s nikým nemluví. Myslím, že to není tak docela pravda. Nemají tedy takovou tu tendenci pořád někde být, kterou vídám v Česku. To je ale dáno i tím, že vzdálenosti jsou tu ohromné, a když je kolem vás na všechny strany třeba deset kilometrů jen les, je to prostě jiné. Lidé tu ale jsou dost aktivní. Naše městečko je malinké, přesto tu ale je pro děti hudební škola, dramatický kroužek, hodně možností ke sportu. Stejně aktivní jsou tu i senioři, pro které tady funguje spousta klubů a kroužků, takže mají možnosti se realizovat jinak než v hospodě u piva. Je to tu prostě jiné. Těžko tady můžete vzít děti na hrad nebo na zámek, ale za domem je les, kde můžete poznávat ptáky, rostliny a stromy. A to má také něco do sebe.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.