Jak jsem na učňáku potkala básníka. V dětech jsou skryté poklady, říká učitelka češtiny

Aleše jsem učila od třeťáku, na Střední odborné škole třineckých železáren. Obráběči kovů, češtinu měli každý druhý týden dvě hodiny. Dvacet pět kluků s nízkou motivací. Někdo spí na lavici po flámu, někdo jen tak bez zájmu kouká, bylo to pikantní. Klasická výuka nefunguje, to je jasné, a tak jsem hledala jiné cesty. Napadlo mě zavést na začátku každé hodiny mluvní cvičení. Jeden žák, který má ostatním povyprávět o něčem, co ho nějak zajímá. Hudba, marihuana, neomezovala jsem to. Téma bylo na nich. Délka tři až pět minut. Výsledky nic moc, prezentace byly dost chudé nebo krkolomné a ve třídě zatím panoval chaos. Smysluplných chvilek bylo málo.

Až jednou prezentoval Aleš. Třída postupně utichala a nějak přirozeně začala zaujatě naslouchat - ne tři, čtyři, pět, ale troufnu si říct snad deset minut. Obdivné ticho mu myslím bylo největší odměnou. Tohle pouhá známka nedokáže... Jeho vyprávění o slavných reprobednách Marshall bylo zajímavé a výborně podané. Jsem varhanice a pro hudbu mám velkou slabost, to nás pak taky sblížilo, o těch bednách ale zrovna nic nevím, i když je to pojem, jak jsem se dozvěděla. Aleš má taky rád hudbu a hraje na basovou kytaru.

…

Hodiny češtiny jsem dále rozvíjela. Hodně jsem je stavěla na poslechu nějaké četby nebo smysluplných písniček, které by mohly tyhle kluky oslovit, třeba od Filipa Topola. Poslechli jsme si píseň a rozebírali text. Taky jsem jim dala přečíst E. A. Poea. Aleš pak od něj přečetl vše, co mohl sehnat. A jednou zaklepal na dveře kabinetu a na mobilu mi ukázal svou báseň. A pak i další.

Poslala jsem ukázku jeho veršů básníku Zdeňku Hronovi, kterého znám, ten ho povzbudil k pilnému čtení poezie a psaní a psaní. A taky své kamarádce básnířce Leně Pešák z Třince.

Aleš pak přešel na maturitní obor seřizovač-mechanik, tam jsem ho taky ještě učila, a loni odmaturoval. Ze sedmnácti dětí v jeho třídě maturitu udělalo šest. Letos v červnu mi Aleš volal, že chce zkusit přijímačky na studium češtiny a české literatury na vysoké škole. Řekla jsem mu, ať to udělá, ale nespoléhá na to, a kdyby to nevyšlo, ať to zkouší dál. Letos se ještě nedostal, a tak si našel práci.

…

Já jsem po nějakém čase z této střední školy odešla učit na základní školu. Vlastně jsem vždycky chtěla učit spíš na střední. Než jsem přišla do Třince, šest let jsem učila budoucí kuchaře a číšníky na SOŠ potravinářské, obchodu a služeb v Brně „na Charbulce“ a bylo to fajn. Třineckou štaci na „Kanadě“ (třinecká čtvrť, kde stojí škola) mi ale otrávilo vedení, mělo špatné priority. Kasárenský režim, ale malý zájem o to vytvořit dobré podmínky pro učitele i žáky tak, aby se chtěli učit. Na škole, kde učím teď, nás vedení podporuje a zároveň nám dává volnost. Rozvíjíme tu v dětech lásku ke čtení.

…

Nedávno jsem byla na maturitním večírku té SOŠ. Pozvali mě kluci, které jsem měla v prváku, třída třiceti tří budoucích elektrikářů. „Proč jste odešla?“ ptali se mě. Při tom setkání bylo jasné, že jsem jim padla do noty. Oni mně taky, ostatně. Objali jsme se a neseme si dál do života vzpomínky.

Ti kluci jsou fajn a je škoda dělat jim ze školy kasárna. Dříme v nich ukrytý potenciál. Ten by bylo ale třeba odhalit už na základní škole. O to se teď snažím.

Veronika Dittrichová vystudovala střední průmyslovou školu stavební v Opavě a pak češtinu a křesťanskou výchovu na Univerzitě Palackého v Olomouci. Poté žila rok v Londýně. Má šestnáct let učitelské praxe, částečně přerušené mateřskou dovolenou s dvěma dětmi. Nyní působí na základní škole Kopernikova v Třinci, která je takzvanou čtenářskou školou (podporující rozvoj čtenářství). O rozvoji čtenářství přednáší i dalším učitelům, naposledy na semináři organizovaném v rámci projektu Pomáháme školám k úspěchu.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.