Udržovat u dětí češtinu, když žijete v cizině, není jen tak, říká Češka žijící v Austrálii. Problém nedělá zdaleka jen „ř“

V Melbourne a okolí žije kolem pěti tisíc Čechů. Mnoho z nich ve smíšeném manželství. Jazykem vzájemné komunikace rodičů je tedy angličtina a jediný kontakt dětí s češtinou je přes českého rodiče. Na něm pak je, aby byl dostatečně disciplinovaný a dodržoval v komunikaci s dětmi základní pravidlo: jeden rodič, jeden jazyk. Zvláště v Austrálii, kde krásná, bohatá a gramaticky velmi odlišná čeština bojuje s mnohem jednodušší angličtinou, kterou děti slyší všude kolem sebe. 

U nás v rodině toto pravidlo dodržujeme téměř stoprocentně. Já na dcery mluvím česky, manžel anglicky. Velká výhoda je, že muž češtinu trochu ovládá, takže v běžných situacích má ponětí, o čem je řeč. Anglicky s holkami mluvím výjimečně, jen když něco řešíme celá rodina dohromady. Obě dcery tedy rozumí a mluví oběma jazyky. Když si spolu hrají, tak plynule přechází z češtiny do angličtiny. Zajímavé je, že když si hrají na školu, tak mluví téměř vždy anglicky, ale při jiných hrách nebo třeba vyrábění spíš česky.  

Šestileté Stele se to hodně obrátilo během letošního roku. V lednu začala chodit do přípravné školní třídy, učí se číst a psát anglicky a čeština začíná zaostávat. Bohužel jsme se kvůli koronavirové pandemii nedostali za prarodiči do Čech, to vždycky češtinu hodně posílí. V Geelongu, kde žijeme, máme několik českých přátel, ale jejich děti bohužel česky neumí. Pokud tedy chceme český jazyk u holek udržet, je největší práce skutečně na nás. Proto se snažím být opravdu důsledná a kromě mluvení se denně věnujeme češtině i jinak: vyplňujeme zábavná cvičení z českých časopisů, učím holky psát a číst česky, čtu jim české knížky a pouštím české audiopohádky. 

Důležitá je motivace a příjemné emoce

Ve výuce jazyka je důležitá ještě jedna věc: motivace. Děti se ochotně učí něco nového, pokud to mají spojené s příjemnými emocemi a zážitky. Právě z téhle myšlenky se před deseti lety zrodil nápad založit v Melbourne českou školu. Vyučují tam převážně maminky dětí, které na kurzy chodí, a já mám to štěstí, že jsem jednou z nich. 

Vím proto i něco o historii. Před deseti lety se začínalo s jednou skupinkou dětí a programem, který dostal název Zpívání a hry. Dnes se více než 35 dětí učí v pěti třídách rozdělených podle věku a jazykových schopností. A už to zdaleka není jen o zpívání, i když se stále snažíme, aby česká škola byla co nejvíc interaktivní a pro děti zajímavá. 

Výuka se koná každou druhou sobotu a pro některé školáky začíná už v 9 hodin ráno. Postupně se přidávají další skupinky. Scházíme se v prostorách Národního domu, což je sídlo melbournského Sokola, a jeho přilehlé galerii. Většině žáků je mezi pěti a deseti lety. Už tím, že má každé dítě k dispozici svoje učebnice, sešity, čtenářský deník nebo čítanku, je výuka odlišná od toho, jak se učí v australských školách. Tam dominuje skupinová práce, projekty, důraz na kreativitu a rozvoj myšlení. Sešity zůstávají ve škole, domů si děti na začátku školní docházky nosí jen malé knížky na procvičování čtení. Rodič v průběhu roku vůbec neví, co se právě jeho dítě učí, a ani se to po něm nechce. Vše podstatné se odehrává ve škole. 

To v naší české škole učíme víc „po česku“. Český slabikář, čtenářské deníky a písanky používáme záměrně, tak trochu z nostalgie. A jinak nás k frontální výuce tlačí asi nejvíc čas. Tím, že je výuka jen dvakrát do měsíce, paní učitelky se toho snaží co nejvíc vysvětlit a procvičit. Žáci dostávají i domácí úkoly. Řekla bych, že děti upřednostňují australský styl, ale i v české škole jsou spokojené a aspoň mají srovnání. 

Nejdřív anglicky, pak česky

Výuka v sobotní škole, která trvá pro starší děti celkem dvě a půl hodiny, začíná obvykle čtením ze slabikáře. Má to však jednu podmínku: dostanou ho až po ukončení prvního roku školní docházky v australské škole (kam se tady nastupuje už v pěti letech), tedy až když čtou anglicky alespoň jednoduché texty. Cílem je zajistit, aby se jim oba jazyky nepletly. 

Následuje matematika a prvouka podle českých osnov a učebnic. Někteří z našich školáků jsou současně i žáky základních škol v České republice a tam absolvují – někdy na dálku – každoroční přezkoušení, jestli zvládají celý obsah výuky tak, jak je nastaven v českém rámcovém vzdělávacím programu. 

Svou speciální třídu mají úplní začátečníci. Jsou třeba i věkem starší, ale s češtinou teprve začínají, takže jedou svým tempem a používají materiály úměrné svým znalostem. Výuka ve všech skupinách je doplněna různými aktivitami, písničkami, soutěžemi a dramatizací pohádek, aby to nebyl jen suchý výklad.

Smí k nám i nemluvňata

Čím dřív se s výukou jazyka – zvlášť u bilingvních dětí – začne, tím líp. Proto je česká škola otevřena i těm nejmenším, dokonce i těm, kteří ještě nemluví. Pro ně je připraveno půlhodinové pásmo lidových písniček a říkanek. Učitelky jednotlivých skupinek jsou převážně maminky našich žáčků, které mají vlastní zkušenost s bilingvními dětmi a vědí, jaké materiály nebo metody jim s vlastními dětmi nejlépe posloužily.

Já jsem jednou z nich. Svou skupinku předškolních dětí vedu již druhým rokem a snažím se, aby učení probíhalo co nejpřirozeněji. Používám hodně obrázků a skutečných předmětů, často se také učíme v pohybu nebo hrajeme hry. Čím víc smyslů děti zapojí, tím lépe. Na začátku hodiny se vždy pozdravíme básničkou. Využívám i pohádky, děti je milují. Vyberu krátkou pasáž a společně si ji „zahrajeme“: například hrajeme na hudební nástroje a lákáme z nory lišky ven, abychom zachránili Budulínka. Jindy sbíráme s Jeníčkem a Mařenkou lesní plody nebo krmíme Otesánka vším, co snědl. Totéž jde s písničkami. Ke každé písničce připravíme nějakou aktivitu, něco ve stylu televizních Zpívánek, kdy děti samy předvádějí, o čem písnička je. Tak si krásně spojí slovíčka s konkrétními situacemi, v nichž se používají. Procvičí si správnou výslovnost, naučí se nová slovní spojení a díky melodii si vše snáz zapamatují. 

Čobotnice v zmrazáku

Česko-australským dětem samozřejmě dělají problém některé hlásky, které v angličtině nejsou, jako třeba obligátní „ř“. Mívají také potíže s významem některých slov a se skloňováním a časováním. Hodně mluví v infinitivu – já čekat na tebe, já budu dělat vaření... Při čtení se jim pletou některá písmena, například „ch“ se v angličtině čte jako „č“ – chobotnice je tedy mnohdy „čobotnice“. Potrápí je i měkké a tvrdé hlásky – „máme doma velké hodyny“. Samozřejmě vzniká spousta úsměvných situací, kdy si děti slovo nebo spojení vyloží po svém. Když jsem jednou jednomu trucujícímu chlapečkovi řekla: „Nebuď labuť a pojď si s námi povídat“, odpověděl: „Já žádnou labuť nebudím“. Nebo jsme probírali vybavení bytu, já říkám: „Jídlo musíme vyndat z mrazáku“ a jedna holčička se mě zeptala, kde najde ten „zmrazák“. 

Snažíme se, aby témata, která s dětmi probíráme, jim byla blízká. A aby byla napříč všemi třídami společná a my jsme je mohli postupně prohlubovat. V předškolní třídě se například v rámci tématu „Život v lese“ děti učí poznávat lesní zvířata a základní plodiny a ve školní třídě už naváží tím, že poznávají jehličnaté a listnaté stromy a další lesní byliny. 

Trampujeme na „Šumavě“

Základy jazyka si děti přinášejí z domova, proto je nezbytné také aktivní zapojení rodičů. Výuky nejmenších a předškolních dětí se přímo účastní a mohou si pak s dětmi písně, říkadla a hry opakovat kdykoliv a kdekoliv. K dispozici mají také knihovnu s českými knížkami pro různé věkové kategorie. V Austrálii je česká kniha velkou vzácností a mnohdy i nás dospělé navrací do dětských let.

Už jsem mluvila o podstatné úloze motivace při učení bilingvního dítěte. Proč se vlastně učit ten zvláštní jazyk, když všichni kolem mě mluví anglicky? V tomto mají nezastupitelnou úlohu akce, kde se potkávají všechny děti dohromady. Asi nejoblíbenější je Noc s Andersenem, kdy děti v české škole přespávají a čtou si české knížky. U nás je to celovíkendová akce, která se koná trochu symbolicky na zdejší „Šumavě“ – v rekreačním centru české a slovenské komunity ležícím v zelených lesích Dandendong parku asi čtyřicet minut jízdy od Melbourne. Cílem „andersenovského“ víkendu, kdy čteme, dramatizujeme texty, společně zpíváme, je vzbudit u dětí zájem o čtení a české knížky. V pohádkovém lese připravují dětem soutěžní disciplíny české pohádkové postavy, nechybí stezka odvahy, táborák a nakonec nocování ve stanech. Je to taková hezká připomínka oblíbeného českého trampování.  

Co všichni milujeme, je, když k nám přijedou divadélka z Česka. Jedna věc je totiž mluvit česky a druhá je rozumět idiomům a příslovím, humoru a kultuře. To je dlouhodobý proces, během nějž se i rodilý mluvčí stále učí něco nového. Spolupracujeme také s krajanským festivalem Vodafest, kde mají děti příležitost poznat hostující české umělce, ale také samy vystoupit na pódiu v krásných českých krojích. Žáčci české školy tancují, zpívají a recitují i při tradičních oslavách stavění májky, vynášení Moreny nebo oslavy dne svatéhoVáclava. Vždy první neděli v prosinci si děláme tradiční českou mikulášskou, kdy čert, Mikuláš a anděl nadělují dětem malé dárky a voňavé domácí perníky. V Austrálii takové zvyky nejsou. 

Stýská se nám po všem českém

Kdo nežije dlouhodobě v zahraničí, možná si ani neuvědomí, jak důležitá pro nás česká škola a setkávání s krajany je. Společně si vynahrazujeme to, po čem se nám stýská. V Česku bychom možná na tolik mimoškolních akcí nenašli čas, ale tady je to něco, co bytostně potřebujeme. Háčků to má přitom dost: Austrálie je velká země a vše je od sebe daleko, člověk neustále někam dojíždí, do české školy to máme z Geelongu 70 kilometrů. Děti, které se ve škole scházejí, jsou různě staré, mají různou úroveň češtiny, občas máme na víkend nějaké rodinné plány nebo jinou zájmovou činnost. Ale stojí nám to za to. Nejde jen o pokroky našich dětí v češtině, každá akce v české škole je obohacení nás všech. Děti si odnášejí spoustu krásných zážitků, probouzejí se v nich jejich české kořeny a poznávají kulturu a tradice svých rodičů a prarodičů. Snad je jednou budou předávat dále.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.