Eva Marková: Maturitu z češtiny nerušte. Učitel, který zná svůj tým, jej dokáže i důstojně vyzkoušet

Asi největší vášně vzbuzuje právě ta poslední. Její průběh je takový: každá škola vypíše seznam literatury, z nějž si studenti mají složit svůj výčet toho, co přečetli. V den maturity si z něj vylosují jedno dílo a na „potítko“ dostanou pracovní list s ukázkou z tohoto díla doplněnou krátkým výňatkem z textu neuměleckého (bývají to komentáře z internetové diskuse, paragrafy, slovníková hesla a podobně). O obou textech pak pohovoří.

Dosud platilo, že si student ze školního seznamu volí dvacet knih, od letoška jich může být víc. A také se mění způsob hodnocení studentského výkonu: dosud způsob bodování poměrně detailně rozepisoval Cermat, nyní si škola kritéria pro bodování stanovuje sama.

To má své výhody, především v tom, že lze zadání i kritéria hodnocení přizpůsobit žákům konkrétní školy. Pracovní list pro odborné školy tak může vypadat jinak než ten pro gymnazisty, rozsah i náročnost výňatků z uměleckého i neuměleckého textu vybírá učitel. Každá škola, každý obor, tak může podobu ústní zkoušky přizpůsobit svým potřebám a zaměření, jediným spojujícím bodem zůstává požadavek, aby každý člověk s maturitou adekvátně rozuměl uměleckému i neuměleckému textu. Zkrátka aby uměl číst.

Vergilius ze šroubárny

Což o to, bylo by krásné, kdyby si i skladník ve šroubárně četl Vergilia v originále, jak praví známý bonmot, ale asi to není nutné. Každý maturant by měl být schopen pohovořit třeba o Farmě zvířat, Velkém Gatsbym, Revizorovi nebo básních Jáchyma Topola či Jiřího Ortena, anebo se nebát novější literatury – například od Petry Soukupové nebo Aleny Mornštanjnové. Od gymnazistů už bych ovšem očekávala i znalosti právě toho Vergilia, Goetha nebo Woolfové.

Letos to sice není na pořadu dne, ale obecně si podobnou „kalibraci“ dovedu představit i při zadávání slohové práce. Na obchodní akademii mohou studenti psát průvodní dopisy k objednávce zboží, na odborných školách zformulují popis pracovního postupu nebo popíšou umělecké dílo, zatímco na gymnáziu budou studenti tvořit postmoderní povídky, úvahy nad genderem nebo barokní exempla.

Jistě, takovou zkoušku už nelze nazývat jednotnou a takto diverzifikované pojetí nás vrací do doby před Cermatem. To si evidentně uvědomuje i ministerstvo, takže jako státní maturitu označuje pouze didaktický text, zatímco sloh i ústní zkouška jsou části profilové a měly by tedy reflektovat profil školy, na které se maturita skládá.

Právě ta volnost a důvěra, kterou stát vrátil učitelům do rukou (a můžeme doufat, že své uznání vloží i do finančních prostředků pro ty, kteří maturitní zkoušky připravují a provádějí), mi i navzdory chaotičnosti a náhlosti všech těch změn přijde důležitá: stát totiž říká, že učitelům věří, že jsou schopni adekvátně vyzkoušet své studenty. Počítá s tím, že jim nebudou ani nadržovat, ani ubližovat.

To je rozhodnutí, které právě v současné pandemické situaci považuji za zásadní. Nemá cenu dovolávat se jednotných pravidel pro všechny (snad jen těch bezpečnostních). Co ale cenu má, je apelovat na soudnost, ale i kreativitu a erudici všech učitelů a učitelek. Právě oni by totiž měli být těmi nejlepšími průvodci svých svěřenců.

Pokud to tak je, pak se nemusí nikdo bát letošních maturit z češtiny, protože kdo jiný než učitel, který zná svůj mančaft, ví, jak má zkoušet, aby zachoval důstojnost zkoušeného i celé zkoušky.

Eva Marková učí na Gymnáziu Jana Keplera v Praze. Studovala češtinu, němčinu, komparatistiku a učitelství na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Nyní se v doktorském programu zabývá didaktikou literatury na Univerzitě Palackého v Olomouci. Věnuje se kulturní publicistice, připravuje Učitelský barcamp.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.