Jan Jícha: Jedna z důležitých úloh učitele? Pomoci žákům vybudovat zdravé sebevědomí 

Jsem přesvědčen o tom, že škola hraje v budování zdravého sebevědomí zásadní roli. Že je vychloubačný žák učiteli protivný, by nemělo zviklat jeho odhodlání mu pomoci od nemocného sebepojetí ke zdravému. Snažit se tyto projevy potlačit (nevytahuj se pořád, nemáš s čím), by byla mylná strategie. Tím by se jeho nezralé sebevědomí ještě více pošlapalo.

Pak jsou tu ještě děti sebepodceňující se, ale zároveň nesmělé a pasivní. Nejjednodušší způsob podpory je nechat je zazářit, ale mnozí se v takové roli všem na očích necítí dobře. Výhodnější je nastavení atmosféry třídy a školy takovým způsobem, že se žák zbavuje strachu z neúspěchu postupně. Může to trvat i řadu let, ale výsledky takové proměny jsou dojemné. Zažil jsem totální introverty či autisty, kteří se postupně osmělovali natolik, až jednoho dne zvládli prezentovat svou práci nebo hrát divadlo před celou školou.

Pár tipů, jak přesměrovat sebepojetí mladého člověka k lepšímu: 

Pochvala – banální, ale mocný prostředek, s nímž se dá rozmanitě pracovat. Vedle známky z testu lze připsat pár slov – žáka podpoří fakt, že se učitel zabýval jeho osobou a stálo mu za to formulovat jedinečný komentář. Jedna žákyně se mi před lety svěřila, že jí na celý rok stačilo ke štěstí, když si pod svým fejetonem přečetla „To je přesně ono“. Ocenit lze i solidní pokrok či snahu slabšího žáka. Je na učitelově invenci, aby vypozoroval, v čem může který žák vyniknout, a tuto příležitost pro něj připravil. 

Na pochvalu může navazovat přidělení zodpovědné role – i studijně slabí žáci mohou být výbornými organizátory třeba mimoškolních akcí. Přirozené vůdčí typy je možno motivovat ke spoluvytváření dobrého ovzduší i k pomoci outsiderům. Naopak zakřiknuté děti mohou být vynikajícími patrony nastupujících mladších spolužáků, protože v kontaktu jeden na jednoho se tolik neostýchají a společenská podpora je vlastně vzájemná. 

Upřímnost – děti jsou velmi citlivé na přetvářku a nejradši mají autentické učitele, kteří si před nimi na nic nehrají, vyzařuje z nich láska a úcta, ale i spravedlivá zloba nebo zklamání, je-li to potřeba. Pro sebevědomí mladého člověka je enormně důležité, aby neměl pocit, že mu někdo podlézá, lže, zatajuje část skutečnosti nebo mu naprázdno lichotí.   

Zvýšení laťky – může se stát, že žák v něčem natolik vyniká, až mu to komplikuje vztahy s ostatními. Zde je opět příklad z praxe: prvňák vysoce sportovně nadaný a extrémně, až bezohledně soutěživý postupně přišel o všechny kamarády, které s ním nic nebavilo. Na hřišti uchvátil míč, rozběhl se s ním sám přes hřiště a dal gól do prázdné brány, třeba desetkrát za sebou. Chybný – přesto běžný – postup by byl nabádat ho, aby běhal pomaleji, víc přihrával, nekazil dětem hru, jinými slovy aby se přizpůsobil slabším. Takové metody ale vedou jen k frustraci. V tomto případě učitelka konzultovala toho nejpovolanějšího – fotbalového trenéra. Dotyčný mistr má odteď povolené jenom dva doteky, ne proto, aby si méně zahrál, ale aby se zlepšil v technice práce s míčem. 

Zdravé sebevědomí je jako nedobytná pevnost. Kdo si je jistý sám sebou, po tom se jen neškodně svezou útoky, narážky a jiná hloupost okolního světa. Dobře ale víme, že ve zranitelném věku, někdy třeba s nedostatečně fungující rodinou, je velmi těžké si takové sebevědomí vybudovat. Právě proto by si měl být učitel vědom své klíčové role a všemi dostupnými prostředky usilovat o to, aby se sebevědomí jeho svěřenců co možná nejvíc posilovalo. Znakem úplného mistrovství potom je, když si to učitel ani neuvědomuje a soustavně se ke všem chová tak, že to žáci i po letech hodnotí jako vynikající posilu pro utváření svého sebevědomého já. 

Jan Jícha je vystudovaný bohemista a španělštinář, učitel, spisovatel, překladatel a písničkář. Učil na Gymnáziu Jana Keplera, spoluzakládal a řídil soukromou základní školu, nyní působí jako zástupce ředitele.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.