Jan Kršňák: Odehrává se nejdůležitější společenská událost našich životů. Děti se nemusí nic cíleně učit, hodně se toho naučíme my všichni

Co když se právě odehrává vyučovací hodina, při níž se naučíme něco opravdu podstatného? Každý jsme takovou hodinu ve škole zažili. Někdo jednu, jiný možná dvě nebo tři. Víc jich nebylo. Co když teď všichni prožíváme další?

Odehrává se nejdůležitější společenská událost, kterou dnešní děti ve svém životě zažily. Ani většina dospělých nikdy neprožila nic mimořádnějšího. V těchto týdnech nebo měsících se toho hodně naučíme.

O naší době, o společnosti, o člověku, jeho imunitním a zdravotnickém systému, o nezištné spolupráci, o bezmoci a moci, o smyslu života. Učitelé se naučí používat digitální technologie a také to, že není nutné mít hodinu pod kontrolou. Rodiče si zkusí, jak se nestresovat kvůli pracovním povinnostem. Děti se naučí, co jim přijde do cesty, tedy to, co jsou zvyklé se učit odmalička. A všichni si vzpomenou, že vlastně umí zůstat v klidu doma a jednoduše být.

Viry mutují. Vyměňují si části sebe sama s jinými buňkami. Sdílejí se. Z pohledu viru je člověk krajinou, s níž se lze sdílet. Také o epidemologii se toho teď hodně naučíme, protože máme internet a zajímá nás to.

Možná se teď máme naučit dobře sdílet. Poslední dobou hodně sdílíme informace, ale stále méně a méně sdílíme sebe. Kolikrát ani se svými blízkými. Teď je na to čas. Školy zavřely a rodiče musí zůstat doma se svými dětmi. Sdílení může mít tvar povídání, procházky nebo obejmutí. Především když budete cítit, že na toho druhého něco leze.

Také objevujeme, že všichni sdílíme jeden svět. Zvláštní, že se to musíme učit, ale je to tak. Dnes se učí dospělí i děti. V lese, na internetu, na hřišti za domem nebo při dlouhém a otevřeném rozhovoru mezi rodiči a dětmi. Neexistuje žádný rámcový vzdělávací obsah, který by se podobným hovorům vyrovnal.

Veškerá školní látka může být nyní s klidem odložena. Má-li váš školák hordy úkolů, prostě to ignorujte. Pokud ho něco z nich zaujme, nechť to udělá, ale když ne, všude kolem se odehrává dostatečné množství tématických okruhů.

Nenuťme děti se vzdělávat, jako by se nic nedělo. Smyslem učení je stávání se člověkem. Jak se žije v komplikovaném a nečekaném světě, se děti učí dobrovolně a rády. Často napodobováním dospělých. V této době si úkoly každý dává sám.

Je skvělé, že virům – a jednomu z nich zvlášť - nikdo moc nerozumíme. Můžeme se toho mnoho naučit. Je v pořádku, že nevíme, jak to dopadne. Nevědění je vždy příležitostí podívat se na sebe sama a na svůj život. Přestože člověk neví, stále je. Sdílejme s dětmi naše společná nevědění. Učme se, co znamená být člověkem. Když se sdílí nevědění, odehrává se učení. Sdílením se šíří nejen viry a informace, ale též pomoc, poznání, moudrost a život.

Ti, kdo se vyskytují na místech, kde musí jednat, budou jednat, i když nevědí, zda-li to, co dělají, je dokonale správně a bude to dostatečné. Ti, kdo tráví čas jinde, mají za úkol především neškodit. Nekomplikovat práci těm, kdo jednají. A nekomplikovat si život povinnostmi, jimiž si standardně život komplikujeme. Jelikož jsme tak naučeni a jsme na to zvyklí. Teď si od toho darujme chvíli pauzu, protože stres, strach a zbytečné komplikace oslabují imunitu. Člověk umí být klidným, i když krajina kolem v klidu není.

Jan Kršňák se zabývá inovativním školstvím, intuitivní pedagogikou a tématem digitalizace společnosti (digideti.cz). Vede zklidňující besedy a semináře pro rodiče a učitele. Je spoluautorem knih Jak se učí živě? (2018) a Kdyby lidi byli stromy (2020).

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.