Jan Kršňák: V domácnosti s batoletem by vůbec neměla hrát televize

mladší půl roku. Pro starší děti je televizních pořadů nepočítaně. Většina z nich se honosí přívlastkem „vzdělávací“. Předpokládá se, že od nejútlejšího věku je dobré učit děti pasivně sledovat televizi. Musí přeci poznat svět. Také existují speciální kanály pro kočky a pro psy. Aby se doma nenudili, když jsou lidé v práci.

Televize často funguje jako hluk na pozadí. Žijeme ve společnosti, která se bojí ticha.

Málokdy televize říká něco smysluplného. Vlastně jde o médium, jehož smyslem je vysílat nesmysly. Televize nebyla vynalezena, aby informovala. Televize má bavit. Zabavovat. Nemá svým divákům něco dávat. Má jim brát. Televize nám bere čas, uspává nás (alfavlny, které televize vyzařují, snižují obratnost mozku) a rozrušuje naše vnímání světa i nás samotných.

Malé děti nasávají svět jako houby. Nasáváním okolního světa se postupně stávají

samy sebou. Naslouchají slovům, přiřazují je k emocím, gestům, činům, a tak se učí mluvit, vyjadřovat se. Děti se učí napodobováním. Protože je zajímá všechno, ale opravdu všechno, přesouvají svou pozornost z jednoho na druhé neuvěřitelně rychle a obratně. Děti jsou nezastavitelné, pokud se jedná o učení se novým věcem. Televize je však dokáže zastavit spolehlivě.

Sledovat malé děti, které nikdy nezastavují, jak přišpendleně sedí před obrazovkou a

nechávají se hypnotizovat rychlými střihy a barevnou explozí, je zvláštně zneklidňující. Co se tam odehrává? Mozek přijímá impulsy rychleji, než je dokáže zpracovávat. Jde jen o barvy a zvuky, jež vnímá mysl, ale které nikterak nesouvisejí s pohyby těla. Tělo je tu najednou jaksi navíc. Tak sedí, nic nedělá, a přesto se v mysli dítěte odehrává neskutečné dobrodružství.

Podobně fungují halucinogenní látky. Dítě nemá ještě dostatečně rozvinuté vztahy mezi tělem a myslí. Spoje se teprve vytvářejí. Pokud se mysl stimuluje příliš, zatímco tělo vůbec, vzniká nerovnováha. Jedním z jejích důsledků je hyperaktivita. Tělo potřebuje dohnat rozpohybovanou mysl. Jiným výsledkem je nepozornost. Tělo neví, jak zkrotit rychle přiskakující nápady, a tak jen pasivně, jakoby omráčeně, sedí a přepíná mezi programy. Nedostatek pohybu, obezita, neobratnost, pasivita, odevzdanost, slabost, nemoci…

V místnosti, kde žije batole, by televize vůbec neměla být puštěna. Nevadí, když

jednou týdně uklidíte dítě na hodinku před obrazovku, nestane se nic hrůzostrašného. Jen zažije percepční šok, z něhož se budou jeho mysl a tělo další hodinu vzpamatovávat. Pak už to zase bude vaše dítě. Nikoli však před spaním. Malým dětem televize narušuje spánek. Nahlas čtená (anebo dokonce vymyšlená) pohádka je nejlepší edukativní program, který existuje. Nechť jsou televizí pro nejmenší jejich vlastní rodiče.

Jan Kršňák vystudoval filmovou vědu na FF UK, píše o médiích, dětech a rodičích a věnuje se intuitivní pedagogice. Je náměstkem MŠMT pro technologické inovace, založil a provozuje stránku digideti.cz.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.