Jaroslav Jirásko: Na vstupu zvídaví prvňáci, na výstupu otrávená mládež. Mají v tom prsty rodiče i škola

Ptám se jich: “A budete si tady také hrát ? “ Dlouhé sborové “neeeeeee”.

Přemýšlím, jak dalece se dětská přirozenost a individualita u předškoláků kryje v očekáváních s jejich opravdovým já a nakolik je výrazem ambicí jejich rodičů. Je v dětské přirozenosti bažit po jedničkách, nebo už mají od babiček něco slíbeno za hezké vysvědčení? Přál bych si, abych viděl do dětských duší neovlivněných dospěláckým světem a znal jejich nejhlubší přání.

Při průzkumech, které kdosi prováděl na žácích základních a středních škol, se jako nejčastější slovo u dětí nad 12 let objevuje v souvislosti se školou slovo NUDA. Jsme v tomto směru smutní hrdinové Evropy. Zdá se, že zvídavé, natěšené a zkoumající děti se v průběhu školní docházky jakousi záhadnou metamorfózou přemění na znuděné vykonávače něčeho, v čem sami nevidí smysl. Zdá se, že se jich asi nikdo moc neptal, co tedy pro ně není nuda. Asi jim asi nikdo neukázal, co je odpovědnost za vlastní rozhodnutí. A dá se to ukázat čtyřkou, poznámkou, důtkou, nebo bonbónem?

Před pár lety jsem oslovil 70  bývalých absolventů naší školy v době, kdy chodili na střední školu, s anonymním dotazníkovým šetřením. Jedna z otázek zněla: “Jaký máš cíl vzdělávání na škole, kterou navštěvuješ?” 61 dotázaných napsalo velmi podobnou odpověď, kterou by šlo shrnout do věty “přežít to tady a udělat maturitu”. Jako by už nebyli zvídaví ani lační po vzdělání jako ti prvňáci, ale chtěli jen ten papír… Je to ale ta správná výbava do života? Pochybuju.

Co je příčinou toho, že děti postupem času sklopí hlavu a chtějí hlavně “přežít”? A proč přežívat, když je možné žít? To bychom jim měli ukázat, my učitelé a ředitelé.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.