Luděk Šnirch: Třetina studentů mé školy teď nemá žádnou motivaci se učit. Není to náhodou vina školství?

Zhruba třetina mých studentů v daném systému prospívá lépe než v tom klasickém. Odpovědně pracují s časem (mají ho mnohem více, než když jezdili do školy) i se studijními materiály a záznamy hodin. Opírají se o svou vnitřní motivaci a učitele potřebují jen jako průvodce.

U další třetiny se nezměnilo nic k lepšímu, ale ani k horšímu. Poslední třetina v této situaci těžko nachází sílu něco dělat. Externí motivace (nátlak školy), na kterou jedinou slyší, byla vypnuta. Písemka se dá snadno opsat, ale to je tak vše, vzděláváním se to nazvat nedá. Oni to vědí a zřejmě z toho taky nejsou nadšení, vzhledem k blížící se maturitě. Ale neumí to změnit. 

Zajímavě se tato doba a změna formy výuky projevila u maturit, mimochodem. Bylo mnohem více vyznamenaných a více napoprvé neúspěšných. Odkud přibyli jedničkáři a dvojkaři? Lepší známku získali studenti, kterým jinak zaběhané školní pořádky moc nesedí, takže studiu nedávají 100 %. Jsou šikovní, ale aby zabrali, potřebují vidět, že to má smysl. Ti teď ocenili, že si svou práci mohou organizovat více po svém. A šli nahoru. Oproti nim si naopak trochu pohoršili někteří jedničkáři, kteří jedou hlavně na známky a nemají problém se cokoli nadrtit nazpaměť. No a ti, kteří dřív fungovali jen pod hrozbou pětky, ti jsou teď často ztracení. Neuměli se pořádně učit ani předtím, a teď jim to nejde už vůbec...

Netýká se to jen mé třídy, podobnou situaci vidím i v jiných třídách, kde učím. Je to obecný a palčivý problém českého školství. Systémově pracuje více s vnější motivací, a to prostřednictvím známek, testování a srovnávání. Nepěstuje motivaci vnitřní, kdy mi učení dává smysl, a proto se učím. Distanční výuka ubrala možnosti kontroly a přenesla odpovědnost na studenty – a část z nich není na takovou situaci vůbec připravená. Vnitřní motivaci nenajdete ze dne na den, ani z týdne na týden. Dokonce ani z měsíce na měsíc, to ví každý učitel.

Vnitřní motivaci má přitom každé předškolní dítě. Vidím to na své vnučce. Žádný pád ji neodradí od toho, aby se opět s radostí nepostavila na nohy. Pak ale přijde škola, všechny ty nesmyslné jedničky a hvězdičky, dítě se začne fixovat na známky a jeho radost z učení samotného, nezávisle na odměně, prudce klesá.

Zároveň jsem si ale jistý, že není nikdy pozdě. Sám jsem se na základní škole trápil a v pubertě se motivace hledá těžko, člověk má starosti sám se sebou, se svým tělem. Svou cestu jsem si našel až v sedmnácti. Konečně jsem přišel na to, jakou vysokou školu chci studovat. Opravdu jsem to chtěl, takže jsem měl motivaci se doučit, co bylo třeba. Je skvělé, když v tom studentům umí někdo pomoci. Já jsem třeba díky jedné paní učitelce objevil na střední krásu literatury a filmu.

Nejsem vystudovaný učitel. Dvacet let jsem pracoval v jiném sektoru a přijímal jsem lidi do zaměstnání. Člověka s vnitřní motivací poznáte hned. Umí se zamyslet nad problémem. Škoda, že právě těmto lidem škola bere často vítr z plachet. To se teď ukázalo.

Luděk Šnirch učí matematiku a informatiku na střední odborné škole na Bruntálsku.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.