Jak se má žákyně Anička v Libanonu? Chodí do křesťanské školy a už od tří let se učí čtyři jazyky

Do zahraničí jsem odjela poprvé v roce 2002 jako au-pair, a to do Německa. Poté následovalo Španělsko, kde jsem potkala svého budoucího manžela. Jmenuje se Roger, je to Libanonec a v Barceloně studoval vysokou školu. Ve Španělsku jsme oba pracovali tři roky v jedné britské firmě, pak jsme žili v Dubaji a potom jsme se kvůli práci odstěhovali do Nigérie. Manžel už tam žije desátým rokem, já po narození dcery střídala Libanon, Nigérii a Česko, a když se narodil syn, zůstala jsem s oběma dětmi v Libanonu. Manžel za námi létá co nejčastěji, obvykle tak jednou za 2 měsíce.

Libanon je jako Babylon, děti se tu od tří let učí čtyři jazyky

Děti máme dvě. Anně je 8 let a Lucasovi jsou 2 roky, oba se narodili v Libanonu. Anička je ve 3. třídě a mluví anglicky, arabsky, česky; ve škole se učí francouzsky a zvládá základy španělštiny, protože my s mužem spolu mluvíme španělsky. Lukášek chodí do jeslí a jako hlavní jazyky má francouzštinu a arabštinu, mluví také anglicky. Česky rozumí, ale zatím nemluví. Zní to jako Babylon, ale děti se ve vícejazyčném prostředí pohybují od narození a jazyky nasávají úplně přirozeně.

V Libanonu trvají letní prázdniny tři měsíce, a ty se snažíme celé trávit v Česku. Děti se tu pohybují ve společnosti bratranců a sestřenic, což jim velmi pomáhá s češtinou. Anička v ČR chodí i na příměstské tábory. I v Libanonu se na děti snažím mluvit česky, máme tu české přátele, sledujeme české pohádky a Anička už přečetla v češtině několik knih.

V Libanonu se do školy jde většinou ve třech letech, ale první tři roky jsou v podstatě školka.

Pak následuje devítiletá základní škola, devátá třída je ukončena státní zkouškou. Žáci, kteří mají dobré výsledky, můžou buď jít na průmyslovku, nebo ve škole zůstat až do 12 třídy. To už jsou pak ale rozděleni na matematicko-fyzikální, přírodovědný, ekonomický a humanitní směr. V maturitním ročníku, kterému se tady říká Terminal, dělají další zkoušky, na jejichž základě se pak hlásí na univerzitu. Slabší žáci jdou po deváté třídě do učilišť.

Spádové školy tu nemáme, každý si může vybrat školu, jak potřebuje. Buď si vyberete školu, kde je hlavní vyučovací jazyk angličtina a pak se dítě učí v angličtině a arabštině a francouzštinu má jako třetí jazyk, nebo si vyberete francouzskou a třetím jazykem je pak angličtina. Aby toho nebylo málo, tak děti přijdou do školy se znalostí libanonské arabštiny, ale ve škole se učí spisovnou, která je dost odlišná a taky dost těžká. Takže jsou to celkem spíš čtyři řeči než tři…

Veřejné, soukromé, náboženské nebo mezinárodní - škol je tu dost

Ve veřejných školách se skoro nic neplatí, ale tam výuka i vybavení často pokulhávají a chodí tam spíš chudší děti. Kdo může, posílá děti do škol soukromých. Ty mohou být islámské, mezinárodní nebo křesťanské, které fungují u místních klášterů a vedou je mniši a jeptišky.

Anička navštěvuje křesťanskou základní školu, kde je hlavním jazykem angličtina. Vedou ji mniši, kteří mají také malý klášter a kostel. Máme ji asi 20 minut jízdy. Děti tam vozí buď školní autobus, nebo rodiče. Aby Lucas nemusel dojíždět, dali jsme ho do francouzských jeslí u nás ve vesnici. Už příští rok ale zamíří do stejné školy, kam chodí Anička.

Jak probíhá školní den? Ráno v 7 přijede školní autobus, naloží děti. V 7:30 začíná vyučování a se dvěma přestávkami na svačinu trvá až do 14:30, kdy děti zase přistavené autobusy dovezou domů. Družiny tu neexistují, některé školy ale po vyučování nabízejí mimoškolní kroužky. Většina škol také nevaří, ani nedováží jídlo. Děti si berou svačinky a oběd mají až doma. Ve škole mají také obchůdek, kde si něco malého k jídlu či pití můžou koupit. Přestávky tráví na školním dvoře.

Výuka probíhá podle toho, jaký vyučovací jazyk jste si zvolili. Dcera s angličtinou jako hlavním jazykem má například týdně 7 hodin angličtiny a arabštiny, 4 hodiny francouzštiny, 5 hodin matematiky, která je vyučována v angličtině. Pak má ještě náboženství, občanskou nauku, tělocvik a výtvarnou výchovu, kde je vyučovacím jazykem arabština. Muslimské děti v křesťanské škole nemusejí chodit na výuku křesťanství, ale probírají náboženství jako celek.

Na veřejných školách je výuka vedená především frontálně. Na soukromých a mezinárodních se klade důraz na individuální přístup. Děti dělají projekty, jezdí na exkurze, často mívají různé besedy a přednášky na všelijaká témata.

Za pozdní příchody vyhazov? I to se může stát

Děti chodí do školy oblečené ve školních uniformách s emblémem školy, čímž se stírají rozdíly v hmotném zabezpečení rodin.

Atmosféra ve škole je příjemná, ale také velmi přísná. Klade se obrovský důraz na disciplínu; za několik pozdních příchodů může být student klidně i vyloučen. Omluvenky se přijímají buď od lékařů, nebo musejí rodiče osobně přijít do školy a dítě omluvit. Pokud to neudělají a ten den se píše nějaký test, dítě má automaticky tu nejhorší známku. Tak chce škola zamezit tomu, aby se žáci vyhýbali písemkám.

O přestávkách na děti dohlížejí učitelé, aby nedocházelo k šikaně, a snaží se zapojovat do kolektivu nově příchozí. Spolužáci Aničky jsou děti z okolních vesnic a také děti libanonských rodin, které se vrátily ze zahraničí. Měli ve třídě dvě uprchlické děti ze Sýrie a Iráku a škola je i centrem pro autistické děti. Autisty má Anička ve třídě dva.

Naše škola má Sdružení rodičů, které řeší věci mezi školou a rodiči. Když se chceme zeptat na prospěch dítěte, můžeme kdykoliv o přestávce zajít za učitelem. Několikrát ročně jsou také hromadné schůzky, kde nám vedení školy a Sdružení rodičů prezentují, co je nového, a kde se dá o věcech diskutovat.

Mobily jsou zakázané. Pro syrské uprchlíky je tu odpolední výuka

Hodnocení probíhá v procentech. Každý předmět má stanovený určitý počet bodů, na kolik by ho student měl zvládnout, a podle toho se pak vypočítá percentuálně hodnocení. Nakonec se ještě sečtou procenta ze všech předmětů a vypočítá se jedno celkové hodnocení. Školní rok se dělí na tři trimestry a ty ještě na poloviny, takže "vysvědčení“ dostávají rodiče 6x za školní rok.

Domácí úkoly záleží od konkrétní školy, ale obecně si myslím, že je jich celkem dost. Je to dáno tím, že se děti učí tři jazyky a velký důraz je kladen i na matematiku a vědy, takže každý den máme úkolů hned několik. Děti si každý den musejí doma projít pár příkladů, ve všech třech řečech píšou diktáty každý týden a k tomu musejí číst a psát slohové práce. U dcery ve škole ale mají asistenty, kteří dětem pomáhají, protože jde o školu inkluzivní. Každá škola také mívá zdravotníka.

Využití technologií je odvislé od typu školy a jejích finančních možnostech. Veřejné školy těch technologií obvykle moc nemají, ale soukromé a mezinárodní se snaží držet krok se zahraničím, takže mívají dobře vybavené počítačové místnosti a na některých školách dokonce musí mít každý žák iPad, na němž dělá úkoly a prezentace.

Ve většině škol je zákaz používání telefonů. Škola, kam chodí naše Anička, má pro děti k dispozici velké hřiště, kde o přestávkách hrají basket, fotbal, skáčou přes švihadlo nebo si prostě jen tak povídají. To mi přijde mnohem lepší, než když každé dítě sedí samo u svého telefonu. Doma iPad a počítač máme, ale i tam dětem čas omezujeme a spíš se je snažíme vést ke čtení a dalším aktivitám.

Co říct na závěr? Libanon je velmi malá země s asi 3 miliony obyvatel, a říká se, že dalších 15 milionů žije v zahraničí. Ekonomická situace v zemi není moc dobrá, platy tu jsou nízké a nezaměstnanost vysoká. Proto mnoho lidí odchází do zahraničí a zase se vrací a školní systém je těmto přesunům uzpůsobený. Děti, které žily delší dobu v zahraničí nebo nemají libanonské občanství, můžou požádat o zjednodušení arabštiny a třetího jazyka. Jsou pro ně zřizovány speciální třídy a mívají individuální plán.

V Libanonu je také více než milion uprchlíků ze Sýrie, kteří se dělí na registrované a neregistrované. Děti, které mají oficiální status uprchlíka, můžou navštěvovat místní školy, ale záleží to na finanční situaci rodičů. Na některých veřejných školách dokonce funguje i systém odpoledního vyučování, kam docházejí právě uprchlické děti.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.