Francouzská škola očima české maminky: Moc nadšená nejsem, hodně věcí se tu učí nazpaměť

Moje děti žijí odjakživa ve Francii a procházejí francouzským školním systémem. Jejich prvním jazykem je také rozhodně francouzština. Syn česky mluví, dcera jen trochu, oba částečně hovoří anglicky. Rozvíjet češtinu jsem se snažila, ale v synově školce jsem dost narazila, tlačili na mě, abychom mluvili výhradně francouzsky, že jinak bude mít později ve škole problémy. Čeština šla tedy bohužel trochu bokem.

Škola podle bydliště, od rána do půl páté

Ve Francii se státní školy striktně přidělují podle spádové oblasti bydliště žáků. Jen v naprosto výjimečných případech je možné požádat o změnu školy. Do soukromých škol se může každý hlásit bez omezení. My jsme spadali do poměrně vyhlášené školy. Nedávno jsme se přestěhovali, ale naštěstí můžeme školu dochodit, i když už tam nebydlíme. Máme to teď zhruba kilometr a chodíme pěšky.

Děti přicházejí do školky i do školy mezi 8:20 a 8:30. Dceru můžu ve školce dovést až do třídy, ale do školy dovnitř nesmím, je kolem ní plot a přísně se kontroluje, kdo jde dovnitř i ven. V pondělí a ve čtvrtek má syn vyučování do 16:30, v úterý a v pátek do 15 hod, ale děti většinou ve škole zůstávají a mají nějaké kroužky nebo kurzy, zase do půl páté. Ve středu se končí už v 11:30.

Rodiče zůstávají stranou

Nemůžu moc srovnávat kvalitu a styl výuky ve Francii a v Česku, přece jen jsem už dlouho pryč. Jeden rozdíl je ale na první pohled vidět – já seděla v klasické lavici se sousedem, u nás sedí děti jakoby v delších řadách, bez mezer. O přestávkách děti bývají venku na dvoře školy.

O atmosféře v naší škole se toho moc říct nedá, je taková nijaká. Rodiče se do chodu školy moc nezapojují, asi spoléhají na to, že když dali dítě do dobré školy, nemusejí se už o nic moc starat. Co slyším od kamarádek, jinde se rodiče zapojují víc. Učitelům se na začátku ani na konci školního roku nenosí květiny a dárky, jako si to pamatuji z dětství já.

Děti i učitelé bývají unavení

Musím říct, že z toho, co zatím vidím v naší základní škole, moc nadšená nejsem. Adrian se hodně věcí učí nazpaměť. Navíc se tu výsledky – ne tedy známky, ale body – berou hodně vážně, protože na nich záleží, jestli se dítě dostane na dobrou střední nebo vysokou školu. Projekty tu moc nedělají. Jen si pamatuju, že si žáci z Adrianovy třídy jednu dobu psali s nějakou jinou třídou v jiném městě.

Školní dny jsou dlouhé a děti chodí domů velmi unavené. Na druhou stranu ale máme poměrně dost volna – po každých zhruba 2 měsících ve škole míváme dva týdny prázdnin, což je bezva.

Myslím, že ty prázdniny potřebují i učitelé. Na francouzské poměry mi přijde, že nejsou nijak skvěle placení, respekt k nim upadá a často kvůli různým škrtům ve financích mívají i víc než 30 dětí ve třídě. To je hodně a o nějakém individuálním přístupu v té chvíli nemůže být řeč. Občas tedy učitelé stávkují.

Národnostně pestré třídy, platba za obědy podle výdělku rodičů

Družinu tu máme, platí se navíc. Platí se i obědy, ale nestojí každého stejně. Cena se počítá podle výdělku rodičů. Někdo platí 10 centů, někdo i 7 euro za oběd. U nás jsou obědy velmi dobré. Nemáme kuchyň, jídlo se dováží, a ze 70% jde o biopotraviny. To není rozhodně všude samozřejmostí.

Známkuje se na body a domácí úkoly záleží na tom, jak si to učitel nastaví. Loni měl Adrian štěstí na učitele, který úkoly domů vůbec nedával, naopak dva roky předtím si nosil domů práce poměrně dost.

Ve škole jsou pomocní učitelé, asistenti a psychologové, kteří pomáhají dětem s poruchami chování nebo učení. Centrum Paříže je tak národnostně pestré, že se dá říct, že vlastně většina z nás jsou imigranti. Nejlepší kamarádi Adriho jsou Číňan, Mexičan, Armén, Američan, Francouz a Portugalec. Máme ve třídě i speciální sociální třídu, pro děti imigrantů, kteří vůbec nemluví francouzsky.

Eliška Maben odešla do Francie před osmnácti lety. Celou dobu se věnuje modelingu. S manželem Martialem, který pracuje jako ředitel francouzské pobočky mezinárodní IT firmy, vychovávají v centru Paříže devítiletého Adriana a pětiletou Alvys. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.