Každý rok jedno téma, kolem něj se točí celá výuka. Čtvrtou třídu strávil syn na hradech, říká česká maminka z Bruselu

Do Belgie jsme přijeli v roce 2004. Původně jsme plánovali zůstat jen jeden rok, a letos v září to bude už 14 let, co jsme se usadili na vlámském předměstí Bruselu. Manžel pracuje pro Evropskou komisi, má na starosti dopravní projekty, infrastrukturu a elektromobilitu. Já se momentálně věnuji vzdělávání bilingvních dětí a cizinců, kteří studují češtinu jako cizí jazyk.

Do Bruselu jsme se odstěhovali, když naší Báře bylo jedenáct let. Začala chodit do anglické sekce Evropské školy a v počátku to neměla lehké. V Česku se sice učila cizí jazyky od 2. třídy, s realitou anglického prostředí to ovšem nemělo nic společného. Jejím hlavním vyučovacím jazykem byla angličtina, druhým jazykem francouzština a maturovala i ze svého mateřského českého jazyka.

Do jesliček chodí všechny děti

Jenda jede od malička trochu po jiné koleji. Ten se v Belgii narodil a hned od začátku jsme ho chtěli vychovávat bilingvně. S manželem jsme na něho mluvili jen česky a já jsem ho vozila na čtyři hodiny denně do jesliček, aby se co nejdříve začlenil do belgického prostředí. Nebyli jsme žádná výjimka, v Belgii chodí do jesliček všechny děti už od věku několika měsíců.

Děti nasávají informace jako houby a jsou schopné od narození vnímat i několik rozdílných jazyků. Naše dcera mluví anglicky, částečně francouzsky, ale dodnes u ní převládá mateřská čeština. Jenda mluví česky jen s námi doma, všude jinde používá k dorozumívání francouzštinu. Oba jazyky používá jako své mateřské, oba má na plus mínus stejné úrovni, navíc se od 2. třídy učí třetí jazyk – nizozemštinu.

Odklady neexistují

Belgický školský systém je s malými detaily podobný tomu českému. Povinný poslední ročník mateřinky, od šesti let povinná školní docházka rozdělená na primární a sekundární cyklus, v případě zájmu studium na vyšší odborné škole nebo univerzitě. Co se liší od České republiky - neexistují odklady nástupu do první třídy. Pokud dítě školu nezvládne, jednoduše si ročník zopakuje.

Vybrat školu pro Jendu bylo obtížné. Měli jsme zkušenosti jen s Evropskou školou, ve které studovala Bára. Jenže mezitím se změnil systém: v době, kdy tam nastupovala, ještě na 2. stupni neexistovala česká sekce, Bára tedy mohla studovat v jakémkoli jiném jazyce. Jenda už by musel - jelikož jsme s mužem oba Češi - do nově vzniklé české sekce. Měli jsme tehdy jasno, že touto cestou jít nechceme. Chtěli jsme zachovat bilingvní výchovu a naučit se reálie země, ve které bydlíme a pracujeme.

Belgie je bilingvní země a kmenové školy jsou buď frankofonní nebo vlámské. Záměrně pomíjím mezinárodní školy, kterých je v Belgii hodně a jsou téměř nenahraditelné pro žáky diplomatů a zaměstnanců mezinárodních firem, kteří žijí v Belgii jen dočasně. Mohou se díky nim učit pořád ve stejném jazyce a stylu, i když se stěhují ze země do země.

Těžkosti výběru školy

Výběr školy je na rodičích. Obvykle se vybírá podle vzdálenosti od místa bydliště, ale samozřejmě také podle kvality školy. Jakou ale vybrat, když nejste starousedlíci a neznáte dobře místní poměry? Chybí vám nuance, takové ty velmi jemné rozdíly, které dokážete rozlišit jen tehdy, pokud jste ponořeni do prostředí, v němž žijete. Víte, Brusel je destinace sama pro sebe. Je to město euroúředníků, mnoha národností, které žijí a pracují společně, bydlí tady tisíce cizinců ze všech koutů světa, kteří přijíždí a odjíždí za prací.

Nakonec jsme se rozhodli pro frankofonní školu se zaměřením na ochranu životního prostředí. Je 5 minut pěšky od našeho domova, syn je naprosto spokojený a my také. Výuka ve škole je každý den od 8.30 do 15.20, ve středu jen do 12 hodin.

Čtvrtá třída na hradech

Ze začátku jsem měla ze školního systému smíšené pocity. Žáci nemají učebnice, učí se z pracovních listů, které si tvoří sami učitelé. Používají různé výukové metody, převažuje projektové vyučování. Nakonec jsem došla k tomu, že to funguje skvěle.

Uvedu příklad: každý ročník je zaměřen na jedno klíčové téma. Třeba ve čtvrté třídě jsou to dějiny středověku. Žáci nejprve jedou na výlet, do muzea, na středověký hrad, kde se dozví velkou část o životě dané doby. Pak ve škole zpracují téma, hledají dodatečné informace a historické souvislosti. Téma se prolíná v určité časové ose a napříč všemi ostatními vyučovacími předměty. Třešničkou na dortu je několikadenní výlet před koncem školního roku, opět na starý hrad nebo zámek, kde děti po celou dobu bydlí a prakticky si upevňují a prohlubují své znalosti.

„Propadnout“ není neobvyklé

V Belgii není jednotný hodnotící systém. Některé školy používají desetistupňovou hodnotící škálu, jiné dvacetistupňovou. Na vysvědčení, které žáci dostávají 4x do roka, je jednotná škála až do výše 100 procentuálních bodů. Minimum pro postup do vyššího ročníku je šedesát bodů. V Belgii není neobvyklé, že žáci ročníky opakují, aby si své znalosti upevnili.

Fantastický ředitel = fantastická škola

Atmosféra školy roste a padá s vyučujícími a ředitelem školy. Ve škole, kam chodí Jenda, je zhruba pět set dětí a dvacet tři národností. Pan ředitel zná všechny děti křestním jménem a každý den stojí u brány do školy a vítá své žáky. Jakýkoliv problém řeší okamžitě a ve spolupráci s rodiči. Náš pan ředitel je fantastický, proto je fantastická celá škola!

Vztahy mezi rodinou a školou

Samozřejmě, že se vyžaduje i aktivní zapojení rodičů. Dobře funguje asociace rodičů, která organizuje různé aktivity pro děti. Belgie je známá svojí solidárností a sociální podporou. Naše škola organizuje ve spolupráci s rodiči charitativní sbírky pro dětské domovy nebo děti v uprchlických táborech, spolupracuje se školou pro hendikepované děti. Na jaře a na podzim se pořádají výprodeje obnošeného oblečení, hraček a všeho možného. Asociace rodičů pořádá sportovní a kulturní dny pro děti i rodiče. Škola se velmi snaží, abychom se tam cítili všichni dobře.

Výborně funguje například i inkluze. Existují nástroje k začlenění všech žáků bez ohledu na zdravotní, sociální či jiné znevýhodnění. Všechny děti také mají možnost dělat si domácí úkoly ve škole po vyučování za asistence učitelky, která jim poradí a úkoly zkontroluje. Škola je v tomto směru hodně otevřená a pro nás rodiče je to služba k nezaplacení. Děti pak přijdou domů a mají čas na své zájmy.

Obědy nejsou nic pro omáčkové Čechy

Školní obědy existují, pro mě jsou ale noční můrou. Jenda nadšený není, je to typický „omáčkový Čech“. Chápe, že vařený losos a zelené fazolky je zdravé jídlo, ale to je asi tak všechno, co je ochoten pro zdravou a pestrou belgickou stravu udělat. Stokrát ne, raději bude hladem a nezlomí ho ani to, že je po obědě zákusek.

Hodně diskutované téma mezi rodiči jsou mobilní telefony a tablety. Do školy se nosit můžou, ale děti je smí použít až na konci dne, když odchází domů. Nikdy ne o přestávce nebo v pauze na oběd. Pokud mají problém a potřebují se spojit s rodiči, vyřeší to buď učitel nebo ředitel školy. Podle mě je to v pořádku, oni si to stejně pak vynahrazují po škole, kdy se jako drogově závislí napíchnou na nějakou „super cool“ strategickou hru a pak je to jen na rodičích, jaké hranice jsou ochotny svým dětem tolerovat.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.