Boje mezi žižkováky a vinohraďáky, skvělí třídní učitelé, vášeň pro počítače a jazyky, která mu zůstala. Takové jsou vzpomínky na školní léta senátora Pavla Fischera. A později strach, že studia můžou kdykoli skončit. "Naše rodina nesouhlasila s režimem, chodil jsem do skautu, účastnil se aktivit, které vyvolávaly zájem estébáků. A tak jsem o to zodpovědněji zkoušel přistupovat k učení, chtěl jsem studovat, přičemž vyhodit mě mohli v podstatě kdykoliv."
Znamenala pro vás škola šťastné roky, nebo spíš utrpení?
Jako dítě jsem vyrůstal na pražských Vinohradech, ale stejně jako někteří kamarádi ze sousedství jsem chodil do školy na Žižkov. Třída tak byla rozdělená na dva tábory a dovedete si představit, jakou soutěživost to v nás podněcovalo. Bylo to zábavné. Na školu mám veskrze dobré vzpomínky a s některými spolužáky, dokonce i s pedagogy, se vídáme dodnes.
Byl jste pilný žák, nebo spíš lajdák?
Moje maminka byla učitelka a podněcovala ve mně a v mých sourozencích zvědavost. Táta přednášel, a tak nás v celé řadě předmětů trápil svými důslednými otázkami. Rodiče nás vedli k tomu, abychom si uměli nejen obhájit svůj názor, ale také vyslechnout mínění toho druhého. Za to jsem jim dodnes vděčný. Občas se pro mě situace zkomplikovala: naše rodina nesouhlasila s režimem, chodil jsem do skautu, účastnil se aktivit, které vyvolávaly zájem estébáků. A tak jsem o to zodpovědněji zkoušel přistupovat k učení, chtěl jsem studovat, přičemž vyhodit mě mohli v podstatě kdykoliv.
Co vás ve škole bavilo, a co nebavilo?
Bavily mě všechny předměty, na které jsem měl dobré učitele. Osobnost pedagoga je klíčová. Zajímaly mě počítače, jazyky – a obojí mi zůstalo. Líbilo se mi, když se humanitní a přírodovědné předměty prolínaly, ale to přišlo spíš později, na střední a vysoké škole. Na vysokou mě poprvé nevzali, pracoval jsem pak jako dělník, a napodruhé jsem namísto přírodovědy zkusil humanitní obor. Možná můj čerstvý dělnický původ byl významným plusem, tak jsem uspěl. Dnes poměrně často přednáším a diskutuji se studenty. A to si ohromně užívám.
Co nejužitečnějšího jste se ve škole naučil?
Měl jsem to štěstí, že jsem si ze školy odnesl smysl pro fair play. V období totality to nebylo samozřejmé, ale já jsem měl štěstí na třídní učitele. Velkou roli sehrála také moje rodina. Doba byla v některých ohledech nesmyslná a nespravedlivá, ale my jsme věděli, že na to nejsme sami a že jsou věci, o kterých se mimo rodinu nesmí mluvit.
Kterou zkušenost považujete ve vašem životě za nejpřínosnější?
Těžko jmenovat jedinou. Silné bylo, když jsem se stal otcem. Hodně jsme se doma s dětmi smáli. A dodnes se raduji z toho, kolik legrace člověk s dětmi zažije.
Pavel Fischer se narodil v Praze, pracoval jako dělník i jako diplomat ve Francii a Monaku. Byl také poradcem prezidenta Václava Havla. Od roku 2015 pracoval jako ředitel Ústavu empirických výzkumů STEM. V roce 2017 kandidoval na prezidenta ČR, v říjnu 2018 byl zvolen senátorem za Prahu 12. Je činný i v neziskovém sektoru.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.