Karolína Pražáková: Organizujete dětem veškerý volný čas? Přicházejí o možnost poznat samy sebe

Kroužky jsou zkrátka bezva. Jenže dost často se stává, že rodiče v dobré víře zapíšou dítě na všechny aktivity, o kterých se doslechnou. Už i předškoláci tak každé odpoledne přebíhají ze školky na trénink a z tréninku do hudebky. A někteří rodiče se ptají nás terapeutů: kolik kroužků je už moc? A jak vyberu ten správný, který moje dítě bude bavit natolik, že ho do budoucna ochrání před potloukáním se po ulicích s partou výtržníků?

Na tuto otázku se těžko odpovídá, protože každé dítě je jiné. Jako dětská terapeutka bych se ale velmi přimlouvala za to, aby se aspoň u předškoláků rodiče drželi hodně zkrátka. Můžeme dítě jen pozorovat a při běžných činnostech sledovat, co ho baví, u čeho vydrží, k čemu ho to táhne. Aspoň zjistíme, jestli raději kope do balónu, maluje, nebo tančí a zpívá. Vím, že trenéři hokeje nebo gymnastiky jsou nejradši, když jim přivedete tříleté dítě, ale my terapeuti to prostě vidíme jinak. Už na konci školky a na prvním stupni základní školy se pak s dítětem můžeme bavit o tom, co ho baví a co by třeba chtělo vyzkoušet.

Je takovou specialitou velkých měst, že většina klubů chce vychovávat vítěze, ideálně reprezentanty. U nás v Domě tří přání občas hledáme pro naše klienty nezávodní sportovní kroužky, kde by se „jen tak“ hýbali a nemuseli 3x týdně na trénink a o víkendu na závody – ale moc jich nenacházíme. To je velká škoda. Ne každý může nebo chce být vrcholový sportovec. Zní to možná banálně, ale kroužky jsou od toho, aby děti bavily. Má to být zábava, kterou si dítě vybralo, která je mu blízká. Pokud ale ze školy, kde se řeší známky a úkoly, přecházejí někam, kde se jede na výkon, kde „musí víc zabrat“ – to si koledujeme o plačtivost, mrzutost nebo bolavé bříško...

(Pak tu máme druhý extrém, kdy děti neustále mění aktivity a nadšení ze zvoleného kroužku rychle vyprchá. Důvodů může být spousta, třeba to, že se dítě začne porovnávat s ostatními a zjistí, že není tak dobré; někdo se mu tam posmívá nebo trenér zvýší hlas nad únosnou mez. V ten moment někteří rodiče ihned kapitulují a raději hned dítě přehlašují jinam. Tady bych spíš byla pro, aby se rodič zkusil dopátrat, proč potomek aktivitu najednou odmítá, proč ho „neba“, když tam přece tolik chtěl? Samozřejmě bychom neměli nechat dítě trpět nebo se trápit, ale myslím si, že je vhodné, aby se pokusilo dochodit třeba čtvrtletí nebo pololetí, které už rodič zaplatil. Kromě aktivity samotné se tak naučí i paralelní, stejně důležité věci, jako jsou vytrvalost a zodpovědnost.)

Zejména u menších dětí je důležité, aby dostaly svobodu, ať samy zjistí, co je baví, co jim je příjemné; ať mají možnost samy sebe poznat. Dítě si potřebuje jen tak hrát, zkoumat, vyrovnat se s nudou tak, že si samo vymyslí nějakou zábavu. Stejně tak zásadní je i naučit se odpočívat a být jen sám se sebou. Kolem sebe, v televizi i ve filmech vídáváme skvěle vycvičené malé sportovce, kteří už ve školce chtějí trénovat nejlépe denně. Já si ale v tu chvíli říkám – malé dítě je závislé na rodičích, chce je potěšit, protože potřebuje jejich lásku. Netroufám si soudit, ale možná leckterý malý hokejista prostě v očích svých rodičů čte, že čím víc trénuje, tím víc jsou na něj pyšní a milují ho. Je proto důležité rozlišovat, co je opravdová touha dítěte a co je zhmotněná ambice mámy a táty.

Karolína Pražáková vystudovala pedagogiku a sociální pedagogiku na FF UK a absolvovala řadu odborných kurzů zaměřených na práci s dětmi. Je frekventantkou systematického psychoterapeutického výcviku. Dětem se věnuje dlouhodobě. Od roku 2015 pracuje v Domě tří přání jako sociální pracovnice a vedoucí Centra pro děti Mezipatro.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.