Marcela Murgašová: Žít obyčejný život vyžaduje odvahu. Podle vás - jsme na pokraji změny?

O tom, že jako malá holka jsem se těšila, že ve škole objevím svět, budu se učit o zákonech Života, ale zkušenost byla spíš opačná: po letech volnosti, trávených hodně venku, jsem si najednou připadala od světa oddělená, zavřená mezi čtyřmi stěnami. Odmalička jsem ale chtěla být učitelkou a to mě jen tak nepřešlo. Tátovi se nápad moc nelíbil, představoval si pro dceru „prestižnější“ profesi. Já jsem si ale říkala: co jiného může být „víc“?  Máma, ta to nechala na mně. Vždy mi říkala (nebo jsem to z ní cítila, a to i tehdy, když s něčím nesouhlasila): „Máš mou důvěru, věřím, že přijdeš na to, co je pro tebe správné.“ Jsem jí za tento přístup velmi vděčná, nechala mě jít mou vlastní cestou a já teď žiji spokojený život.

Jezdila jsem na tábory s dětmi (velká část jich byla z dětských domovů), což bylo fajn, a těšila jsem se na to, jak se na pedagogické fakultě naučím s dětmi ještě lépe pracovat, komunikovat a tak dále. Když jsem se tam rozkoukala, podívala jsem se pořádně do rozvrhu a ptám se: kde jsou ty děti? Řekli mi, že se na ně „půjdu podívat“ ve 3. ročníku a zkusím s nimi pracovat ve 4., nebo něco takového. To mi připadalo šílené! Učit se učit bez dětí? Já jsem čekala, že se profesi budu učit prakticky, s dětmi. Teprve po třech letech si člověk vyzkouší, zda umí a chce učit? To nebylo nic pro mě.

Vyměnila jsem pedagogickou fakultu za filozofickou, kde jsem vystudovala pedagogiku a sociální pedagogiku, a pak jsem si udělala sebezkušenostní výcvik zaměřený na gestalt. To mi dalo hodně, konečně jsem zkoumala živou bytost – samu sebe. Už na fakultě a ještě víc při výcviku jsem začala chápat, že klíčové pro školu je, jak se cítí učitel, jak umí komunikovat sám se sebou a jak důležitý je pro něj jeho osobnostní a sociální rozvoj.

Po výšce jsem krátce učila na druhém stupni, také jsem se zabývala prevencí sociálně patologických jevů a potom jsem pracovala v komerční oblasti. Teď už dvanáct let učím ženy a dívky jógu a jsem výkonnou ředitelkou jedné nadace.

Jako velké téma dnešní doby vnímám přehlcenost. Děti jsou samý kroužek a když to vaše v sedmi ještě nelyžuje nebo nehraje na hudební nástroj, hned to někomu ve vašem okolí přijde divné a vy zapochybujete, zda jste dobrá matka, zda je to v pořádku. Věcí a podnětů kolem nás je tolik, že z toho vzniká velká únava i ztráta zájmu. Děti trpí různými poruchami a roztříštěnou pozorností, učitelé jsou vyhořelí (nejen oni). Valí se na nás spousta toho, co bychom „měli“. Skoro už ani nevnímáme, jak moc jsme z toho všeho unavení.

Vnímám, že je čas na restart.

Láká mě ticho. Návrat do přírody, k přírodě. Kladu si otázku: co my lidé potřebujeme nejvíc, co je opravdu důležité?  V klidu a tichu si možná lépe uvědomíme, co vše je zbytečné a můžeme tedy opustit, odevzdat, zkrátka tomu nevěnovat pozornost… Abych řekla pravdu, Facebook, ve všech těch názorech bych se tam ztratila.

V dnešní době žít obyčejný život vyžaduje odvahu. Všichni jako by chtěli urvat toho co nejvíc, co nejvíc věcí stihnout, jako by nezbýval čas na pohled dovnitř.

Když potkám lidi, kteří chtějí naslouchat, ráda sdílím, k čemu jsem došla. A ráda si vyslechnu, jak to mají jiní. A jak se cítíte vy? Jsme na pokraji změny?

Marcela Murgašová vystudovala Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor sociální pedagogika. Je výkonnou ředitelkou nadace BLÍŽKSOBĚ.  Má 3 děti ve věku 3,5 a 7 let. Byla jedním z hostů Poradního kruhu pro změnu paradigmatu organizace Adato, který se zaměřoval na výchovu a vzdělávání.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.