Ludvík Zimčík: Žádný učitel nemůže všechny děti naučit všechno. Ale může se je pokusit udělat šťastnými

Rád říkám, že jsem ve školství zažil různé koncepce i „antikoncepce", reformy i deformy, reformy reforem předcházejících reforem, zažil jsem i takové zrůdnosti jako například počáteční čtení na čas - se stopkami v ruce učitelky...

Praxe mě naučila, že jediné, co má smysl, je řídit školu tak, aby se v ní žáci a studenti cítili dobře. Já, učitel jsem ve škole kvůli dětem, ne naopak.

A aby jim to, co se ve škole děje, k něčemu v životě bylo.

Vždy jsem se snažil učit děti pracovat s informacemi (jak a kde je vyhledávat, jak je vybírat a třídit, zpracovávat a vyhodnocovat, jak vytvářet hypotézy, ověřovat je i vyvracet) a neměním na tom nic ani dnes, jen knihy a tištěné dokumenty vystřídal internet a sociální sítě.

V mnoha školách jsou žáci přetěžováni neužitečnými poučkami a daty, místo aby byli vedeni k samostatnému myšlení. Tisíce žáků se učí odříkávat příklady, poučky a definice, ale neučí se vymýšlet a tvořit. To se samozřejmě nenaučí, pokud jsou zvyklí na to, že jim učitel látku vyloží a nadiktuje do sešitu. V mnoha školách mají žáci stále velmi omezený prostor pro svou aktivitu, dělají jen to, co po nich chce učitelka nebo učitel.

Kéž by se všechny školy dokázaly zaměřit na rozvoj dětí a nikoli na dodržení osnov, plánů a vyhlášek.

Pryč jsou časy, kdy mladý člověk vystudoval nějakou školu, našel si zaměstnání a věnoval se mu celý život. Struktura průmyslu, zemědělství i služeb se neustále mění, vznikají nebo zanikají nové obory a mění se poptávka po určitém okruhu odborníků. Lidé jsou nuceni obměňovat svou specializaci, zvyšovat si kvalifikaci a neustále se vzdělávat. Mladí lidé již nemohou očekávat, že stráví celý život stráví v jedné práci nebo dokonce na jednom místě. Jejich profesní dráha se bude nepředvídatelně měnit a budou potřebovat širokou škálu obecných schopností, aby byli schopni se přizpůsobit. Spíš než soubor znalostí z jedné oblasti mají rostoucí cenu tvořivost, průřezové dovednosti a schopnost se rychle adaptovat.

Rostou i požadavky na učitele: pracují se skupinami žáků, které jsou různorodější než kdy dříve – ať už jde o mateřštinu, genderové otázky, etnický původ, víru nebo schopnosti.

Víte, učit chytré děti umí každý. Rozvíjet chytré dítě, které navíc rodiče podporují, není zdaleka takové umění jako posunout žáka, který má problémy se čtením nebo pomaleji chápe. I takové dítě lze přitom ocenit za snahu, pracovitost, ochotu… Každý by měl ve škole zažít pocit úspěchu.

Tím se dostávám ještě k jedné oblasti, kterou nemohu opomenout: hodnocení. Žáky máme hodnotit za to, co umí. Ve škole je to ale často právě naopak – přílišná pozornost se věnuje tomu, co nejde. Já jsem přesvědčen, že aby to dítěti k něčemu bylo, je potřeba ho hodnotit individuálně, v rámci jeho možností a osobních pokroků.

Všechny děti všemu stejně naučit nejde, ale mohu se pokusit všechny děti učinit šťastné. Kéž by byly šťastné i zítra, až si ponesou ze školy vysvědčení.

Ludvík Zimčík se ve školství pohybuje více než šestatřicet let. V současné době řídí MŠ, ZŠ a střední odbornou školu v Březové. Je odborníkem na problematiku malotřídek a průkopníkem právní subjektivity základních škol. Pod ZŠ Březová spadá největší počet dětí, které se vzdělávají v domácím vzdělávání.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.