Helena Zitková: Rodiče by po škole měli chtít zrušení známek a povinných domácích úkolů

Bezpečné prostředí, protože strach do školy nepatří

V dnešní době je na základě poznatků z neurovědy více než jasné, že základem kvalitního učení je pocit bezpečí. Pokud se náš mozek cítí ohrožený, přepíná se do svých nižších funkcí a doslova bojuje o přežití prostřednictvím automatického výběru z triády útok – útěk – ustrnutí. V tomto stavu se nemůžeme učit, i kdybychom sebevíc chtěli, protože náš mozek nám to jednoduše nedovolí. Škola má být proto místem, kde je dětem dobře, kde se necítí ohrožené a nemají důvod ke strachu. Teprve potom se mohou kvalitně učit. Je na škole a na učitelích, aby takové prostředí pro všechny děti zajistili. 

Respektující komunikaci, protože pocit podřízenosti do školy nepatří

Respekt je jednou z podmínek bezpečného prostředí a vzájemná respektující komunikace je jeho hlavním projevem. Ve škole nastává specifická situace v tom smyslu, že do komunikace spolu vstupují učitelé jako dospělí profesionálové a dítě ve své konkrétní vývojové fázi mnohdy s ještě ne zcela rozvinutými komunikačními a sociálními dovednostmi. Nicméně z hlediska lidskosti a důstojnosti jsou si učitelé i děti rovni a jako partneři v komunikaci jsou na rovnocenné úrovni. Ačkoliv je tedy sice dítě mladší a má méně zkušeností, není vůči učitelům v podřízené roli. Učitelé jsou zodpovědní za to, že bude k dítěti ve škole přistupováno s respektem. Je přirozené, že učitel je pro dítě sociálním vzorem, a proto má být také modelem respektující (nenásilné) komunikace. Není tak možné, aby učitelé na děti ve škole křičeli, ponižovali je, zastrašovali, zesměšňovali či ironizovali nebo se jinými obdobnými způsoby pokoušeli uplatnit nad nimi moc, protože ji jednoduše nemají. 

Podporu vnitřní motivace k učení, protože tresty a odměny do školy nepatří

Děti jsou přirozeně zvídavé a zvědavé a učitelé tak mají skvělé výchozí podmínky pro to, aby nechali každé dítě projevovat se ve své jedinečnosti a bezprostřednosti. Je škoda tuto šanci promarnit a udusit dětskou zvídavost manipulací v podobě odměn a trestů. Takzvaná metoda „cukru a biče” není proto z pohledu vnitřní motivace a zodpovědnosti za vlastní učení v moderní škole uplatnitelná. Mnohými, zejména prvostupňovými, učiteli používané odměny (často v podobě usměvavých smajlíků, razítek, bonbónků, dukátků a dalších uměle vytvořených vnějších motivátorů) nejsou z pohledu přirozené zvídavosti a touhy učit se vůbec v pořádku. Děti se takovému manipulujícímu postupu velmi rychle přizpůsobí a bez vidiny odměny nechají svou zvídavost v klidu spát. 

Stejné je to s tresty. Ty jsou také pouhou manipulací a nevedou k ničemu jinému, než k motivaci dítěte se trestu vyhnout, a to i způsobem, který nemá s touhou se učit vůbec nic společného. Navíc učitelé smí ve škole používat pouze výchovná opatření uvedená v zákoně (napomenutí, důtky). V podstatě to znamená, že dítě nemůže ve škole dostávat žádné tresty. Není například možné, aby bylo dítě potrestáno zkoušením, testem nebo úkolem navíc, pětkou za nepřinesený domácí úkol, pohlavkem, zůstáváním „po škole“, několikanásobným přepisováním výroků typu „Už nikdy nebudu mluvit sprostě“ a podobnými výmysly učitelů. Používání těchto ponižujících postupů žádný dokument učitelům v dnešní době neumožňuje. 

Smysluplné činnosti, protože bezcílné přepisování z tabule a nesmyslné biflování do školy nepatří

V dnešním světě přehlceném informacemi nemá cenu dělat z dětí chodící encyklopedie, které na požádání odříkají namemorovaná fakta. Tento přístup je již ve vzdělávání překonaný a škola rozhodně nemá být místem, kde děti dostanou nebo si zapíší informace, které se mají doma naučit, aby potom mohly být v životě úspěšné. Škola totiž není „přípravou na život”, jak se často říká, ale je plnohodnotnou součástí života, který děti žijí právě teď. Z tohoto důvodu má být místem, kde mají děti příležitosti objevovat a prozkoumávat svět kolem sebe, vnímat ostatní lidi a tvořit s nimi vztahy, diskutovat, tvořit a spolupracovat. Mají mít také možnost zkoušet, chybovat, znovu zkoušet a vyhodnocovat to, co dělají, a hlavně poznávat samy sebe a zjišťovat a rozvíjet se v tom, co je zajímá. Jednoduše řečeno, děti mají mít ve škole prostor ke svému růstu ve všech sférách svého bytí. 

Podporu kritického myšlení, protože bezduché přijímání informací do školy nepatří 

Kritické myšlení je založeno na práci s informacemi, které se k nám z různých stran dostávají, a je to zcela jistě jedna z důležitých dovedností, kterou by měla škola v našich dětech rozvíjet. Dá se předpokládat, že kriticky myslící člověk umí dobře nakládat s informacemi a jen tak se nenechá obalamutit a opít rohlíkem. Abychom dokázali odolávat nebezpečné manipulaci, je potřeba informacím rozumět a vědět, jak je ověřovat. Důležité v tomto směru je, aby učitelé nebyli ve škole jedinými nositeli informací. Pro rozvoj kritického myšlení je zapotřebí, aby dítě mělo měl přístup k informacím z různých zdrojů a dostalo prostor je prozkoumávat, učit se je analyzovat, mezi sebou porovnávat, vyhodnocovat a dávat je do kontextu vlastního chápání a porozumění světu. Zkrátka s informacemi důkladně pracovat. Je například skvělé, když má dítě ve škole možnost zpochybňovat informace, které se k němu dostávají. To je totiž základ kritického myšlení. 

Kvalitní zpětnou vazbu, protože známky kvalitní zpětnou vazbu neposkytují

Rodiče i dítě získávají na základě kvalitní zpětné vazby konkrétní informace o tom, jak se dítě učí, kde se nachází na cestě za cílem a zda jeho úsilí k cíli vůbec vede. Dlouhodobě zažitá představa, že známka říká, jaké má dítě ve škole výsledky učení, je zcela mylná. Známka je jen subjektivně vytvořené číslo, které nedává nikomu žádnou konkrétní informaci o ničem. Výsledná známka na vysvědčení může být koktejlem složeným z různých přísad, a to u každého dítěte jinak. Různí učitelé mají odlišná hodnoticí kritéria, jeden a ten samý vyplněný test může být tak několika učiteli ohodnocen různými známkami. Do celkové známky se pak mohou promítnout nejen různě ohodnocené znalosti a dovednosti dítěte, ale také subjektivně učitelem „měřená” snaha a aktivita dítěte v hodinách, pětky za opisování, zapomínání pomůcek nebo neodevzdané domácí úkoly, ale také různé emoce a nálady učitele. V souvislosti s tím se naskýtá otázka, k čemu jsou vlastně potřeba všechna ta pololetní a závěrečná vysvědčení plná nicneříkajících subjektivně vytvořených známek. Jisté je, že rozhodně nemají nic společného s podporou dítěte v jeho učení. Jediné, co známky dokáží, je roztřídit a seřadit děti podle hodnoty známky. To může vést ke škodlivému škatulkování a porovnávání dětí mezi sebou, což může být pro učení velmi demotivační.

Dobrovolné domácí úkoly, protože povinné domácí úkoly do školy nepatří

Škola se jako veřejná instituce řídí zákony a pravidly ukotvenými v legislativních a na ně navazujících školských dokumentech (zejména Rámcových vzdělávacích programech). Z pohledu povinných domácích úkolů je zásadní, že školský zákon vymezuje pravomoce učitelů pouze do školního prostředí. Znamená to, že učitelé nemají žádné právo zasahovat do volného času dětí a jejich rodičů a nemohou povinně vyžadovat plnění jakýchkoliv úkolů nad rámec školního vyučování. Samozřejmě mohou nabízet a doporučovat různé možnosti pro procvičování, prohlubování a upevňování toho, co se ve škole děti učí, pouze však na dobrovolné bázi.

Rodiče by se měli zajímat o to, co se děje ve škole, mohou se chodit dívat do hodin a diskutovat s učiteli. A pokud zjistí, že škola nenaplňuje jejich očekávání, mohou se ptát, proč to tak je, informovat školu, že s jejich postupy nesouhlasí a požadovat pro své dítě kvalitní vzdělávání. 

Helena Zitková působí na Univerzitě Pardubice, kde připravuje budoucí učitele anglického jazyka na jejich profesní dráhu v oblastech moderní pedagogiky a osobnostního rozvoje. Zejména se zabývá tématy sebeřízeného učení, bezpečného prostředí a rozvoje soft skills. Dlouhodobě také působí jako lektorka dalšího vzdělávání učitelů a je programovou ředitelkou konferencí Vzdělání pro budoucnost, jejichž hlavním organizátorem je Mensa ČR. Má zkušenosti jako učitelka na základní i střední škole i v soukromém a firemním sektoru. Je spoluautorkou knihy Připravte děti na život - Rozvoj soft skills pro každého.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.