Jan Vávra: Bojíte se dítě pochválit, nebo naopak chválíte pořád? Obojí má své mouchy

Jenže nedostatek chvály může být nepříjemný. Zkuste si to na vlastní kůži. Hezky to popsala jedna účastnice našeho kurzu. Když se manžela zeptala, jak mu chutná oběd, v žertu napodobil její komunikaci s dětmi: „Vidím, že jsi uvařila svíčkovou."

Jak tedy chválit? Empatické a respektující pojetí výchovy, které se v posledních desetiletích začalo prosazovat, hledalo odpověď postupně.

Psycholog Thomas Gordon ve své knize Výchova bez poražených přiznal, že žádnou smysluplnou alternativu k „šikulkování“ nejdřív rodičům nenabídl. Rizika neadresných pochval si uvědomoval už před více než šedesáti lety, tedy ještě před „boomem“ chválení, který pak ve Spojených státech nastal. Co místo takových pochval používat, mu ale nejdřív jasné nebylo.

Účastníci Gordonových kurzů, kterým pochvala v rodičovském repertoáru začala chybět, za ním začali přicházet s řešeními. Někoho napadlo, že místo „ty jsi ale šikulka“ by šlo používat „ten obrázek se mi líbí“, „jsem fakt rád, že jsi pomohl sestře“. To se i Gordonovi zdálo jako dobré. Byl na prvním místě zastáncem upřímného vyjadřování, které nahrazuje odměny i tresty.

Postupně ale on a jeho kolegové začali pochvalám rozumět ještě lépe. Začali reflektovat, že ať si to uvědomujeme, nebo ne, naše pochvala má nějaký manipulativní cíl. Ať už vypadá jakkoli, chceme její pomocí dítě dostat tam, kde ho chceme mít. Manipulace – to nezní hezky, ale ruku na srdce: je vůbec možné se vyhnout tomu, že chceme na dítě nějak působit? A není nakonec férovější přiznat si, co chci, a přiznat to i dítěti?

Jak tedy s pochvalami zacházet, nepřechválit, ale na druhou stranu ani zbytečně nešetřit? Možnosti jsou podle mých rodičovských zkušeností tři:

1. Dítě se nám chce s něčím pochlubit a nám se opravdu líbí to, co ukazuje? Proč neříct „to se ti opravdu povedlo!“? Není nutné nic schovávat. Nejdůležitější je být autentický. „Namaloval jsi to krásně!“ je ale určitě lepší formulace než „ty jsi šikulka!“ To je příliš nekonkrétní pochvala zaměřená na dítě, nikoli na jeho aktivitu.

2. Ještě lepší je vyjádřit přesně, co se nám líbí, jaký pocit z toho máme nebo co nám to přineslo. „Toho koně jsi vybarvil krásně.“ Nebo: „Mám radost, že jsi vyklidil myčku, můžu hned začít vařit.“

3. Co když nám ale potomek přinese něco, co se nám moc nelíbí nebo něco pokazí? Neupřímné chvále bychom se měli vyhnout. Tady nám pomůže metoda aktivního naslouchání. Podle ní nevyjadřujeme soudy, ale odezíráme pocity. Můžeme třeba říct: „To máš radost, viď, jak se ti to povedlo!“  Nejdůležitější je opět být opravdový, faleš dítě pozná.

Často si ale děti o zpětnou vazbu říkají, přímo se nás zeptají, jestli se nám to líbí. Co pak? Samozřejmě si všimnou, když se vykrucujeme. Ale i když máme k jejich dílku nějaké výhrady, pořád můžeme najít něco hezkého a pak zmínit i to, co je méně povedené. Například můžeme říct: „Domeček se mi moc líbí… Hlava u té postavy mi připadá velká“. A k tomu oceníme snahu: „Těší mě, jak tě baví malovat a zkoušíš se zlepšit...“

A jak jste své chválení vyladili vy?

Jan Vávra je terapeut, andragog, hudebník. Ve svých rodičovských programech vychází z principů, které vnesl do rodičovství a výchovy celosvětově známý americký psycholog Thomas Gordon. V jeho přístupu jde o náhradu autoritativních vzorců výchovy otevřenou komunikací. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.