Honza Dolínek: Proč mi známky leží v žaludku? Nejsou dobré ani špatné samy o sobě, ale tím, co v nás probouzejí

Známky jako takové jsou v tom nevinně. Jak se říká ve filmu Dobří holubi se vracejí: „S knihami je to jako s alkoholem. Nejsou dobré nebo špatné samy o sobě, ale tím, co v nás probouzejí.” A tak je to i se známkami. Nemůžou za to, že nám, dětem i dospělým tak čechrají pírka.

Číslo reprezentuje měřitelný údaj a známka tedy ilustruje, jak moc nebo málo něco umím. Jednička = výborně, pětka = nedostatečné. Cajk, tak v čem je problém? Podle mě je v tom, že těch pět číslic nás klame tělem. 

Známky ve škole se totiž nepoužívají pro měření, ale pro hodnocení. A tady se dostáváme na tenký led. Od stručného numera chceme sdělení. Komunikace v životě (školy nevyjímaje) ale bývá spíše košatá než holá. 

Učitelé o této nedokonalosti známkování dávno vědí. Proč by jinak objevili jedničky s hvězdičkou či podtržené, dvě mínus, tři plus… Jeden soudruh učitel dokonce za mých školních let udělil šestku. 

Nevadí, řekneme si. Známky neříkají vše, ale jsou aspoň snadno pochopitelné. A jsou motivací! Bič na vysvědčení rozsvítí oči každého prvňáčka spolehlivěji než zdlouhavá zvukomalebná pochvala. Děti jsou přirozeně soutěživé a po známkách touží. Jak jinak poznají, jestli jsou lepší, nebo horší? Podobné argumenty slýchám často. Neumím je vyvrátit, protože opravdu znám děti i rodiče, kteří známky a miniorgasmy, které vyvolávají (ty dobré, ovšem), milují. 

Známková dočasnost

Moje školní zkušenost ale byla jiná. Patřím ke generaci, v jejímž školním universu dominovaly verše: „Dělejte si poznámky, jde vám přece o známky.“ Nikdy jsem tomu jako dítě nerozuměl. Proč se mám ve třídě hlásit a „vytahovat“ tím, že něco vím, když přece úplně stačí, že to vím? O jedničky jsem usiloval málokdy, učil jsem se hlavně, abych nedostal známky špatné. Těch jsem se obával.

I kvůli tomu jsem do školy nechodil moc rád. O to raději jsem se ve volném čase učil od dospělých mimo školu. Babička pracovala v hračkářství a mně se moc líbilo, jak rychle večer počítala tržbu. Naučila mě to. Když jsem se v součtu zmýlil, nedostal jsem ani pětku, ani mi nevyhubovala. Jen řekla: „Honzíku, znovu. Pokladna ti musí sedět na halíř přesně, jinak nejdeme domů.“ To dává smysl, což? 

Nedostatkem známkování, který doma opakovaně řešíme s dětmi, je jejich dočasnost. Po ukončení školní docházky se prakticky nikdo už se známkami nepotká. Jistě, krasobruslařky nebo účastníci StarDance si v bodování libují, ale to je výjimka potvrzující pravidlo. Pracoval jsem ve státní správě, byznysu i nezisku. Nikde nebyla součástí hodnocení odvedené práce známka. 

Už slyším námitku: a co výplata či odměny? To přece JE číselně vyjádřené hodnocení. Známky se často přirovnávají právě k výplatě. Chápu, ale nesouhlasím. Dovedete si představit, že zaměstnavatel zaměstnanci bez dalšího slova sníží plat nebo zákazník nezaplatí řemeslníkovi za práci? To si nikdo nenechá líbit, i kdyby důvodem bylo, že něco opravdu udělal špatně. Určitě budou požadovat vysvětlení. Tutově od druhé strany budou chtít slovní hodnocení.

Iluze lepšího života jedničkáře

A vlastně nejvíc nefér mi na známkách připadá, že dětem podsouvají iluzi, že čím lepší známky, tím lepší život. Pravda je ovšem zcela jiná. Příkladů máme kolem sebe každý dost. Podprůměrný trojkař může žít mnohem radostněji a užitečněji než jedničkář. 

A tak pevně doufám, že známky brzy ztratí současné výsadní postavení. Aby to ovšem nevyznělo nějak drakonicky: nebyl bych rád, kdyby kyvadlo hodnocení překmitlo z jedné extrémní polohy „známkování“ do druhé extrémní polohy „pouze slovní hodnocení“. Známkovači by si našli místo číslic slovní fráze a pracovali by stylem copypaste, a to by bylo jako přejít z deště pod okap.

Známkování je tu s námi nějakých 200–300 let, ale jak své žáky hodnotili Pythagoras, Koperník nebo Komenský? Víme, že Jan Amos se soustředil na opravy omylů a pochvaly. To je podle mě zdravý koncept! Funguje v rodině, v práci, ve sportu, v umění. Funguje i mnohých učitelům ve škole. Takže...

Honza Dolínek vystudoval obor sociální práce. Momentálně vede obecně prospěšnou společnost EDUin a snaží se žít podle poselství Jana Wericha „když už člověk jednou je, tak má koukal, aby byl”. Se ženou Janou mají tři děti školního věku.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.